Koprová omáèka. Podle mého „domácího prùzkumu“ je málokterá omáèka tak stejnou mìrou oblíbená jako nenávidìná. Moji známí jsou rozdìleni na dva nesmiøitelné tábory. Jeden by se projedl koprovkou a¾ k hluboké obezitì, druhému u¾ jen z pouhé vùnì kopru naskákají pupínky. Já se pøiznám, ¾e patøím k té první skupinì. Koprovou omáèku mám tak ráda, ¾e jí z pudu sebezáchovy vaøím jen dvakrát do roka. Smetanovou a hustì krémovou, l¾íce v ní stojí. Ani maso nemusí být, to by jen rušilo moje chu»ové buòky z extáze.
Pøíprava a pojídání takové krmì je pochopitelnì rituál. Tedy pouze pro mì. Man¾el koprovku nejí, zbytek rodiny se na ní tváøí lhostejnì a tak si jí vaøím jen kdy¾ jsem sama doma. Kdy¾ jí uvaøím, vezmu si hluboký talíø, ten jeden poslední co mám po babièce, která ho mìla ještì po své babièce. Je na nìm dekor stolistých rù¾ièek a je nádhernì starodávný. Tak tento talíø, urèený jen pro vzácné okam¾iky naplním horkou omáèkou, pøidám knedlíky a zasnìnì pozoruji, jak pomalu, velmi pomalu v té husté omáèce klesají ke dnu. Jemnì zamíchám, jen tak zlehka a nì¾nì, jako bych ošplouchla miminkovskou prdélku pøi koupání a èekám, a¾ omáèka prostoupí všemi póry knedlíku. A pak pøijde ten okam¾ik! Skrèím nohy pod sebe do hlubokého ušáku, v levé ruce talíø s tou bo¾skou manou a v pravé obrovskou l¾íci, co se s ní v prodejnách lahùdek nabírá vlašák na váhu, pøimhouøím oèi a kdyby vedle mì projela kuchyní lokomotiva, nenechám se vyrušit.
KOPR
Na mnoha záhonech se nedaøí petr¾eli, pa¾itce ani jiným bylinkám. Pøíèinou jsou nejèastìji pùdní houby nebo ¾ivotní škùdci v pùdì – napøíklad háïátka, která napadají mladé rostlinky. Pro potøebnou zmìnu stanovištì, se v takovém pøípadì nabízejí nejen plochy v u¾itkové zahradì, ale také kvìtinové záhony. Nasázejte proto bylinky mezi kvìtiny. Daøí se jim tu obvykle lépe a pøi tom se sklízejí stejnì snadno jako na zeleninovém záhonu. Napøíklad kvetoucí pa¾itka, není o nic ménì dekorativní ne¾ vìtšina okrasných rostlin, které vykvétají kolem ní. Naopak na zeleninový èi bylinkový záhon vysázejte letnièky urèené k øezu. Døíve byl tento postup bì¾ný na starých venkovských zahradách. Do kvìtinového záhonu na plné slunce se hodí také kopr. Je vhodnou jednoletou rostlinou, která u¾iteènì zaplní prázdná místa a která navíc láká vèely a jiný u¾iteèný hmyz..
Staøí Egyp»ané mìli kopr za hojivou drogu a Øekové vìdìli, ¾e kopr utiší škytavku. Bìhem støedovìku to byla jedna z bylin svatojánské noci, která byla cenìna jako ochrana pøed oèarováním. Kouzelníci pou¾ívali kopr pøi svých èárech, zatímco obyèejní smrtelníci jej pøidávali do vína, aby zvýšili vášeò. První usedlíci v Severní Americe u¾ívali kopr pod názvem „semínko pro shromá¾dìní“, proto¾e kopr byl podáván dìtem ke ¾výkání bìhem dlouhých církevních obøadù.
Semena obsahují silice, vápník, fosfor a jiné minerální látky. Sbírají se a¾ tehdy, kdy vrcholy zhnìdnou. Celá rostlina se pak povìsí „vzhùru nohama“ nad kus látky a semena vypadají.
Podávají se pro dobré trávení a proti nadýmání. Také se pou¾ívají v neslané dietì vzhledem k bohatému obsahu minerálních solí.
Koprový ocet:
Jako základ pou¾ijte vinný nebo jableèný ocet. Èerstvì natrhaný kopr nasekejte a vlo¾te do èisté láhve. Zalijte teplým, ne však horkým octem a zazátkujte, nejlépe korkovou zátkou. Láhev postavte na parapet na dva týdny a ka¾dý den lahví zatøepejte. Po dvou týdnech ochutnejte, Chcete-li mít ocet výraznìjší chuti, pøeceïte a celý proces opakujte. Hotový ocet pøeceïte a pøidejte do láhve èerstvou snítku kopru. Pou¾ívejte do salátù, marinád, ale hlavnì do omáèek.
Koprová omáèka. Podle mého „domácího prùzkumu“ je málokterá omáèka tak stejnou mìrou oblíbená jako nenávidìná. Moji známí jsou rozdìleni na dva nesmiøitelné tábory. Jeden by se projedl koprovkou a¾ k hluboké obezitì, druhému u¾ jen z pouhé vùnì kopru naskákají pupínky. Já se pøiznám, ¾e patøím k té první skupinì. Koprovou omáèku mám tak ráda, ¾e jí z pudu sebezáchovy vaøím jen dvakrát do roka. Smetanovou a hustì krémovou, l¾íce v ní stojí. Ani maso nemusí být, to by jen rušilo moje chu»ové buòky z extáze.
Magdalena Vlachová