Navenek tichý, uvnitř rebel
Bořek Šípek je navenek tichý. A uvnitř?

Naprosto mimořádnou událost zažili klienti, návštěvníci a hosté Sanatorií Klímkovice. Milovníci umění si tam mohli pořídit originální kousky z tvorby světově uznávaného designéra a výtvarníka Bořka Šípka za neobvykle nízké ceny.

Na výstavě, spojené s aukcí, byly tři desítky vesměs skleněných uměleckých objektů. Představovaly nejen průřez celou starší tvorbou Bořka Šípka, ale i jednotlivá díla z kolekce chystané pro letošní rok. Její prezentace proběhne v Miláně. K vidění byly i některé prototypy navržené pro světové designové firmy jako Driade, Skitsch, Swarovski či Sevres. Unikátem zde byla dva metry vysoká váza, vytvořená pro návrháře značky Chanel Karla Lagerfelda. Ve stejném designu existuje pouze sedmnáct kusů.
Výstavu doplnily přípravné Šípkovy skicy a také cyklus velkoformátových reportážních fotografií Jana Williama Drnka, které pořídil v loňském roce ve sklárně při výrobě skleněných didgeridoo pro výstavu v New Yorku.

Bořek Šípek je kosmopolitní umělec, který po emigraci v roce 1968 působil v Německu, kde vystudoval architekturu a filozofii. Pak přesídlil do Nizozemska. Jeho díla jsou součástí stálých sbírek v galeriích v Paříži, Londýně, Amsterdamu, New Yorku, Soulu, Tokiu a dalších městech. Jako jediný výtvarník mohl po Josipu Plečnikovi zasáhnout do architektonické a výtvarné podoby interiéru Pražského hradu, kde zastával čestnou funkci hlavního architekta. Je držitelem několika prestižních ocenění - například v roce 1983 získal německou Cenu za architekturu, v roce 1991 titul Rytíř umění a literatury Francouzské republiky a v roce 1993 Cenu za užité umění a architekturu prince Bernharda.
Sám o sobě říká, že je anarchista a ateista. Navenek tichý, uvnitř rebel, filozof, architekt, designér a restauratér, který si našel chvilku i na rozhovor pro náš magazín Seniortip.

Mučíte se při hledání inspirací?

„Tak to u mě nefunguje. Nedělám umění, takže to mám snazší. Mé věci mají praktický účel, jsou k užitku. Asi bych se zbláznil, kdybych měl stát před prázdným plátnem a hledat inspiraci, jak a proč něco namalovat. Ano, tvořím na základě emocí, ale racionálně, protože se jedná o věci, předměty nebo domy, ne o čisté umění. Umělci to mají mnohem těžší. Architekti a designéři se umění dotýkají, ale nejsou umělci.“

Pak se ovšem nabízí otázka: když vaše tvorba není umění, proč ji obdivují lidé na celém světě?

„Za prvé v ní nejsou politické názory, což v umění bývá velmi často. A za druhé, v mé tvorbě je můj životní názor - to je to, co si lidé cení. To je to, co odděluje úspěšné a novátorské typy tvůrců od těch, kteří jen kopírují. Když tvoříte a chcete být nový, jdete na trh s celým svým viděním světa, nejen s nějakou skleničkou nebo domem. Lidé musí chtít váš svět.“

Jednou z nejvýznamnějších osobností, kterou jste oslovil svým viděním světa, je Václav Havel. Jak a čím vaše setkání začalo?

„Nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. On mě objevil, když já žil ještě v cizině. Dlouho si zvykal na moje životní názory. Mým nápadům říkal šípkoviny. Jenže Václav Havel je velmi avantgardní, tvořivý a otevřený vůči novým věcem. Proto jsme se nakonec stali přáteli. Ale fakt, že jsem pracoval pro našeho prezidenta, mi paradoxně nejvíce pomáhá na mezinárodní scéně. Doma je to občas i zátěž, zabarvená politikou.“

To je daň za úspěch, který se u nás moc neodpouští a že jste drahý, to už vůbec ne…

„Ale já nejsem tak drahý, jak se o mně občas šíří. Jako architekt mám ceny standardní, nejsem výjimečný. A jako designér? Mé věci stojí hodně jen tehdy, když jde o volnou tvorbu, nebo o speciální zakázku. Něco vám řeknu. Před lety jsem udělal pro Američany třicet židlí po čtyřech tisících dolarech za kus. Speciální věc. A nedávno se jedna židle vydražila v Sotheby's za osmdesát tisíc dolarů. Takže na mých starých věcech vydělávají jiní víc, než já na nových.“

Je to tak, že s náročnější cenou jsou k vám i zákazníci náročnější?

„Nepochybně. Chtějí mimo jiné určitou komunikaci o zakázce. Jednou se mi stalo i to, že jsem letěl do Japonska, na letišti se dvě hodiny bavil se zadavatelem a pak zase letěl zpátky. U tak osobních věcí, které si lidé nechávají u mě dělat, chtějí také osobní vztah. A já jim ho dávám. Proto jsem stále na cestách.“

Vlastníte v Praze thajskou restauraci Arzenal. Proč jste v podnikání zamířil do tak odlišných vod od architektury a designu?

„Ty vody nejsou až tak odlišné. Dobrý kuchař je bez nadsázky estét a znalec chutí, jeho jídlo je umělecký výtvor. Kromě toho, thajskou kuchyni miluji – je ostrá, ale nezabíjí ostatní chutě. A samotní Thajci jsou úžasní a příjemní lidé. Nehádají se. I když mají spor, tak se smějí. Jsou ochotní, přívětiví a to mám rád.“

Vraťme se z Asie do Sanatorií Klímkovice. Co byste řekl na jejich adresu?

„O těchto Sanatoriích například vím, že jsou to jediné české lázně, které léčí pohybově těžce postižené děti velmi účinnou jodobromovou solankou. Podařilo se v nich dětskou léčebnu pohybových potíží zachovat, přestože mnohé další je zavírají kvůli ekonomicky nevýhodnému provozu. I proto si tyto lázně zaslouží naši pozornost. Když k ní přispěji svojí tvorbou, mám pocit, že je užitečná nejen svou estetičností či uměleckou hodnotou.“

Jiří Muladi