Čip věčného zdraví (2/2)

Dřív než suché roční období vystřídaly deště, se navzdory všemu ukázalo, že malárie, spavá nemoc a mnohé další metly domorodého života jako zázrakem opouštějí chaloupky z rákosí a jílu. Nebylo pochyb, soustředěná snaha organizací vládních i neziskových se setkala s úspěchem, jaký nepředvídali ani jejich povinně optimističtí mluvčí.

*

Tím se vše zdálo být v nejlepším pořádku, ale jen zdálo. Neboť každý úspěch mívá svůj rub a z každého zisku jest zaplatiti daň, kteréhožto pravidla kdyby dbali šiřitelé dobra, mnohého trápení by svět zůstal ušetřen. Jako první pocítili rozpaky i velmi reálné obavy terénní pracovníci dobročinných iniciativ, krátce po nich zámořské centrály. Dobrá věc se podařila, miliony životů zachráněny… a co teď dál? Jak a v čem hledat odůvodnění další existence, když dosavadní vymizením nemocí pominulo? Zrušit organizace dobrovolné pomoci? Nemožno, to chápali všichni. Na to se v neziskovém obchodu otáčelo až příliš mnoho peněz, vypučelo příliš mnoho skvěle placených kariér, spletla se příliš hustá síť soukromých zájmů. Je tomu snad tak, že zlo se má potírat a potírat, nikdy však úplně potřít? Neboť i ze zla jsou mnozí poctivě živi? Nějaký čas se charitativní spolky pokoušely udržet při životě hloubením studní a stavbou zavlažovacích zařízení, ale bylo to pracné, zdravotníci v tom byli málo platní, geologů a stavebníků se hlásilo málo a naprosto nebyli ochotní pracovat neziskově. Především však povážlivě vysychal tok finančních prostředků. Proč ještě upisovat na dobrovolná konta, uvažovali potenciální dárci, když je v té Africe díky zázračnému čipu po nemocích? I vraceli se filantropové jak amatérští tak profesionální zklamaně domů hledat nové uplatnění, ale ukazovalo se, že i s tím bude potíž, protože vymýcením neduhů odpadl rozsáhlý hospodářský sektor, jenž až doposud dával obživu milionům lidí. Rozhostivší se nezaměstnanost neměla sobě rovné, kam až paměť sahala. Půvabná žurnalistka z přednášky profesora Bloch-Bytomského se drahně zmýlila, když vyslovila naději, že čip nevyvolá strašidlo sociálních bouří.

Na lékařský stav dopadla krize plnou váhou a okamžitě, stav lékárnický následoval o málo později. Naděje na oživení byla za těch okolností iluzorní, což uváživše, zavírali starší lékaři ordinace, aby pokusy o udržení provozu darmo nevyplýtvali našetřené peníze, a odebírali se na odpočinek. Mladší kolegové, hledíce zádumčivě do prázdných čekáren, shledávali drobty z kdysi bohatě prostřeného stolu svého povolání, a nějaké opravdu našli: lyžařské sjezdovky a dálniční bouračky poskytovaly určité uplatnění těm, jejichž kvalifikací bylo ošetřování zlomenin a vnitřních zranění. Žeň to však byla příliš chudobná, než aby uspokojila všechny potřebné, zvlášť když se zranění až neslušně rychle hojila. I bylo vídat příslušníky někdy vysoce prestižního stavu, kterak se shlukují na úpatí lyžařských svahů, hádajíce se, kdo byl u té zlomené nohy k čertu první. Jiní si pořídili sanitky, které teď byly lacino k mání, objížděli s nimi silnice pátrajíce po obětech karambolů a okamžitě si je odváželi do osiřelých nemocnic, nevyčkavše příchodu policie. Také z toho povstávalo mnoho vzteků a pranic na místě samém i později u soudů. Jen léčitelé lidských duší rozpouštěli své ústavy tiše a bez záchranných pokusů, proklínajíce ten kousek lesklého plechu, jenž dokázal zničit i blázince.

Lékárníci na tom byli aspoň zpočátku o poznání lépe. Jejich předností bylo, že nejen ovládali umění vydávat léky na předpis nemocným, nýbrž i nabízet neškodné prostředky za hotový peníz osobám zdravým jako buk. I rozhojnil se neobyčejně sortiment krabiček, skleniček a tubiček, jejichž obsah měl každému zaručit krom trvalého zdraví i jarou svěžest, a jakkoli bylo leckomu nejasné, co ty zámořské pojmy značí, též wellness a fitness. Rovněž kosmetické a zkrášlovací prostředky zůstaly spolehlivým zdrojem příjmů, když se ukázalo, že čip profesora Bloch-Bytomského zřejmě nepokládá nedostatek dámského půvabu za nemoc. Zde však narazili na jednotnou frontu majitelů drogerií, podávajících soudní žaloby jednu za druhou s odůvodněním, že pudry a pleťové krémy nemají se zdravím nic společného a obchod s nimi tudíž náleží pouze jim a ne nějakým apatykářům.

Konjunktura wellnessů a fitnessů však trvala jen krátce, neboť lidstvo propadlo bezstarostnosti. Nikdo už nepokládal za potřebné běhat po parcích ani provádět prostocviky za účelem zhubnutí, pavučinami opředené hole nordic walkingu stály v koutech sklepů, důmyslné šlapostroje se stěhovaly na půdu. Proč také se hmoždit tělocvikem, když čarovná moc čipu zabrání všemu, co by mohlo povstat z nevhodné životosprávy? Z přejídání již nekynul kostnatý prst infarktu a obezita přestala být hrozbou, neboť podkožní tuk se sotva začal usazovat a hned se zase rozpouštěl. Ani cholesterol, nenasycené kyseliny, glukózy a jiné zlopověstné substance nehrozily záhubou, i nastal zlatý věk obžerství a překypujících mejdanů. Kuřáci, zbavení mementa rakoviny, si bez obav zanášeli plíce dehtem, ochlastové do sebe lili piva a lihovin, co jim peněženky stačily, neboť opojení se sice dostavovalo, avšak bez následné kocoviny, delirií, bílých myší a všeho ostatního, co bývalo výsledkem nemírného pití. I bylo příjemné být alkoholikem, a lihovary se dočkaly nebývalého rozkvětu. Svou omrvinku si odnášely zbytky stavu lékařského, mohouce napravovat následky ožraleckých rvaček a pádů do škarpy. Také silničních nehod požehnaně přibylo.

Mohli tudíž být pijáci, kuřáci a jiní provozovatelé nezdravého životního stylu se svým údělem vcelku spokojeni. Dožíralo je pouze, že jako za předčipových časů i nyní jim byly z platů a podpor strhávány nemalé částky v prospěch povinného zdravotního pojištění. „Proč,“ metali kletby v tvář nenasytné byrokracii, „musím platit jak mourovatý, když nejsem a ani nemohu být nemocný?“ Hostince se zachvívaly výbuchy vzdorného křiku, kdo udržel v ruce pero, psal žaloby, protestní petice se nosily na příslušná místa po koších, i okna v přízemí ministerstva zdravotnictví jisté nejmenované země vytloukl rozvášněný dav, avšak vše nadarmo. Neboť státní instituce, ať již k jakémukoliv účelu zřízená, může jen růst a bytnět, nikdy však nemůže být zredukována nebo dokonce zrušena. Jako dříve i nyní běhali chodbami zdravotních ústavů a ministerstev uštvaní úředníci se stohy lejster v podpaždí, tvrdíce nalomenými hlasy, co že si to páni tam nahoře pořád vymýšlejí, že se ten stres nedá vydržet a že by nejradši se vším praštili. K praštění však nedocházelo, naopak se zdravotní úřady domáhaly zvýšení svých rozpočtů a nejeden se rozrostl o četná křídla a přístavby. V obměně až hrůzné se naplnil zákon profesora Parkinsona: aby zdravotní byrokracie kypěla a rozrůstala se, k tomu nemá zapotřebí žádných nemocných, k tomu si vystačí svou vnitřní dynamikou sama. Nebylo tudíž divu, že veřejné zadlužení dosahovalo neslýchaných výšin a jediný, kdo se ještě mohl radovat, byly mezinárodní bankovní řetězce. Než všeobecná krize pohltila i je.

*

Ale jen krize, nikoliv apokalypsa. Ta zachvacovala v stále širších kruzích africké a mnohé další země, ohleduplně nazývané rozvojovými. Nerozvážně zaseté zrno dobra vydalo strašlivou žeň. V plné nahotě se potvrdilo, čeho si mohli dobrodějové povšimnout už dříve, kdyby bývali chtěli: také změna k lepšímu je změna. Nezmění-li zároveň ti, jichž se týká, i své zvyky a celý způsob myšlení, mívá dobro tendenci se obracet ve svůj opak. Tak se i stalo.

Dosud blahovolně přehlížené přelidňování chudých končin planety nabralo vymýcením nemocí na razanci a záhy dosáhlo hranice, za níž byla katastrofa neodvratitelná. Země subsaharského pásma, jejichž populaci odhadovaly učebnice z předchozího století na tři až čtyř miliony duší, nakynuly nyní k milionům devadesáti i více při zdrojích obživy spíše se krátících. V dobré víře vyhloubené studny se staly prokletím: převážně pastevecké obyvatelstvo křovinatých stepí už odjakživa spatřovalo v hojnosti svých dobytčat v první řadě prostředek osobní prestiže, jejich touhu však limitovala nízká vydatnost napajedel a řídké rozsetí v nedohlednu prašné pustiny. Díky tisícům hlubinných vrtů mohli nyní majitelé stád dát svému prestižnímu chtíči volný průchod, a také že dali. Stáda se rozmnožila deseti- i vícenásobně; okolí napajedel se stalo kalištěm, do hloubky rozdusaným bezpočtem na kost vyzáblých zvířat, neboť úsilí rozvojových pomocníků vydalo hojnost dobré, zdravé vody, vydatnost pastvin však nejenže nikdo rozhojnit nedovedl, ale mizela vůčihledně pod kopyty hladového dobytka, až nezůstala téměř žádná. Situaci nezlepšily ani davy vesničanů v honbě za palivem, neboť na něčem se vezdejší kaše uvařit musí; i braly v rychlém tempu za své nejdřív už beztak vzácné stromy, po nich trnité houští, až nakonec byly vytrhávány a páleny i travní kořínky, protože jinak nebylo topit čím. Totální destrukci půdy v patách následovala od severu se šířící poušť, milosrdně zakrývajíc jeviště lidské neprozíravosti svým pískem. Když se trvale přečerpávané studně zanesly kalem a už jen odkapávaly, zdálo se, že neštěstí dosáhlo svého vrcholu. Ale jako tak často v tom čase hrůzy, jen zdálo.

Ze zpustlých kasáren vyrazili za obživou otrhaní příslušníci armád a policie. Byli stejně hladoví jako vesnická chudina, na rozdíl od ní však dobře vyzbrojení, jelikož zbraní všeho druhu byla v Africe už od svržení koloniálního jha vždy a za všech okolností hojnost. Zdivočelí vojáci poráželi a na místě konzumovali nohama už sotva pletoucí dobytek, vyrabovali chýše z posledních zbytků čehokoliv jedlého a v jakési divé mstivosti je zapalovali. Tu zbídačelí vesničané nečekali, až se proti nim obrátí hlavně kalašnikovů, a jak kdo byl, s nuznými zásobami jídla nebo bez nich, zamířili pustinami k přístavům na vzdáleném moři, o němž se vědělo, že na jeho druhém břehu se rozkládá krajina hojnosti a štěstí jménem Evropa. Své naděje nedosáhl žádný z nich, hynuli hladem a vyčerpáním nejdále v půli cesty, zanechávajíce za sebou zemi pokrytou sluncem vypraženými kostrami zvířat i lidí. Předpověď redaktora Ohletze se naplnila. Výsledek dobročinné snahy byl vpravdě příšerný.

V hojněji dešti zavlažovaných, a proto divnějších, krajinách kolem rovníku a dál k jihu neměla pohroma tak ničivou sílu, aspoň zpočátku ne. Pole a zahrádky skýtaly čím dál hubenější, ale přece jen jakousi obživu, až čipem rozpoutaná mužná potence i plodivost domorodých žen přesáhly nejzazší hranici únosnosti i tam. Nutno zdůraznit, že vlády Západu, jakkoli těžce zkoušené krizí, nepřihlížely tomu vývoji nečinně. Lodi nejrůznějších vlajek vykládaly obilí a jiné poživatiny tak hbitě, jak jen zchátralá přístavní zařízení dovolovala, a obratem se vracely pro nový náklad. Byl to však předem ztracený závod se strmě stoupající křivkou populační exploze. Kdo nakonec křivku zlomil, byli obyvatelé desítimilionových, zdemolovaných a hnijícími odpadky překypujících megametropolí, kteří neměli žádných zahrádek a byli tudíž vystaveni hladu s bezprostřední krutostí. Když se chopili díla zkázy i zdemoralizovaní, temnou zlobou vůči komukoliv a čemukoliv až po hrdlo naplnění vojáci, byl osud kdysi kvetoucích kolonií naplněn. Fronta hladové smrti postupovala ze severu na jih, až zasáhla Jihoafrickou republiku, kdysi jednu z nejbohatších zemí světa. Na mnoha místech tropické Asie, Předního Východu a latinské Ameriky znovu vypukaly staleté nenávisti a řezalo se to zarputile a bezútěšně, ať v nějaké spojitosti s čipem věčného zdraví nebo bez ní.

Tehdy se v zemích Západu začalo otevřeněji mluvit o tom, co i dříve tušili mnozí, ale nechávali si pro sebe, aby si nevysloužili titul politicky nekorektních vyvrhelů. Vedly se debaty, zda bylo moudré vnášet dobrodiní zázračného čipu do zemí, kde mohl způsobit jen katastrofu. Jestli bylo moudré tam importovat dobrodiní demokracie, západní mediciny a jiných krásných věcí, které v kulturně tak odlišném prostředí musely natropit nevídanou paseku. A jestli, upřímně vzato, bylo tak moudré poskytovat zemím třetího světa samostatnost, s níž si nedovedly nic rozumného počít; jestli by se pod vlídným, leč důsledným dohledem některé koloniální mocnosti nedočkaly lepších konců. Byly to však úvahy marné, jež měly svůj smysl o dlouhá desítiletí dřív. Jejich uskutečnitelnost skončila, nikoli až vlivem zázračného čipu.

*

Profesor Karl-Heinz Engensen, druhdy primář interního oddělení nemocnice Svatého ducha, postával na rohu ulice vyzbrojen pozašívaným vakem a vyhlížel, brzy-li se objeví jeho druh v společném díle, anesteziolog doktor Uwe Krüger. Společným dílem byl za těch okolností sběr zálohovaných lahví a plechovek, jichž zábran zbavený čas skýtal všude v popelnicích i jen tak poházených do příkopů znamenité množství. Rub toho počínání tkvěl v tom, že kýžených předmětů byl sice dostatek, týž dostatek však byl i zájemců, a nebyli to pokaždé jen zchudlí příslušníci medicinského stavu. Kolem slibných zákoutí se rojily důvěru nevzbuzující figury, i bylo radno si přivstat a nevydávat se k popelnicím sám. Doktor Engensen tak stál asi minutu nebo dvě a kolega Krüger byl tady, v ruce starou nákupní tašku a na rtech přitrpklý úsměv. „To jsme to dopracovali, viďte, pane primáři,“ zněl nevyslovený povzdech. „Čert nám byl dlužen ten čip, viďte, pane doktore,“ zněla stejně nevyslovená odpověď.

„Co je s panem Morawtzem?“ staral se profesor Engensen, pohlédnuv na hodinky. „Už by tady mohl být.“ Pan Morawetz býval význačným pracovníkem jedné z organizací humanitární pomoci a nadto i činovníkem hnutí Greenpeace a strany Zelených, což by v primáři Engensenovi za normálních okolností právě nebudilo vřelé city. Ale okolnosti byly jaké byly a ideové rozdíly ztrácely při probírání popelnic své ostří.

„Asi ho něco zdrželo,“ mínil doktor Krüger. „Co kdybychom pomalu šli? On ví, kde nás má hledat. A počkejte…“ zazíral, „podívejte se, tamhle běží.“

Středem ulice se u velikém spěchu blížila rozchuchaná postava, plášť nedopnutý, brýle nakřivo, v ruce noviny. „Už… už je to tady!“ hlásila s očima navrch hlavy.

„Uklidněte se, příteli,“ chlácholil zvěstovatele primář. „Co je tady?“

„Tohle, poslouchejte,“ sděloval pan Morawetz už o něco méně udýchaně. „V Zambii… nějaký nový virus. Pomřely prý celé vesnice.“

„Zaplať Pánbůh,“ udělali si oba pánové v zbožném dvojhlase. „To je opravdu dobrá novinka. A… měli ti lidé čip!“

„Měli, většinou i víc než jeden. Prý kvůli zlým duchům. To víte, černoši.“

„Hm,“ nekomentoval profesor Engensen poznámku, jíž by se zrovna od politicky vysoce korektního pana Morawtze nenadál. „Ví se už, kde se ta rezistence vzala?“

„Prý mutací nějakých půdních zárodků, říkali v rádiu, ale to je váš obor, pánové, tomu já nehovím.“

„No,“ zamýšlel se doktor Krüger, „třeba je za tím i něco víc. Nevím, jestli o tom mám mluvit.“

„Mluvte,“ zazněl mu vstříc nový dvojhlas.

„Tak tedy… víte, já si moc nepotrpím na Indii,“ hodil pohledem po panu Morawtzovi, o němž bylo známo, že je mimořádně chytlavý na východní moudrost, záhady tibetských klášterů a takové věci. „Sloužíval jsem v té zemi pár let a vím, co si mám myslet o mladé, nastupující velmoci.. Leda by kvalifikací k tomu titulu byla bída, špína, žebrota a… no, nebudu pokračovat. Ale stará indická filozofie měla něco do sebe. Když si odmyslíme mnohoruké bohy a celý ostatní folklor… staří Indové říkali, že neexistuje ani skutečné zlo, ani skutečné dobro. Že obojí jsou jen dva paprsky téhož světla, stýkající se v nepochopitelnu. A že spolu musí být v rovnováze. Když se vážky vychýlí příliš na stranu toho, čemu my lidé říkáme dobro, bohové zasáhnou a s velkým rámusem ztracenou rovnováhu vyrovnají. My pak mluvíme o vítězství zla, ale jen my. Princip… abych pořád nemluvil o bozích… vesmírný princip je jiný.“

„Znamená to tedy,“ zamýšlel se primář Engensen, „že i celý malér s čipem je jen takové vychýlení vážek, a že se zase srovná? Málem bych se dal na hinduismus, když vás tak slyším, pane kolego.“

„Snad, snad. Neodvažoval bych se jít tak daleko. Srovná se, ale za jakou cenu. Uvidíme. Nebo taky neuvidíme.“

Došli během té rozpravy k řadě popelnic. Byly otevřené, po okraj plné pivních plechovek, někde v okolí se asi něco slavilo. „Honem, pánové,“ pobídl své druhy anesteziolog dr. Krüger. „Honem, než přijdou tamti. Do tašek, a pryč!“

Neboť naděje na urovnání vážek byla krásná, ale zatím bylo třeba se nějak uživit. Pan Morawetz, vždy nakloněný věřit čemukoliv tajemnému a orientálnímu, se na okamžik zahleděl do nezbadatelna. Existuje-li nějaká univerzální pravda, životodárný bože Višnu, jaký díl je dán pochopit nám lidem? Jaký nám zůstává navždy skryt, zkázonosný Šivo? A má vůbec smysl zamýšlet se nad řádem světa, jehož souvislostí nejsme schopní dohlédnout? Náhle se cítil být maličký, nekonečně nepatrný, jako mravenec, který kdoví proč lezl sem a tam po stěně popelnice. I já tak lezu, bezcílně a nesmyslně? Celé lidstvo zmateně lezoucích mravenců a myslících si přitom, že jsou pány světa, jejž mohou vést, vezmou-li to za správný konec, k štěstí a jasu? Vtom spatřil mezi odpadky se cosi zatřpytit; sáhl a vylovil čip. Vzal jej do dvou prstů a s hrdým gestem ukázal zbylým dvěma. S chutí se zasmáli.

„Poběžme,“ přerušil veselí nezaměstnaný primář Karl-Heinz Engensen „Jdou sem tamti. Abychom se nemuseli prát.“

Luděk Frýbort

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora