Zhluboka dýchat,

vypnout prsa, břicho zastrčit,…

zpíval Voskovec a Werich jako oslavu pohybu již před hezkou řádkou let, takže ta doporučení lékařů, že pohyb je zdravý mě zas až tak nepřekvapují, spíše mě zaujala tím, že pro starší lidi a pro ty po sedmdesátce je to přímo povinnost.
Nemám důvod tomu nevěřit, ale nechápu, proč ta moudrá příroda dělá skoro všechno naschvál, chci říci proč ten úkol seniorům tak ztěžuje. Je to skoro diskriminace starších, ti mladší, aniž by se snažili, mají ten pohyb jako vedlejšák, vedlejší produkt toho co dělají jinak a při tom je nic nebolí, klouby slouží. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, pohyb mě nezajímal, zajímala mě stavba domečku svépomocí, později svépomocná rekonstrukce chalupy a na to, co při tom bylo toho pohybu (a nejen pohybu ) jsem nikdy nemyslel.
A nyní prý abych na pohyb myslel jako na lék… Stejné je to s tím dalším doporučením - přímo povinností seniorů - po sedmdesátce trénovat mysl. Během pracovního procesu je spíše potřeba dát té mysli odpočinek.

Tak uznejte, nezařídila to ta příroda naschvál? Aby v době, kdy si máme konečně odpočinout nám ze druhé strany ukládá svými mluvčími - tedy lékaři - uvedené povinnosti?
Co s tím?
Doporučoval bych té přírodě věřit, že to s námi myslí dobře a snažit se o ten pohyb a duševní aktivitu, i když se nám nechce a i když se objeví ty známé překážky co věk přináší.

Za moudré pokládám i okolnost spojení doporučení pohybu fyzického a duševního tréninku. Jde o vysloveně praktické doporučení a praktické věci jsem měl vždy rád. Když totiž už se odhodláme někam třeba jít, je hrozně důležité, abychom si byli schopni pamatovat, kam že jsme to vyrazili, kam a třeba i proč tam jdeme. Ale ještě důležitější je pamatovat si, odkud jsme vyšli a tím pádem vědět, kam se máme vrátit.
Vyprávěl mi jeden známý, že si takhle vyšel a šel až došel k nějakému domu a než si to kolem prohlédl, byla u něho policie, skoro zásahová jednotka, kterou na něho zavolala paní z toho domu. A pak líčil, jak ti policisti byli překvapení, když jim řekl, že ví jak se jmenuje a kde bydlí. Ona ta paní je zavolala, aby mu pomohla, neboť usoudila, že se ztratil a určitě neví kde je a co dělá. Čertil se, když mi to vyprávěl ale mě to přišlo spíše jako dobrá zpráva.

Paní projevila zájem o neznámého, což není zas až tak běžné, navíc o staršího člověka - což je ještě vzácnější (pokud nejde o zájem ho okrást) a on, ač ve věku pokročilém došel tak daleko, že ho tam nikdo neznal a i přes ten věk vše věděl. Svým fyzickým i duševním výkonem je všechny překvapil.

Já vám všem přeji, aby se vám dařilo stejně a co nejdéle překvapovat to okolí a nakonec i sami sebe tím, co v seniorském věku dokážete ať již jde o stav zahrádky, domku či chalupy, chaty anebo výletu, kde ten pohyb je jako vedlejšák. V neposlední řadě pak popisem těch zážitků, vzpomínek i zde na SeniorTipu jako potvrzení samozřejmostí duševních schopností.

Mimochodem, líbí se mi ti Číňani na obrázcích z parků jak i přes viditelně ne zrovna mladistvý věk cvičí a především vypadají tak spokojeně a dobře. Pokusím se zjistit jak to dělají.

A co že jsem to ještě chtěl?
Aha skončit!
Tím dávám za pravdu Cimrmanovi, že pro starší lidi je těžké myšlenku si vybavit a stejně těžké ji opustit.

Jaroslav Petřík

Další články autora:

Jak jsem se neutopil

Jak jsme letěli s lajkou (1)

Jak jsme letěli s lajkou (2)

Vojenská služba

Potraviny a vaření