Koprová omáèka. Podle mého „domácího prùzkumu“ je málokterá omáèka tak stejnou mìrou oblíbená jako nenávidìná. Moji známí jsou rozdìleni na dva nesmiøitelné tábory. Jeden by se projedl koprovkou a¾ k hluboké obezitì, druhému u¾ jen z pouhé vùnì kopru naskákají pupínky. Já se pøiznám, ¾e patøím k té první skupinì. Koprovou omáèku mám tak ráda, ¾e jí z pudu sebezáchovy vaøím jen dvakrát do roka. Smetanovou a hustì krémovou, l¾íce v ní stojí. Ani maso nemusí být, to by jen rušilo moje chu»ové buòky z extáze.
Pøíprava a pojídání takové krmì je pochopitelnì rituál. Tedy pouze pro mì. Man¾el koprovku nejí, zbytek rodiny se na ní tváøí lhostejnì a tak si jí vaøím jen kdy¾ jsem sama doma. Kdy¾ jí uvaøím, vezmu si hluboký talíø, ten jeden poslední co mám po babièce, která ho mìla ještì po své babièce. Je na nìm dekor stolistých rù¾ièek a je nádhernì starodávný. Tak tento talíø, urèený jen pro vzácné okam¾iky naplním horkou omáèkou, pøidám knedlíky a zasnìnì pozoruji, jak pomalu, velmi pomalu v té husté omáèce klesají ke dnu. Jemnì zamíchám, jen tak zlehka a nì¾nì, jako bych ošplouchla miminkovskou prdélku pøi koupání a èekám, a¾ omáèka prostoupí všemi póry knedlíku. A pak pøijde ten okam¾ik! Skrèím nohy pod sebe do hlubokého ušáku, v levé ruce talíø s tou bo¾skou manou a v pravé obrovskou l¾íci, co se s ní v prodejnách lahùdek nabírá vlašák na váhu, pøimhouøím oèi a kdyby vedle mì projela kuchyní lokomotiva, nenechám se vyrušit.
KOPR
Na mnoha záhonech se nedaøí petr¾eli, pa¾itce ani jiným bylinkám. Pøíèinou jsou nejèastìji pùdní houby nebo ¾ivotní škùdci v pùdì – napøíklad háïátka, která napadají mladé rostlinky. Pro potøebnou zmìnu stanovištì, se v takovém pøípadì nabízejí nejen plochy v u¾itkové zahradì, ale také kvìtinové záhony. Nasázejte proto bylinky mezi kvìtiny. Daøí se jim tu obvykle lépe a pøi tom se sklízejí stejnì snadno jako na zeleninovém záhonu. Napøíklad kvetoucí pa¾itka, není o nic ménì dekorativní ne¾ vìtšina okrasných rostlin, které vykvétají kolem ní. Naopak na zeleninový èi bylinkový záhon vysázejte letnièky urèené k øezu. Døíve byl tento postup bì¾ný na starých venkovských zahradách. Do kvìtinového záhonu na plné slunce se hodí také kopr. Je vhodnou jednoletou rostlinou, která u¾iteènì zaplní prázdná místa a která navíc láká vèely a jiný u¾iteèný hmyz..
Staøí Egyp»ané mìli kopr za hojivou drogu a Øekové vìdìli, ¾e kopr utiší škytavku. Bìhem støedovìku to byla jedna z bylin svatojánské noci, která byla cenìna jako ochrana pøed oèarováním. Kouzelníci pou¾ívali kopr pøi svých èárech, zatímco obyèejní smrtelníci jej pøidávali do vína, aby zvýšili vášeò. První usedlíci v Severní Americe u¾ívali kopr pod názvem „semínko pro shromá¾dìní“, proto¾e kopr byl podáván dìtem ke ¾výkání bìhem dlouhých církevních obøadù.
Semena obsahují silice, vápník, fosfor a jiné minerální látky. Sbírají se a¾ tehdy, kdy vrcholy zhnìdnou. Celá rostlina se pak povìsí „vzhùru nohama“ nad kus látky a semena vypadají.
Podávají se pro dobré trávení a proti nadýmání. Také se pou¾ívají v neslané dietì vzhledem k bohatému obsahu minerálních solí.
Koprový ocet:
Jako základ pou¾ijte vinný nebo jableèný ocet. Èerstvì natrhaný kopr nasekejte a vlo¾te do èisté láhve. Zalijte teplým, ne však horkým octem a zazátkujte, nejlépe korkovou zátkou. Láhev postavte na parapet na dva týdny a ka¾dý den lahví zatøepejte. Po dvou týdnech ochutnejte, Chcete-li mít ocet výraznìjší chuti, pøeceïte a celý proces opakujte. Hotový ocet pøeceïte a pøidejte do láhve èerstvou snítku kopru. Pou¾ívejte do salátù, marinád, ale hlavnì do omáèek.