Milionářův esprit

aneb Povídky o milionáři

Jedno moudré přísloví říká: Kdo šetří má za tři. Druhá moudrá pravda nám říká: Desetník je král milionů. Krásné přísloví, krásná rada, jejíž pravý význam poznáte, až když se s takovým milionářem setkáte. Může to být člověk pracovitý, rozumný, ale když to s tím šetřením přehání, je to chudák, který většinou žije sám jen se svými penězi. Člověk bez přátel, bez radosti, člověk v jádru nešťastný.

* * *

Dívka, že si koupí nové auto, a to byla pro Milionáře voda na jeho mlýn.
„Přijeďte, já vám vyberu a poradím.“
„Nechcete přijet vy ke mně?“ namítla dívka.
„Kolik je to kilometrů?“
Vzápětí, co odpověděla, měl spočítanou cenu benzinu a odmítl.

Tak sedla do svého autíčka a jela za ním dobrou hodinu do města. Jakmile zaparkovala před jeho činžákem, vyběhl ze vchodu a rovnou ke svému autu. Na vzhled jí nepřipadalo jako nějaký zázrak, ale když se do něj posadila, měla dobrý pocit. Neseděla jako na zemi a palubní deska a obložení ladily s červenou barvou.

„Decentní design,“ řekla
„Je to Opel Corsa, třídvéřový. Zvolil jsem si ho proto, že jezdím většinou sám a nesnáším, aby někdo mi bouchal vzadu dveřmi.“ A vzápětí po tom, co se rozjeli, ještě dodal: „Objednal jsem si ho na míru. Černá kombinovaná s červenou. Mám elektrické stahování oken, airbagy, centrální zamykání, ABS, ESP, nastavitelný volant, elektricky nastavitelná zrcátka, palubní počítač, mlhovky. Nejsem žádný šetřílek, také jsem si připlatil hliníková kola, autorádio, automatické řazení. Nevybral jsem si automatiku základní, která je tichá, ale easytronic. Když se řadí, tiše to cvakne, ale to nevadí, zato jsem ušetřil kolem pěti tisíc.“

Musela ho přerušit, neboť by mlel o každém šroubečku donekonečna: „Příjemné auto, musím vám ho pochválit,“ řekla, aby ho přerušila a aby podpořila jeho ješitnost. Sice to neměla v úmyslu, ale auto se jí skutečně líbilo.

Nadmul se pýchou a zajel k Oplovi. Do salonu vešel, jako by tam chodil každý den a byl vážený zákazník. Opřel se o pult a začal vyzvídat. Dívka si mezitím prohlížela auta. Byla na její vkus robustní. Do jednoho se posadila a prohlížela si palubní desku. Připadala jí proti jejímu Peugeotku nezvyklá a strohá.

Po Milionářovu ujištění, že si to ještě rozmyslíme, ji zavezl k Fordovi. Tam se opakovalo totéž co u Opla.

„Zastavíme se ještě u Peugeota?“ zeptala se.
„Já preferuji německé vozy,“ řekl, ale přesto zajel k prodejně Peugeot.
Dívka vešla dovnitř a zůstala stát. Jako král mezi poddanými tam stál vínový RCZ. Milionář se u něj také zastavil, ale jen na okamžik. Podíval se na cenu a hned přešel ke stolečkům.
Dívka při pohledu na vínového krále nebyla schopna se hnout z místa. Po chvíli popošla za Milionářem a zeptala se: „Nedáme si kávu?“
„V žádném případě.“
„Stojí jen pět korun,“ řekla vzápětí, co vhodila do automatu pětikorunu.
„Dejte si sama.“
Milionář přešel k pultu a dal se do řeči s prodejcem.
Dívka se s kávou vrátila k vínovému RCZ. Majitel postřehl její obdiv a přišel ji pozdravit. „Udělejte si radost,“ usmál se na ni.
Vzápětí odešel a nechal ji se pokochávat tou krásou. Po chvíli mu to nedalo a přišel za ní znovu: „Udělejte si radost.“

Mluví profesionálně, pomyslela si dívka. Nemůže si mě pamatovat. Zato já jeho ano. Když jsem kupovala dvě stě šestku, daroval mi k ní kytici růží.

Když odjížděli, Milionáře zajímalo: „Rozhodla jste se pro Opla nebo pro Forda?“
Nastartoval a vyrazil za město.
„Když mám být upřímná, buďto to bude RCZ nebo nic.“
To Milionářovi vyrazilo dech. Když se vzpamatoval, začal argumentovat. „Peugeoty nedělají s automatikou. A zřejmě to není ani kabriolet. A vy nepotřebujete tak velké auto.“
„Jak víte, co potřebuju.“
„To bych vám záviděl.“
„Pořád vidím tu krásu, ty dva zeštíhlovací pruhy, tu eleganci. Nikdy v životě jsem si žádných aut nevšímala, všechny byly stejné, jedno jako druhé, ale tohle je první, které mě oslovilo. Hvězda spadlá z nebe.“

Zastavil na malém parkovišti a vystoupil z auta. Dívka nevěřila svým očím. Že by do restaurace? To se snad pomátl. Ale on nezamířil dovnitř, ale vydal se cestou nahoru. Cupitala jak ovečka za ním. Cesta vedla k jakési zřícenině hradu. Že by se zajímal o historii, podivila se dívka a navázala na toto téma řeč. Milionář poslouchal a mlčel. Dívka po chvíli poznala, že neví, která bije. Když nahoře viděla, že se nechystá zakoupit vstupenky, tak se zeptala: „Půjdeme dovnitř?“
„Jestli je vám libo, tak jděte, já tu počkám.“

Vraceli se dolů. V hospůdce u parkoviště byla většina stolků obsazena. Všichni popíjeli a na grilu se točilo sele. Vůně, až se sliny sbíhaly. Dívka si už vyhlédla stůl, ale Milionář vklouzl do auta. Nezbylo jí, než si sednout k němu. Milionář otočil klíčkem a rozsvítil světla.
„Já ve dne nejezdím na potkávací světla. U nich šetřím žárovky, neboť jejich výměna je komplikovaná. Sice žárovka stojí pár korun, ale za výměnu v servisu dám pětistovku. To není nic pro mě, tak nač zbůhdarma vyhazovat. Proto přes den zapínám jen parkovací a dole mlhovky. U nich je snadná výměna.

Poslouchala ho a nevěděla, o čem mluví. Jí mohly být žárovky ukradené. Ona se nějakým šetřením nezabývala. Rozsvítila a jela.
Odbočil na úzkou silnici a objížděl město. U jednoho nového výstavního domu zpomalil.
„Tady bydlí můj syn.“
Ach tak, pomyslila si dívka. Proto nebylo kafe v autosalonu ani v restauraci. Budeme obědvat tady.
Ale Milionář jí udělal čáru přes rozpočet. „Bude pršet,“ řekl a šlápl na plyn.
Před jeho činžákem se skutečně rozpršelo. Dívka chtěla rychle vklouznout do bytu, ale Milionář se k domovním dveřím nikterak nehrnul.
Vytáhl odněkud pláštěnku s kapucí a jal se šúrovat houbou karoserii. Mezi šúrováním vykřikoval: „Vždycky když prší, myju auto. Autu prospívá, když se myje vodou měkkou, bez chlóru.“
„A hlavně vodou zadarmo,“ přitakala, zatáhla okénko svého Peugeotka a odjela.

Příště: Prostřeno s milionářem

Marta Urbanová

* * *
Ilustrace © Roman Kelbich

Zobrazit všechny články autorky