Povídání o Velikonocích

Proč jsou Velikonoce svátkem? A co znamenají?

Dnes je kýchavá neděle

Začneme hádankou zvanou stigmatizace. Před staletími byla považována za zvláštní vyznamenání, kdy křesťané pokládali Kristovy rány, získané zázračným způsobem, za mimořádnou přízeň.

Ale stigmatizace se objevuje i v současné době. Například v roce 1998 se u kanadského faráře Gerarda Critche objevily rány ukřižovaného Krista. Duchovní nejprve pociťoval „nevysvětlitelnou bolest" v zápěstí, na nohou a na boku a z jeho ran prosakovala krev. Církevní hodnostáři se odmítali k věci vyjádřit a poslali duchovního do nemocnice, kde lékaři prohlásili: „O existenci krvácejících ran kněze není pochyb, není však známo, jak vznikají. Objevuje se krvácení, které nelze lékařskými prostředky zvládnout – stojíme před záhadou.“

Bankéř Allen Stanford pak nechal duchovního dovézt soukromým letadlem do New Yorku k vyšetření. Sám přitom dosvědčuje: „Na duchovním se dva tisíce let po narození Ježíše Krista objevují rány, které měl Kristus. Objevují se mysteriózním způsobem. Silně krvácí a mimo to z nich vystupuje olejovitá kapalina. Vědecké vysvětlení neexistuje…“

Úplněk po jarní rovnodennosti
Křesťané slaví Velikonoce na paměť tzv. velké noci z počátků našeho letopočtu, kdy se podle Bible uskutečnilo zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Ale Hebrejci tento svátek slavili ještě dřív, což dokladují zmínky v samotné Bibli:
"Bylo dva dny před velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho. Říkali:Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil.“ (Marek 14, 1-2)

Zmíněný svátek nekvašených chlebů Hebrejci nazývají Pesach (Přechod) a slaví jej na památku odchodu z Egypta pod vedením Mojžíše. Při sporu s faraónem tehdy anděl pobil prvorozené syny Egypťanů, ale domy Hebrejců, označené krví beránka, vynechal. (Mimochodem, tento úkaz je spojen s tradicí mnohem dřívější, kdy kočovné nomádské kmeny obětovaly s příchodem jara beránka a jeho krví potřeli tyče stanů na ochranu před zlými duchy. Maso pak připravili na otevřeném ohni a společně snědli.)

Hebrejci slavili Velikonoce při úplňku jarního měsíce nisanu. Aby se křesťané v Jeruzalémě od pravověrných Židů odlišili, přeložili Velikonoce na první neděli po tomto úplňku.

 
V egyptské Alexandrii pak prosadili pravidlo, že se velikonoční svátky mají řídit podle prvního úplňku po jarní rovnodennosti. V Římě zase platilo, že Velikonoční neděle má být krátce po úplňku, takže se zpočátku stávalo, že na různých místech nebyly svátky slaveny ve stejné době. Nakonec se problémem zabýval první křesťanský koncil, který císař Konstantin Veliký svolal v roce 325 do Niceje (dnes turecký Iznik). A jeho účastníci se dohodli na alexandrijském principu určování termínu Velikonoc.

Pětadvacátý březen
S Velikonocemi úzce souvisí i pozdější určení našeho letopočtu. V roce 525 požádal biskup Petronius římského mnicha Dionýsia Exiguuse, aby sestavil velikonoční tabulky, podle nichž by se dal spolehlivě určovat termín nejvýznamnějších křesťanských svátků. Jako hluboce věřící křesťan se mnich rozhodl, že bude počítat nový kalendář od data narození Ježíše Krista. Jak je zjistil? Podle křesťanské tradice vstal Kristus z mrtvých v neděli 25. března za panování císaře Tiberia. (Pětadvacátý březen se pro křesťany stal vůbec pozoruhodným termínem. Považovali ho také za den, kdy byl stvořen svět, a rovněž za den početí Ježíše Krista.) Dionýsius zjistil, že podle jeho tabulek připadne nejbližší velikonoční neděle na 25. březen v roce 563. Poněkud diskutabilním a leckdy zpochybňovaným způsobem tak dospěl k roku Kristova narození.

Šest nedělí
Na vlastní Velikonoce se křesťané připravují půstem trvajícím 40 dnů, který začíná Popeleční středou. V tento den kněz dělá věřícím na čele kříž svěceným popelem se slovy „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš“.

První postní nedělí je Černá, jako smuteční oděv, který má připomínat ukřižování Krista.

Následující neděle nese název Pražná – od postního pokrmu zvaného pražmo. Pražení nedozrálého obilí patřilo k nejstarším způsobům jeho úpravy a zároveň konzervace.

Zajímavý název má postní neděle třetí v pořadí: Kýchavá. V tuto neděli se totiž sloužila mše za odvrácení moru, jehož prvními příznaky bylo právě nadměrné kýchání. Od té doby také pocházejí prohlášení „Pozdrav Pán Bůh“ a „Dejž to Pán Bůh“.

Neděle uprostřed postního období se jmenuje Družebná. Název lze odvozovat od družby (např. Kecala z Prodané nevěsty), který ten den spolu se ženichem mohl navštívit domácnost vyhlédnuté nevěsty a připravovat námluvy.

Smrtná postní neděle je v pořadí pátá. Tradice spojené s umučením Krista se tu prolínají se starými pohanskými zvyky (vynášení Smrtholky, Moreny, Morany, Mořeny, Mařeny) po překonaném zimním období.

Poslední, šestá postní neděle, je nejznámější – jmenuje se Květná. Její název připomíná den příchodu Krista do Jeruzaléma, kdy mu davy jásajících lidí stlali cestu čerstvě osekanými palmovými ratolestmi. U nás tento den světí kněz kvetoucími ratolestmi kočiček, které pak rozdává účastníkům mše.

Pašijový týden
Pondělkem po Květné neděli začíná pašijový týden na památku Kristova příjezdu do Jeruzaléma proto, aby spolu se židovským národem oslavil nejdůležitější svátek jejich roku – Pesach. Každý den tohoto období má své jméno: Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa (v tento den Jidáš zradil Krista), Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota. Neděle se označuje jako Hod boží velikonoční.

V noci ze soboty na neděli se odehrál zázrak Kristova zmrtvýchvstání. Proto se nazývá Velkou nocí. V neděli, na Boží hod velikonoční, Kristus vstal z mrtvých. Stalo se tak za svítání 'prvního dne v týdnu', neboli 'prvního dne po sobotě' (která byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne). Svým zmrtvýchvstáním dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo. Proto se křesťané v tento den začali pravidelně scházet k eucharistickému 'lámání chleba' a tento den nazvali „dnem Páně“.

Pondělí velikonoční je dnem uvolnění a veselí, dnem vzývajícím nový život a zajišťujícím zdraví. Tradiční vyplácení pomlázkami (slovo pomlázka pochází od pomladit), neboli velikonoční hodování, má člověku symbolicky předat posilující životadárnou mízu stromů. Chlapci chodí dům od domu za děvčaty s pomlázkami, šlehají je a vinšují. Za to dostanou malovaná vajíčka.

Vajíčko - figuruje od pradávna jako symbol plodnosti, úrodnosti, nového života a vzkříšení, v předkřesťanských dobách bylo někde dokonce dáváno do hrobu k mrtvému. Konzumace vajec o Velikonocích může souviset s půstem, kdy se vejce jíst nesměla. Zdobení vajíček doprovázela řada obřadů; na kraslicích lze vysledovat desítky různých magických symbolů.

Kraslice - slovo, které původně označovalo červené velikonoční vejce. Za typické barvy pro Velikonoce (také proto, že bylo možné získat je z přírodních látek) se považují: červená, žlutá, zelená, červenohnědá, hnědá, ale také černá. Barevnými vejci dívky platily za vyšlehání.

Pomlázka (dynovačka, mrskačka, šlehačka, binovačka) - má zajistit předání svěžesti, mladosti a zdraví mladého proutku děvčatům, aby byla zdravá, pilná, a veselá celý rok. Hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná.

Řehtačky - ale i klapačky, mlýnky, trakářky a různé doma vyrobené nástroje vydávající rámus mají svolávat k bohoslužbám v době, kdy ve čtvrtek umlkají zvony (odlétají do Říma). Zvony se opět rozezní na Bílou sobotu.

Jidáše - pečivo z kynutého těsta ve tvaru válečku. Ten symbolizuje provaz, na kterém se oběsil Jidáš. Mohou být i různě motané, mít tvar placky nebo ptáčků.

Text:Jiří Muladi
Ilustrace:Olga Bubeníková