Jak jsem se stala redaktorkou 
Být optimistou jako Květa Fialová

Květa Fialová je dáma. Své stáří bere jako dar, její bonmoty dokáží rozesmát, pobavit, zvednout náladu. Rozhovor s ní byl pro mne výzvou. Její věk ji přímo předurčoval k tomu, abych se pokusila získat ji pro časopis Doba seniorů. A tak jsem to zkusila. Bylo to jednodušší, než jsem si myslela. Prostě jsem napsala do Divadla ABC, poprosila o zprostředkování kontaktu. Odpověď přišla téměř vzápětí. Telefonní číslo, paní Fialová souhlasí s tím, abych jí zavolala a abychom se spolu domluvily. Nevím, jestli vám to můžu prozradit, ale proč ne. Těsně před tím, než jsem zvedla telefonní sluchátko, všechno, co jsem jí chtěla říct, jsem si napsala na papír. Takže v mém bloku stálo… Dobrý den, jmenuju se… spolupracuji s časopisem…a ráda bych Vás požádala...

Ještěže jsem si to připravila, určitě bych samou trémou ze sebe nevypravila ani slovo. Domluvily jsme se lehce. Kdy se vám to hodí? zeptala se paní Fialová. Já se přizpůsobím, koktala jsem já.

A tak jsem jednoho mrazivého únorového dne čekala před Divadlem ABC a v maskérně paní Květy pořídila rozhovor, který vám teď předkládám, s laskavým souhlasem šéfredaktora, k přečtení. Prvňáčci z mé třídy jí namalovali své obrázky, ona nám podepsala fotografii, která nám celý rok visí na nástěnce. Je na ní napsáno: Děkuji vám za krásné obrázky, jste miláčkové…

Stáří mi dává svobodu

Je úchvatné, že mohu volně existovat, že jsem někam došla, že vnímám svět daleko hlouběji než v mládí - říká Květa Fialová (83).

Paní Fialová je nejen skvělá herečka, je to i žena známá netradičními životními postoji i svým vztahem k duchovním hodnotám. Přes velké pracovní vytížení ochotně souhlasila s rozhovorem pro náš časopis.

V divadle Rokoko, kde si spolu povídáme, začne za dvě hodiny představení Fialové Květy štěstí. Těšíte se?

Ale samozřejmě, já mám ráda všechny hry, v nichž vystupuji. Nemám oblíbené-neoblíbené. Jsem šťastná, že mohu hrát, hraji téměř každý večer a vždycky se velmi těším. Fialové Květy štěstí je původně benefiční pořad k mým 80. narozeninám. A vidíte, hraje se už třetí rok, a je stále vyprodáno. Je to vlastně takové vyprávění o mém životě, spolu se mnou vystupují tři hosté, kteří se obměňují.

Ví se o Vás, že chodíváte ráda a pravidelně na různé besedy se seniory.

To je pravda, pokud mám volný čas, zajíždím do domovů důchodců. Povídáme si, bývají to velmi milá setkání. Když si někdo stěžuje na tu a tu nemoc, říkávám: Buďme rádi, že jsme se svého věku dožili, máme jen dvě možnosti - být starý nebo mrtvý. Tak co je lepší? Teď v poslední době, když v TV běží seriál Život je ples, který pojednává o starých lidech a v němž také hraji, říkávají mi senioři, že taky uspořádají módní přehlídku, že budou taky psát petici za svobodný sexuální život, že taky zorganizují soutěž o Miss staré koleno. Mám z toho krásný pocit.

Paní Fialová, vy jste stále tak pozitivně naladěna, v klidu, v pohodě. Jak to děláte?
Říkám každému: Musíte si uvědomit, že svět sám o sobě neexistuje. Vytváříme si ho sami. Tutéž událost vidíme každý úplně jinak- co je pro jednoho tragédií, vidí druhý jako šanci či příležitost něco změnit. Záleží opravdu jen na nás, jak budeme všechno kolem sebe vnímat. Tam někde nahoře vědí lépe než my, co a proč se stane. Řídím se tím, že je třeba to přijmout, poděkovat, zvládnout a nekecat jim do toho..

Vy opravdu nejste nikdy naštvaná? Nikdo Vás nikdy nepodrazil, nezklamal?
To víte, že jo. Ale nikdy v životě jsem se nehádala, nemám tu potřebu. Jiné názory nejsou důvodem k hádce, já nikomu nic nevnucuju. Pokud mi někdo ublíží, mám vztek akorát tak na sebe. Beru to jako svou chybu, že jsem ho neprokoukla, že jsem ho pustila do své blízkosti. Negaci si do srdce nepouštím, i záporné věci mají svůj smysl.

Samozřejmě jsou lidé, kteří jsou mi sympatičtější a pak ti, se kterými si nemáme co říct. Takové nevyhledávám a na kafe bych s nimi nešla. Většinou to velmi rychle poznám. Mému srdci jsou bližší lidé s hloubavou duší, se vztahem k duchovnímu životu. Snad i proto se mi líbí volné, splývavé šaty, a to i u mužů. Tělo se zakryje, vynikne duše. Když jsem v blízkosti lidí, se kterými je mi dobře, zdá se mi, že je všechno zalité sluncem.
Mám ráda citát z Gogolovy Ženitby: Člověk žije a žije a nakonec je z toho taková hovadina, až oči přecházejí.

Ve Vaší knize jsem si přečetla: Lidé by měli objímat stromy. Příroda je pro Vás asi hodně důležitá.
Přitahují mě různé rituály, které se odehrávají v přírodě, třeba i pohanské obřady. Je to takový návrat ke kořenům, nabíjí nás pozitivní energií, vnáší klid do duše. Byla jsem pozvána na takový obřad, ráda jsem se ho zúčastnila. Jeden velmi starý dub jsme ověsili různými barevnými fáborky, které symbolizovaly různé živly. Šaman to místo posvětil, dal stromu magickou moc. Pro všechny účastníky to byl hluboký zážitek.

Jsou dobře známy Vaše sympatie k buddhismu, Vaše láska a úcta k dalajlámovi.
Buddhistický pozdrav zní: Ať jsou všechny bytosti šťastné. Kdo si ho říká, nemůže druhému ubližovat. Měla jsem to štěstí, že jsem se potkala s dalajlámou. Nikdy na to nezapomenu. Když jsem mu s pomocí tlumočnice řekla, že miluji jeho modlitbu, vyzval mě, abych mu ji v češtině řekla. Seznamuji s ní lidi, kde jen mohu. Je nádherná.

„Ať se stanu v každé době, nyní a navždy,
ochráncem těch bez ochrany,
vůdcem pro ty, co ztratili cestu,
lodí pro ty, kteří plují přes oceán,
mostem pro ty, kteří přecházejí řeky,
úkrytem pro ty, co jsou v nebezpečí,
svítilnou pro ty, co nemají světlo,
útočištěm pro ty, co nemají kde hlavu složit
a sluhou pro všechny potřebné.“

Dalajláma k tomu ještě dodává: ani toho nejposlednějšího, nejubožejšího neobejdu, vezmu ho za ruku, ať alespoň na chvíli uvidí světlo…. Myslím, že k tomu není potřeba dodávat vůbec nic.

Vraťme se ještě na chvilku k divadlu. Kde Vás můžeme vidět?
Hraji v různých divadlech v Praze, v divadle v Uherském Hradišti, jezdím i na zájezdová představení po celé republice. Můj diář je plný půl roku dopředu. Těší mě, že bývá vždy vyprodáno. Ptáte se na trému. Ne, miláčku, tu už nemám, po tolika letech hraní. Spíš takový pocit zodpovědnosti, aby se to lidem líbilo, když už přijdou a zaplatí. Vážím si diváků, jsou pro divadlo tím nejdůležitějším, bez nich by herci neexistovali.

Jak jsem se dostala do Uherského Hradiště? Spolu s Naděnkou (Konvalinkovou) jsme byly pozvány jako hosté na muzikál, který tam inscenovali podle filmu Adéla ještě nevečeřela, v němž jsme obě hrály. A tam jsem se potkala s hercem Josefem Kubáníkem. Padli jsme si do oka, ihned jsem poznala, že jsme naladěni na stejnou vlnu. A přestože je o dvě generace mladší, rozumíme si, vzniklo mezi námi velmi důvěrné kamarádství. Připravili jsme hru Harold a Maud, je velmi úspěšná. Před nedávnem měla v Uherském Hradišti premiéru i naše druhá společná hra Oskar a růžová paní.
Mimo to hraju ve hře Tři na lavičce, Štika k obědu, Víš přece, že neslyším, když teče voda, či Ženich pro Opalu s panem Lipským. No a tady v Rokoku pořad Fialové Květy štěstí, který za chvíli začíná.

Paní Fialová vytahuje líčidla, zbývá čas na poslední otázku. Nepoložím ji, nechám poslední slova na ní…

Když dostanu nějaký dárek, není důležité, jak je hodnotný, má pro mě cenu dárce. Když jím, není důležité co, ale s kým. Všichni potřebujeme lásku, věřme v ni, hledejme ji. Přemýšlejme o cestách, kudy jít, co je správné. A i když se nám někdy může zdát, že život je těžký, pamatujme: Když se zavřou jedny dveře, jsou poblíž otevřené jiné…

Vážená paní Fialová, děkuji Vám za sebe, za naše čtenáře. Mnohé určitě přimějete k zamyšlení, k zastavení, k ohlédnutí. Přeji Vám hodně zdraví a hodně štěstí.

Eva Procházková

Další články autorky