Panenky
Povídka z knihy - Odrobinky
Prohlí¾ím si celý sklad panenek, kterým vládne moje vnuèka Zuzanka. Na polièkách sedí naparádìné Barbíny beze stopy rasové nenávisti vedle èernošky, která pøicestovala pøes oceán. Nìkteré jsou ušmudlané, ale nic si nezadají s atraktivními toaletami tìch umìlých sleèen. Panenek je po¾ehnanì, pøesto znám vnuèèinu touhu po Barbínì sportovkyni, její¾ klouby jsou tak ohebné, ¾e svedou ka¾dý cvik. Jedna z panenek tak ohebná není a pøesto se jmenuje Atletka.
Koupila jsem ji ještì v èasech, kdy zbo¾í tohoto druhu ještì tak mnoho nebylo a dostala jsem ji jako „podpultovku“ v Karlových varech. Mìla jsem ji pøipravenou na Zuzanèiny dvouleté narozeniny. Krabice èekala na skøíni.
Rodièe odjeli na ètrnáctidenní dovolenou a já jsem se starala o Zuzanku. Pro¾ívaly jsme to v pohodì, ale den pøed pøíjezdem rodièù onemocnìla. Vysoké teploty a jinak ¾ádné pøíznaky lékaøka nenašla. Jen velký smutek byl v oèích malého dìvèátka. U¾ jsem si nevìdìla rady, kdy¾ mùj pohled zabloudil na skøíò, kde le¾ela krabice s panenkou. Rozhodla jsem se neèekat na narozeniny a panenku jsem polo¾ila Zuzance do náruèe. V tu ránu bylo po nemoci. Panenka hned dostala jméno Atletka a má mezi tím dru¾stvem panenek èestné místo.
Panenka patøí ke ka¾dé holèièce, proto¾e je pøedzvìstí jejího budoucího poslání.
Kdy¾ jsem se narodila já, moje starší sestry si u¾ s panenkami nehrály, proto¾e byl mezi námi velký vìkový rozdíl. Jen z vyprávìní vím, ¾e jsem mìla nìjakou velkou pannu a usnula jsem s ní v dešti. Nerozmokla jsem se já, ale odnesla to panna.
Celé dìtství jsem tou¾ila po panence. Ka¾dou nedìli po mši svaté jsem táhla maminku do podloubí, kde mìl království hraèek Leidolf. Tam bylo panenek a jakých! Já s nosem pøitlaèeným na sklo, jsem vidìla jenom jednu z nich, krásnou blondýnku. Asi jsem ji moc a moc chtìla, ¾e se nìkde našly peníze a já jsem jednoho dne mìla tu krasavici v rù¾ových šatech v náruèí. Byla samozøejmì hadrová s hlavou z papundeklu, ale pro mì to byla ta nejkrásnìjší panenka na svìtì.
V èase, kdy u¾ jsem rozum brala, stala se mým snem panenka z tvrdého kauèuku. Na takovou panenku jsem tou¾ila ušít šatièky, ale na ni opravdu nebyly peníze. Tatínek se však slitoval a pøi pøíle¾itosti mých planých neštovic mì potìšil malinkou panenkou, jen¾e z kauèuku mìkkého. Moc mì potìšila, ale velmi brzy vzala za své.
Jednou se mi podaøilo pøesvìdèit spolu¾aèku, aby mi takovou panenku pùjèila. Chybìla jí, chudince, polovina hlavy, proto¾e nìkde ztratila vlasy, byla také dost malinká, z tvrdého kauèuku, ale šít se na ni dalo. Jak já jsem pilnì pracovala! Jen¾e právì v té dobì mùj nejmladší bratr ještì ¾ádný rozum nepobral a nestøe¾eném okam¾iku panenku rozkousal. To byla hrùza!! Nemohla jsem se k takové pohanì panenky pøiznat, s pláèem jsem spolu¾aèce namluvila, ¾e jsem panenku ztratila. Pro ni na štìstí nebyla tak vzácná.
Moje touha po panence z tvrdého kauèuku se nikdy nesplnila. Dìtství mé dcery u¾ poznamenaly umìlé hmoty, panenky pøestaly být vzácností. Jen na šití nebylo tolik èasu. Za to vnuèèiny panenky mají bezpoèet svetøíèkù, sukýnek a toalet. Dokonce jsem jednou na její pøání do hluboké noci pletla kamizolku zelenou.
Hana Juraèáková