Jak jsem se stala redaktorkou – 14.část

Sklo je noblesní materiál

Nejsem znalkyní výtvarného umění. Mám jen dvě kategorie: líbí- nelíbí. Když jsem se dozvěděla, že v Dobré Vodě na Šumavě žije sklářská výtvarnice Vladimíra Tesařová, zpočátku mě to nijak nezaujalo.

Pak jsem se ale podívala na internet a hned jsem si to rozmyslela. Vydala jsem se za ní- sněhem a mrazem- a to doslovně, a nelitovala jsem. Poznala jsem osobnost, která má lidem co říci. Svými názory, svým dílem. A jako většina těch, kdo umí a dokáže, je to milá, skromná a velmi příjemná dáma.

I tentokrát jsem se „předvedla“- já už bych si na ty své trapasy mohla založit notýsek… Mé technické znalosti jsou opravdu nic moc. Když jsem jí posílala rozhovor k autorizaci, odepsala mi tentýž den.. „Milá paní Procházková, text se mi velmi líbí, jen tam, kde píšete, že mám v ruce vrtačku, tak to přepište na brusku….“

Náš rozhovor proběhl takto:

„Sklo je noblesní materiál,“
říká sklářská výtvarnice paní Vladimíra Tesařová (53), charismatická dáma-umělkyně, jejíž jméno je už téměř 20 let spjato s osadou Dobrá Voda u Hartmanic, s místem, kde se potkává česká a německá část Šumavy. Tam jsem se také za ní vydala, abychom si popovídaly.

Říkáte noblesní?
Není žádný jiný materiál, kterým by tak nádherně prosvítaly sluneční paprsky. Ve skle se snoubí modernost s klasikou, jsem vděčná, že jsem se k němu -vlastně oklikou - dostala.

Nebyla to tedy Vaše „celoživotní posedlost“?
Nebyla. Přála jsem si stát se sochařkou. Přes velmi úspěšně složené přijímací zkoušky jsem se do školy nedostala, nechci se k tomu už vracet, mělo to tak asi být. A tak jsem se začala učit brusičkou skla no a odtud, díky pochopení svých učitelů, vedla moje cesta do Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě.

Byla jste tam spokojená?
Našla jsem tam báječné profesory, báječné spolužáky, mám na tu školu ty nejkrásnější vzpomínky. Byli jsme mladí, hráli jsme si na bohémy, mysleli jsme, že nám patří svět. Je to zvláštní, ale dnes, když se sejdeme, každý jsme už někde jinde, společných témat máme velmi málo. Nic se prostě nedá vrátit.

Jako byste tak trochu utíkala od společnosti. Nemáte ji ráda?
Dnes už spíš vyhledávám samotu. Proto jsme si s manželem před lety našli tuhle chalupu daleko od lidí. Původně na rekreaci, dnes tu žijeme téměř trvale a jsme tu šťastni. Vezmu psy, touláme se několik hodin lesem. Na nic nemyslím, jen vnímám tu nádhernou dokonalost přírody, ze které všichni čerpáme energii.

Jste úspěšná umělkyně, určitě Vás to těší…
Co je to úspěšná? A co je to umělkyně? Já se cítím být řemeslníkem, prostředníkem. Zajímají mě duchovní témata a já se je snažím přiblížit lidem, jak nejlépe dovedu. Světská sláva mě nezajímá, naopak, myslím, že škodí duši.
A pak- lidé nedokáží být upřímní. Kolikrát vás chválí a vy cítíte, že to nemyslí opravdově, to nemůže nikoho těšit. Málokdo vám dokáže říct i nepříjemnou pravdu do očí. A já ani pochvalu přijímat neumím. Když mě někdo chválí, cítím velké rozpaky. Vidím chyby, vždycky mám pocit, že to mohlo být lepší.

Jaký je Váš vztah k současnému umění?
Řeknu Vám, jak to cítím, i když to možná vyzní trochu povýšeně. Nerada navštěvuji výstavy moderního umění, a i když se to nedá zevšeobecnit, nacházím tam i obrazy, pod které bych se- být autorem- styděla podepsat.
Fascinují mě staré obrazy a rytiny – nádherná díla, ze kterých vyzařuje pokora, duchovní rozměr, soulad člověka s přírodou. Cítím z nich moudrost našich předků, ráda si je prohlížím.

Zaujalo mě, že Vaše tvorba je jak přísně funkcionalistická, tak duchovní s náboženským obsahem.
Dříve jsem se více věnovala skleněným plastikám v moderních budovách- vytvářela jsem např. plastiky pro bankovní domy v Praze. Tam byly jasně určeny požadavky na výzdobu.
Tady na Šumavě jako bych se dostala blíž k Bohu. Odedávna tu žili lidé v souladu s přírodou i duchovními hodnotami, ať už to byli národností Češi, Němci či Židé. Po válce přišel odsun Němců, potom začalo vadit náboženství. Sakrální stavby- kostely, kapličky- pustly, některé byly dokonce úmyslně ničeny. Přála bych si vrátit jim původní, duchovní rozměr.

Váš skleněný oltář pro kostel sv. Vintíře tady v Dobré Vodě na Šumavě je unikáním dílem.
Na jeho realizaci se nám podařilo sehnat finanční prostředky z Programu obnovy venkova i z Česko-německého fondu budoucnosti. Kostel pomalu vstává z mrtvých. Oltář je dlouhý4,5 metrů a váží 5 tun, sklo má žlutou až zelenou barvu, stejnou, jako mají šumavské říčky v době jarního tání.

Pracovala jsem na něm rok a stejně dlouhou dobu jsem vytvářela i Křížovou cestu, která je také umístěna uvnitř kostela, byla to krásná práce. I dnes tam přicházím hledat posilu, rozjímat, nacházet odpovědi na spousty otázek.

Musím se přiznat, že mně se nejvíc líbí jiné Vaše dílo, skleněné ruce, kousek odtud na poutním místě u Hauswaldské kaple. To místo má neopakovatelnou atmosféru.
A víte, že se tomu místu říká „Malé Lourdy“? Vyprávějí se legendy o zázracích, o léčivých pramenech, které zde vyvěrají ze země. Odedávna sem chodívali nemocní, doufající v uzdravení a já jsem moc ráda, že se sem opět vracejí. Zázračná voda stéká z pramene ručně tesanými vantroky, které jsou uloženy na 59 bludných kamenech, které představují korálky na růženci. Voda dopadá na poslední kámen- skleněný blok s otiskem dlaní, který jsem vytvořila jako symbol rukou Panny Marie Lourdské, jíž je zdejší poutní místo zasvěceno. Cesta sem je upravena, mohou sem dojít i staří lidé, i vozíčkáři, i maminky s kočárky. Napít se vody, zamyslet se, chvilku tu postát, to člověka pohladí po duši.

Celé to místo, v minulé době zdevastované, se podařilo obnovit v roce 2006 hlavně zásluhou občanského sdružení Karel Klostermann-spisovatel Šumavy.

Zahlédla jsem Vás v dlouhém koženém kabátě, v ruce s bruskou- na čem teď pracujete?
Vytvořit větší plastiku ze skla, a těm se já věnuji především, je místy docela dřina, skoro bych řekla chlapská práce. Mě ta práce těší, baví, velmi mě uspokojuje. A ty mužské ruce mi opravdu pomáhají- manžel, občas i oba synové. Jeden se také vydal na cestu výtvarníka, druhý si našel cestičku jinou, ale u práce se scházíme a přes občasné „kumštýřské hádky“ jsem za to vděčna.
V současné době je před dokončením skleněná socha sv. Jana Nepomuckého, která bude stát na mostě přes Otavu ve vesničce Čepice blízko Sušice. Její slavnostní odhalení se chystá na květen, je to největší skleněná socha tohoto světce. První podnět k vytvoření díla dal kytarista Lubomír Brabec, který má to místo velmi rád.
Teď začínám s prací na oltářním retábulu Nanebevzetí Panny Marie pro arciděkanský kostel v Domažlicích. Moc se na to těším.
No a mým velkým snem je pokusit se vdechnout život i téměř zničenému kostelíku v Sířemi, v místě, kde prý vznikal Kafkův román „Zámek“. Snad i to se jednou povede.

V příjemném prostředí Vašeho obýváku pijeme kávu a přikusujeme Vaši skvělou vánočku, je čas položit poslední otázku. Chtěla byste ve svém životě něco změnit?
Vůbec nic. Raduji se ze své práce a tak trochu se uzamykám okolnímu světu. Doba přináší spousty problémů a lidé si je i sami přidělávají. Vnímám jejich tíseň, jejich starosti a někdy docela zbytečný hon za materiálními statky na úkor těch duchovních.

Chtěla bych jim vzkázat- zastavte se. Udělejte si inventuru v duši, všichni máme jeden domov a tam se nakonec vrátíme. Největším štěstím je obklopit se rodinou, žít v souladu s přírodou a mravními principy. Maminky, vytvářejte svým dětem láskyplný domov, babičky, buďte těmi milujícími a chápavými babičkami, které si na svá vnoučata vždycky najdou čas.
Když mě obejme můj dvouletý vnouček a pronese: „Antonín má bábu rád“- neznám nic krásnějšího.

Děkuji Vám za rozhovor, paní Tesařová.

Eva Procházková

Další články autorky

 

PS. V sobotu 12. května byla na mostě přes řeku Otavu v Čepicích u Sušice unikátní skleněná socha vodáckého patrona sv. Jana Nepomuckého slavnostně odhalena. Soše požehnala jeho excelence arcibiskup pražský Dominik kardinál Duka, primas český, při Svatojánských Navalis v Praze už rok před tím, v květnu 2011.