Jak jsem se stala redaktorkou – 11.část

Že bych ráda napsala rozhovor s akademickým malířem Zdeňkem Sejčkem, jsem věděla hned, jakmile jsem začala do časopisu psát. 85letý výtvarný umělec žije v nedalekém Ronově nad Doubravou, který proslavil film „Městečko na dlani“. Je známý v širokém okolí, protože celý život učil na čáslavském gymnáziu, takže několik generací žáků pod jeho vedením pronikalo do tajů výtvarné výchovy a zeměpisu. A protože zrovna probíhala výstava jeho obrazů, vydala jsem se za ním. Je skvělým vypravěčem, posuďte sami.

Malíř, který miluje Vysočinu
„Všude chodím s tužkou a papírem v kapse,“ zahajuje své vyprávění výtvarný umělec, akademický malíř Zdeněk Sejček. Je mu 85 let, žije a tvoří ve východočeském městečku Ronov nad Doubravou. Krajinu kolem sebe miluje. Má plnou hlavu nápadů a spoustu práce. Je skvělým vypravěčem, a tak po chvíli odkládám bloček s připravenými otázkami a jen tiše poslouchám…

Můj tatínek byl holičem, maminka kadeřnicí. Nevzpomínám si, že bych lásku k výtvarnému umění po někom zdědil. A ani jsem ji nikomu nepředal- mé děti ani vnoučata nemalují. Maminka ale schraňovala mé obrázky, a tak mám schovaná svá „díla“ od 4 let. Když mi bylo tak 12 let, jezdíval sem na prázdniny pan profesor Milinovský, skvělý malíř. Tatínek ho požádal, aby se na mě „podíval“, že prý pořád něco čmárám. Pan profesor mě začal brát s sebou do okolí, naučil mě míchat barvy, ukázal mi základy, maloval jsem pod jeho dohledem.

Když jsem přemýšlel, kudy po škole dál, kladl mi můj učitel na srdce, abych si kromě umění zvolil i jistější povolání, které mne uživí. Malířství je tvrdý chleba, říkával. Poslechl jsem ho a myslím, že jsem udělal dobře. Na Karlově univerzitě jsem vystudoval tři fakulty- pedagogickou, obor výtvarná výchova, kde byl mým pedagogem i Cyril Bouda, přírodovědeckou, obor geografie a nakonec ještě filozofickou, se zaměřením na estetiku a dějiny umění.

Stal jsem se učitelem na čáslavském gymnáziu, učil jsem tam přes 40 let. Některé třídy tam byly zaměřené na výtvarnou výchovu, moc mě to bavilo. S velkou radostí jsem doporučoval děti, u kterých jsem objevil výtvarný talent, na umělecké školy. Na AVU, na architekturu, na učitelské studium výtvarné výchovy. Z mých žáků se asi nejvíc proslavila malířka Kamila Ženatá a Jiří Peca. Část dne jsem učil, část dne maloval. Se studenty jsem i hodně cestoval po různých galeriích u nás i v zahraničí. Byl jsem spokojený.

Mé první dva opravdické obrazy, krajinky z okolí, jsem namaloval- hádejte na co? Na desky z vyhazovaných třídních knih. Z barev mám nejraději hnědou a její odstíny. Nevím proč, prostě tak nějak se mnou souzní. A naopak, nemusím moc zelenou. I tráva na mých obrazech je trochu dohněda. Vidíte támhleten obraz na zdi? Hnědý kopec i stromy. Věnoval jsem ho své ženě jako dárek ještě před svatbou. Krajina kolem Doubravky, chodívali jsme tam spolu na romantické procházky. Moje žena to tam měla moc ráda.

Teď, když jsem v důchodu, mám víc času. Vedle výtvarné práce jsem napsal 8 knih z našeho regionu, devátá leží v rukopise na stole. Připravuji i různé články o výtvarném umění do odborných časopisů. Nejvíc si vážím toho, že mou knihu „Jindřich Průcha-kresby“ vydala Národní galerie v Praze. Ta úplně první „Mladý Chittussi“ vznikla původně jako diplomová práce. Po mnoha letech se ozvali z jednoho nakladatelství, že by stálo za to ji vydat. Malíř Antonín Chittussi se totiž v Ronově nad Doubravou narodil. Je tu po něm pojmenované náměstí i galerie, kterou jsem pomáhal zakládat. Podklady pro svou práci jsem získával od pamětníků, po půdách či archivech. Bylo to náročné, ale bavilo mě to.

V poslední době se zabývám nejen malbou, ale i kresbou. Ilustroval jsem např. dětskou knížku Veršovánky pro Aničku. Co básnička, to obrázek. Trvalo mi to rok. Moderní tiskárny v dnešní době tisk ilustrací velmi usnadňují. Jen sledujete mačkání knoflíků a na druhé straně už vytištěný obrázek vyjíždí. A vy stojíte a jen říkáte- ubrat žlutou, projasnit tu modrou… je to úžasné.

Můj vztah k technice? Nevyhledávám ji. Do loňska jsem řídil auto, ale už jsem toho nechal. Mladí mě odvezou, kam potřebuji. Své texty píšu na počítači velmi nerad, mám svůj psací stroj, dnešní děti za chvíli ani nebudou vědět, co to je. Mobil? No ten mám stále u sebe. Toulávám se se skicářem sám, tak kdyby náhodou.. Když najdu nějaký hezký námět, udělám si náčrtek. Mám jich doma- ani nevím, několik stovek. A když mám náladu, vyhledávám je a tvořím obraz.

Mým koníčkem je sbírání džbánků. Jsou doma na každém vhodném místě, hodně jsem jich už i rozdal přátelům. Tvar džbánku je jedinečný, nádherně estetický, nádherně funkční. Svou sbírku jsem zahájil na smetišti a na své „úlovky“ jsem byl vždy velmi hrdý. Také mě moc baví je malovat. Můj právě dodělaný obraz se jmenuje Dívka se džbánkem.

Největším potěšením pro mě je ale malovat či kreslit krajinu. Tu, kterou mám rád, tu, kde jsem se narodil, vyrůstal, kde žiju. Je nádherná, stále nacházím nová a nová zákoutí, která mě fascinují. A pokud je u chaloupky plot nebo zídka, pak je to pro mě ještě bonus navíc. Většina mých krajinek pochází z okruhu čtverečního kilometru kolem mého bydliště.

Z umění se nedá vyloučit náhoda. Je to tvůrčí práce, působí tu nálada, momenty překvapení. Podle fotografií tvořím nerad a málokdy. Spíš se podívám do svého skicáře, přivřu oči, vidím tu krajinu před sebou. No a když mi tam něco překáží- třeba strom, prostě ho vynechám, nebo přimaluji. Jak říkám, když si stoupnu s paletou ke stojanu, mám představu o tom, jak asi bude obrázek vypadat, ale jak to nakonec dopadne…někdy je to překvapení i pro mě.

Zúčastňuji se různých výstav, některé mám i samostatné. Své obrazy prodávám v aukčních síních, ale někdy i doma. Mám takový notýsek, kam si píšu, kde který obrázek je, kdo si ho koupil. Některé jsou i v Německu, v Dánsku, ve Švýcarsku. Jsou obrázky, které jsou tzv.rodinným stříbrem – pohledy z našeho okna, portréty mých blízkých- ty bych nikdy neprodal. Ale jinak-vím, že si nemohu nechat všechny, to bych musel bydlet v hangáru.

Kuriózní zakázkou pro mě byl oltářní obraz sv.Martina, který byl náhradou za ukradený obraz v blízkém kostele. Musel jsem si vzít k ruce Bibli a něco si o tom nastudovat. Bylo to velmi narychlo, zasazovali jsme ho do rámu ještě mokrý. Přijel ho vysvětit biskup. Pořád mám takový pocit, že je nedokončený, nebyl čas. Moc rád bych na něm ještě pracoval, ale už to asi nepůjde.

Nemám žádné plány, co bych chtěl ještě namalovat. Prostě mě něco napadne, tak to udělám. Pořád se v něčem vrtám, něco hledám. Svůj věk ani nevnímám. Před třemi lety jsem začal psát své vzpomínky. Stále se mi to rozrůstá, příhody, dojmy, nevím, jestli to kdy dokončím. To, co dělám, mě ale baví, a pokud tím dělám lidem radost, tím lépe.

Na výstavě obrazů akademického malíře Zdeňka Sejčka jsem do návštěvní knihy napsala: Děkuji, že jsem se mohla Vaším prostřednictvím na krajinu podívat očima umělce. Teď bych tam ráda ještě připsala: Děkuji Vám za to, že jste tak úžasným vypravěčem a že jste se se mnou a čtenáři podělil o své vzpomínky.

Eva Procházková

Další články autorky