Povídání o Evě a s Evou

Když jsem na Seniortipu četla její milé povídky – vlastně vyprávění o průběhu školních chvil s prvňáčky, představovala jsem si „úču“ jako dobrosrdečnou drobnou kuličku. A když jsme pak navázaly mailové přátelství a povedlo se, že jsme se viděly osobně, ukázalo se, že je to vysoká, a vůbec ne kulatá paní. Ale stejně milá, jako její články. Přesně taková, jakou musí mít rády děti, které si podle své první zkušenosti potom udělají dobrý nebo neradostný vztah ke škole vůbec. A leckdy ten první dojem vytrvá na celý život.

A tahle přímo ukázková milovnice svých svěřenců, laskavá učitelka, ke konci své školní kariéry našla navíc i další životní náplň v něčem docela jiném. Píše. Články o věcech kolem sebe a hlavně o lidech, které potkává – z kantorky se stala zapálená redaktorka. Řeč je o Evě Procházkové.

Do mé Blatné jezdí s manželem už léta během dovolené krmit daňky do zámeckého parku, a tak jsme se vlastně loni poprvé setkaly. Když se tu u mne při cestě z prázdnin letos zase zastavili, využila jsem příležitosti udělat s ní krátký rozhovor:

Proč ses vlastně rozhodla stát se učitelkou a nezvolila už tehdy žurnalistiku? Pokud ne tehdy, tak jak se v člověku „narodí“ ta nová láska?
Ale já jsem skutečně moc stála o to být učitelka. A jsem jí ráda. Za ta léta učitelování jsem prožila spoustu veselých, smutných, legračních a všelijakých příhod a měla jsem pocit, že bych o nich mohla vyprávět. Aby lidé, kteří do školní třídy běžně nepřijdou, věděli, že je tam občas veselo a fajn. A pak mne příjemně zaskočil zájem čtenářů na Seniortipu, a já chtěla psát dál.

A ty příběhy, zveřejňované na Seniortipu, nakonec vyšly i v útlé, ale milé knížce? Mimochodem, mám ji, stojí v knihovně hned vedle Zdeňka Svěráka a okouzlil mne i nápad dát jí i graficky typickou školní podobu.
Že stojí u tebe moje knížečka hned vedle Svěrákovy, to mi fakt lichotí. Abychom z toho vyprávění udělali knížku, na to přišli vlastně rodiče mých žáčků. Jednou to bude pro ně a jejich děti taková vzpomínka na školu. A pro mne vlastně taky.
(Napadla mě představa, jak se někdy po desítkách let na školním srazu vytáhnou tyhle „žákajdy“ a kolik z nich bude radosti a vzpomínek… nahlas jsem to neřekla, ale asi bychom se byli i my té představě spokojeně zasmáli)

Učitelem člověk sice zůstane navždy, ale jako povolání to nemůže vykonávat do smrti. Redaktořinu, pokud ho nohy nesou a hlava myslí, a pokud se šéfredaktoři nezděsí jeho vrásek, tu by myslím mohl. Co ty na to? Počítáš s novým povoláním napořád, anebo je to jen doplnění, ozdoba života?
Nevyměnila bych učitelování za redaktořinu ani za nic jiného. Je to krásné povolání, i když jsem po těch letech občas i unavená a ne vždy usměvavá. Ale věřím si, myslím, že ho nedělám zas tak špatně- za těch třicet let už mám hodně zkušeností - a konečně mám to i vystudované. Kdežto v novinách se zatím cítím být pořád nejistým začátečníkem, a co já vím, jestli někdo bude chtít mé články vydávat a hlavně jestli je někdo bude chtít číst.

No tak tohle zrovna mně nepovídej! Abych mohla tvé práce číst, předplatila jsem si dokonce i Dobu seniorů a ty články jsou opravdu dobré. S lidským pochopením a navíc psané krásným jazykem. Ale začala jsi dostávat pro své postřehy a rozhovory místo i v dalším časopise, už s větším dosahem. Spokojíš se s tím?
Nejdřív díky za pochvalu. Už jsem ti řekla, se svými dětmi jsem ráda, a těch šest let, která mi zbývají do důchodu, je určitě za články v časopisech nevyměním. Ale píšu opravdu s velkým nadšením, pro své uspokojení, pro radost, ale i proto, že jsem zvědavá ženská, a jako redaktorka často proniknu do míst nebo k lidem, kam bych se jinak nedostala. A potom? Co já vím… Třeba, jak říkáš, ty moje vrásky šéfredaktory nepoděsí.

Říká se – políbila ho múza – zkus mi povědět, jak tvoříš? Já jsem při tom jako v horečce, tělo nepřítomno, jen jakási cizí hlava vysílá signály a prsty samy běhají po klávesnici. A pak najednou dopíšu, proberu se z omámení, prázdná, tichá, vyčerpaná, a přece podivně naplněná… A ty?
No tak to já ne. Já v první řadě nikdy nejdu na rozhovor nepřipravená. Předem k čemukoliv, o čem hodlám psát, projdu spoustu informací, články, knížky, materiály, které vyšly. Nepíšu v euforii, všechno si pořádně promýšlím. Moc mě to baví, skládám si k sobě odpovědi, poznatky, chci vystihnout náladu, s psaním nespěchám, užívám si to. Dopředu očekávám, co kdo asi řekne, hledám otázky, které budou pro čtenáře zajímavé. Prostě musím vědět…

Jo tak to znám z detektivek! Žádný dobrý advokát nepoloží svědkovi otázku, na kterou by předem neznal odpověď, tak to máte asi v rodině, tvůj manžel je přece JUDr…
A na to už jsem odpověď nedostala, oba se mi vysmáli a já s nimi, jako jsem se několikrát s chutí zasmáli po celou dobu návštěvy. A když jsme dopili kafe, pro letošek návštěva skončila. Až zase napřesrok...

Dívala jsem se za nimi z okna, odcházeli takoví pěkní, příjemní a dobří lidé.

S Evou Procházkovou rozmlouvala Naďa Vencovská

Další články autorky