Co zajímá budoucí bakaláře?

Nedá se nic proti tomu namítat, stárnu, stávám se pamětníkem, přitažlivým i pro mladší generaci. V poslední době se na mne obrátilo již více než deset vysokoškolských studentů (většinou humanitních oborů a společenských věd), zda bych jim pomohl v jejich „hloubkových rozhovorech“, jež jsou součástí jejich bakalářských či diplomových prací.

Jednou z nich je například studentka oboru Marketingová komunikace. Tou myslí nejen jakoukoli reklamu, ale také direct marketing – tedy nevyžádané dopisy, telefonáty, public-relations, komunikace s veřejností prostřednictvím médií, spotřebitelské soutěže. Při hledání narátorů pro orální historii (také hezké české výrazy) jsem jí byl doporučen, proto poslala zatím předběžně své otázky.

Snad mohou zajímat i případné další zájemce, proto je rád zveřejňuji, nerad píšu věci zbytečně, v několika případech jsem se dočkal zkomolenin, neuctivého a necitlivého krácení textu a samozřejmě jsem upadl do zapomnění, když jsem na budoucím bakaláři požadoval nahlédnutí do jeho práce, k jejímuž úspěšnému obhájení jsem blahopřál. Tady je příklad otázek budoucího bakaláře a mých odpovědí:

Můžete mi říct něco o svém dětství, rodině a prostředí, kde jste vyrůstal?

Prostředí venkovské rodiny, otec stavozemědělec (1891-1968), často nezaměstnaný, posléze invalidní důchodce (tuberkulóza, na kterou také zemřel), maminka (1895-1985), zemědělská pracovnice, dvě sestry od svých 15 let musely do učení nebo do posluhy v pražských zámožných rodinách. Rodiče si pořizovali postupně malé hospodářství, bylo nutno se na něm podílet svou prací ve volných chvílích denně, více o prázdninách. Sotvaže jsem se začal rozhlížet a uvědomovat si svět kolem, také vlivem svých učitelů, kteří u mne objevili určité literární sklony, odmítal jsem pokračovat v díle a dřině svých rodičů.

Kromě učitelů formovaly mé názory dětské časopisy tehdejší doby, kam jsem začal psát a vítězit v některých jejích soutěžích – Malý čtenář, Mladý hlasatel, Dětská neděle, Roj, později Studentský časopis, List mladých.

Z toho vyrůstala moje dopisovatelská činnost později i pro celostátní tisk (Národní politika, Večerní České slovo, Lidový deník, Venkov, Zlín (později Svět), regionální Rodný kraj, Mělnické listy) – psaním jsem si vydělával i na svá studia v Praze. Studoval jsem obchodní akademii, a to navzdory svým rodičům. Podporovala mne zčásti i moje již provdaná sestra, žijící v Praze.

Co Vás v mládí ovlivňovalo a pociťoval jste už tehdy vliv propagandy?

Můj otec byl zraněn v první světové válce jako dragoun, ale uzdravil se, založil rodinu a vyprávěl příhody z války. Po celá léta visel na zdi u nás v kuchyni portrét prvního prezidenta Osvoboditele TGM, jehož si tatínek nesmírně vážil, stýkal se s legionáři z války a od těch jsem rovněž mnohé zážitky hltal a později se pídil po bližší literatuře – Chudý chlapec, který se proslavil, ale také školákovy zápisky v knize Srdce od italského vlastenecky zaníceného spisovatele Edmondo de Amicia, potom knihy od J. R. Vilímka - Maupassant mládeži, Hugo mládeži a další zejména s historickou tématikou, které jsem dostal za odměnu v soutěži.

Dopisoval jsem si s mnoha mladými přáteli po celé vlasti (tehdejším okleštěném Protektorátu Čechy a Morava), postupně se zrodila mezi námi ilegální organizace Mladá (Masarykova – konspirativně) kulturní generace (MKG), která koncem války čítala více než 100 členů. Píšu o její historii v knize Generace 45 (vydal Riopress 1997). Po válce mnozí z nás nastoupili do redakce Mladé fronty. Jako členové MKG jsme vstoupili do jednotné organizace Svazu české mládeže. Takový byl tehdy verdikt.

Jako samostatná organizace bychom nadále neobstáli. S tímto pocitem jsem dlouhá léta žil a moje založení bylo také jedním z důvodů, proč jsem musel redakci Mladé fronty opustit začátkem padesátých let po návratu z vojenské služby. Odmítl jsem zůstat na vojně, odmítl jsem výzvu tehdejšího ministra národní obrany Alexeje Čepičky jít studovat vysokou válečnou školu K. J. Vorošilova do Moskvy a to se tehdy hodnotilo jako zrada. Souběh všech událostí se sečetl, abych mohl být politicky a tím i existenčně postižen, vykořeněn z působnosti na mladé lidi a v tisku vůbec.

Jaká byla Vaše zaměstnání po ukončení studia?

Po opuštění prvního zaměstnání v redakci Mladé fronty (v tom dva roky vojenské služby) jsem až do roku 1957 pracoval v letecké výrobě jako soustružník kovů a později po získání potřebné kvalifikace při zaměstnání jako seřizovač obráběcích strojů. Měl jsem tři malé děti, musel jsem se hodně ohánět, když manželka čekala třetí děcko, pracoval jsem jen v nočních směnách, abych se přes den mohl starat o děti a ona mohla jít do zaměstnání.

V roce 1957 po určitém oteplení politických poměrů jsem byl znovu přijat do Svazu českých novinářů, abych pomohl zakládat ekonomický týdeník Hospodářské noviny (vydával je tehdy ještě Orbis, než se staly stranickým týdeníkem). Odtud vedla cesta po intenzívní činnosti v prosazování ekonomické reformy podle Oty Šika do Čs. televize a Televizních novin. O tom píšu více ve svých knihách Na vlně 490 metrů (Naše vojsko 1990) a Události pravdy, zrady a nadějí (Akcent, 2009) a také v nejnovější knize Události totality, svobody a demokracie (Akcent, 2010).

Jak jste se začal stýkat s disentem a co (nebo kdo) Vás přimělo se veřejně angažovat?

Poznal jsem na novém působišti ve Strojírenském informačním ústavu (později přejmenovaného na UTRIN – Ústav technického rozvoje a informací) z disentu stejně postižené po srpnu 1968 - zejména Jana Lopatku, literárního kritika a teoretika z Čs. rozhlasu, Milenu Geussovou, redaktorku Svobody – ti oba podepsali Chartu 77, stejně tak Pavel Bratinka, jaderný fyzik, který byl rovněž úředníkem téhož ústavu. Podrobněji o tom píšu v knize Události totality, svobody a demokracie, (Akcent 2010). Dále Jiřího Rumla, od roku 1987 redaktora a vydavatele Lidových novin, které jsem tajně tiskl a rozšiřoval. Stýkal jsem se též s dalšími - Miroslavem Galuškou – píšu o tom v oné knize… Na to jsem znovu doplatil vyhazovem ze zaměstnání po výslechu na StB.

Jak jste prožíval příchod sovětských vojsk v roce 1968 a co se pro Vás po této události změnilo?

Tomu je věnována velká část mé knihy Události pravdy, zrady a nadějí (Akcent 2009). Odmítl jsem vstup vojsk, musel jsem nejprve opustit Čs. televizi a poté ČTK, kde jsem se hodlal nakrátko uklidit - skončil jsem ve výše uvedeném ústavu.

Měla Vaše rodina problémy kvůli Vaší činnosti? Jak se k tomu stavěli její jednotliví členové? Vyčetli Vám to někdy?

Moje manželka byla zbavena pedagogické činnosti, propuštěna z výchovného školského zařízení, zdravotně na vše doplatila, po dlouhodobé léčbě v Psychiatrické léčebně v Bohnicích byla převedena do invalidního důchodu. Nikdy mi nikdo z mých blízkých nic nevyčítal, naopak – jak se domnívám a jak mi dávají najevo i nyní - byl jsem pro ně určitým příkladem pracovitého, obětavého živitele rodiny. Tuto svoji úlohu a činnost ve srovnání s jinými nikdy nepřeceňuji, učinil jsem jen tolik, nač mi síly stačily…

Když se podíváte zpětně na klasická komunistická hesla, která si vybavíte jako první? Přijdou Vám dnes spíše komická nebo smutná?

Jde chronologicky o různá období – jiná byla hesla po osvobození v letech 1945-48, jimž jsme namnoze uvěřili a podlehli, než jsme po tzv. vítězném únoru začínali vnímat mnohem ostřeji a kritičtěji, až jsme na to dopláceli.

Pak je období usilující o reformy, kdy jsme mnozí z nás uvěřili, že lze situaci začít měnit – ekonomicky vzdělán jsem viděl zárodek přeměn právě na hospodářském úseku, což mělo souběžně ovlivňovat celospolečenský proces.Těmto „heslům“ jsem věřil a snažil se o prosazování určitých změn v naší ekonomice (v Hospodářských novinách a v Čs. televizi, zejména v ekonomické publicistice nebo komentářích Tváří v tvář).

Po vpádu vojsk a intervenci, nástupu husákovské abnormalizační normalizace už jsme si z hesel komunistické propagandy dělali jen legraci (viz celá jedna kapitola v mé knize Události totality, svobody a demokracie, Akcent 2010, nazvaná Lidová moudrost v anekdotách, vtipech a samizdatu), vymýšleli vtipy a šířili je dál nejrůznějšími kanály.

Co jste pociťoval při událostech v roce 1989?

Úlevu, svobodu, příslib demokratické a právně spravedlivé společnosti.

Jaké jste měl od nové demokratické společnosti a vlády očekávání a co Vás později zklamalo?

Pro jednu anketu v Obci spisovatelů jsem na podobnou otázku odpovídal takto: Pozitivisticko-negativní otázka, inu, což se dá dělat? Je určitým odrazem současné reality. Podrobně jsem popsal poslední týdny totality očima zahraničních vysílaček. Sledoval jsem jejich vysílání každý den u tranzistorového přístroje a poctivě zapisoval. Během dvou měsíců jsem kromě dřívější Charty 77 a VONSu (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných) napočítal dalších nejméně třicet občanských a nezávislých aktivit, sdružení a iniciativ. S jejich peticemi či proklamacemi jsem se většinou ztotožňoval, přál jsem si a očekával:
● demokracii pro všechny, ne poloviční demokratizaci, ale demokracii humanitní, jak jsem ji poznal v pojetí TGM,
● právní řád v souladu se zásadami deklarace o lidských právech, jednoduchý, přehledný, zbavený všech totalitních prvků,
● svobodu slova, tisku, shromažďování, politických stran, náboženské víry, cestování,
● prosperující hospodářství včetně malých a středních podniků,
● podporu vzdělávání, výzkumu, inovací, nikoliv únik našich chytrých mozků a laciný prodej našich licencí a patentů,
● odmilitarizování naší společnosti, optimální náklady na naši armádu,
● účinné zapojení naší republiky do evropského společenství národů.

Pro sebe jsem očekával návrat do původního zaměstnání, odkud jsem byl propuštěn za šíření samizdatových Lidových novin. Místo byrokratického ústavu, v němž jsem pracoval dvacet husákovsko – normalizačních let, dále vznik Průmyslového vydavatelství, v němž by byla mj. edice českých průkopníků a podnikatelů. Svobodně psát a umožnit psaní každému, kdo bude mít lidem co sdělit.

Pro svou početnou rodinu smysluplné zaměstnání, práci, kterou by milovali.

Teprve po listopadu 1989 jsem postupně poznával, že k demokracii, právnímu řádu a svobodě povede dlouhá, nikdy nekončící cesta. Na TGM se vzpomíná jen u příležitosti jeho životních výročí, přitom jeho myšlenky jsou nadčasové a stále živé. Nedočkal jsem se odsouzení komunistické strany, jejího zániku a potrestání těch, kteří lidem ubližovali, ponižovali nás a ze své moci měli jen oni svůj osobní prospěch.

Když jsem sám chtěl začít podnikat, měli ještě byrokraté v řídících strukturách velkou moc, do zaměstnání jsem se vrátil, stačil jsem vydat knížku Baťova průmyslová demokracie (v květnu 1990!) – a byl znovu propuštěn, neboť jsem měl důchodová léta. Založili jsme s několika vědci a profesory Společnost vědeckotechnických parků, později Asociaci inovačního podnikání. Nedočkal jsem se dosud toho, aby v naší zemi se vynakládalo na vědu, výzkum a vzdělávání tolik z hrubého domácího produktu, co v jiných průmyslově vyspělých státech. Utíkají nám chytří lidé, kteří získali u nás vzdělání, ale společnost nedokáže je podchytit a motivovat. Chudneme v mezinárodním srovnávání.

Netušil jsem nikdy, že je možné, aby téměř všechen náš tisk ovládly zahraniční monopoly, že zbyla jen hrstka statečných novin a časopisů v soukromých českých rukou. Stejně tak z naší země plynou tučné zisky z našich průmyslových podniků do zahraničí, vždyť jsme byli jednou z průmyslově vyspělých zemí světa! Dokonce lze slyšet a číst, že jsme čím dál více montážní zemí, že dnešní mocní držitelé našich podniků žádnou vědu a výzkum nepotřebují! To je otřesné zjištění a měli bychom znát pravdu celou, jak si na tom stojíme! Jak dlouho se budeme zbavovat našeho duševního bohatství?

Dočkal jsem se i nezaměstnanosti ve své rodině – moje vysokoškolsky a středoškolsky vzdělané děti ve věku nad 50 let opustily zaměstnání sice s tzv. odstupným, ale už několikrát musely žít z podpory. Manželka musela též odejít s odstupným do invalidního důchodu.

Žijeme skromně od důchodu k důchodu. Od listopadu jsem vydal dvacet knížek, z toho některé oceněné (Osobnosti a osudy obce v soutěži literatury faktu Miroslava Ivanova, nebo Almanach českých novinářů, nominovaný ministerstvem kultury na státní cenu za literaturu, Události pravdy, zrady a nadějí, oceněné v soutěži literatury faktu E. E. Kische), pro každou (kromě knihy Co víme o smrti v nakladatelství Epocha) jsem vždy získal sponzora. Dokonce sám od sebe finančně podpořil vydání mé regionální encyklopedie (nakladatelství Libri 2007) hejtman Středočeského kraje Pavel Bendl. Jinak jsem se dosud žádného honoráře za vydání svých knih nedočkal. Stejně tak se nedočkám honoráře za své články v novinách, časopisech a na internetu, nedočkám se ani odpovědi z mnoha bohorovných redakcí. Maně vzpomínám na redakci zlínských časopisů, odkud mi týden co týden přicházel dopis s oznámením výše honoráře a na rubu nalepený výstřižek mého otištěného příspěvku! Po baťovsku, lidsky!

Celkově však v mém očekávání činí ten poměr 50 : 50. Je toho ještě mnoho před námi. Ale mám vnitřní dobrý pocit z toho, že za sebou zanechávám přece jen nějaké menší dílo (včetně mnoha kronik v mé obci, kde srpnová povodeň v roce 2002 smetla můj rodný dům), že se mohu podívat směle rodině, přátelům a známým do očí, že udržuji i nadále přátelství s mnoha krajany v zahraničí díky mj. e-mailové poště a možností jejich návštěv, že jsem životně vyrovnaný a připravený na cestu, odkud není návratu. Jednu zkušenost bych rád přece jen sdělil: nikdy nic neočekávat! A když jsem občas radostně něčím překvapen, pak ta radost a štěstí jsou dvojnásobné.

Dnešní marketingové komunikace na nás působí na všech veřejných místech a ani ve svých domovech se jim neubráníme. Cítíte se pod tlakem?

Vzhledem k svému věku necítím se pod žádným tlakem, musím vystačit se svým důchodem, ještě že jsme na to dva s manželkou, tak lze žít – nikoli přežívat. Vše se zájmem sleduji, snažím se být nad věcmi, nad problematikou, mám mnoho kritických výhrad k té tzv. dnešní marketingové komunikaci, jejíž nositelé se příliš shlédli ve všech těch negativech z tzv. vyspělých kapitalistických zemí a vnášejí je do našeho prostředí. Plýtvá a mrhá se prostředky na tuto komunikaci, více by se měli lidé sdružovat kromě politických stran v občanských společnostech, které o něco usilují – zvláště u mladých pociťuji tento nedostatek vzájemného setkávání a sbližování, společné řešení určitých problémů, vzájemná pomoc v těžkostech – vzájemná solidarita uvnitř podobných společenství, snaha o další sebevzdělávání a růst – čili více osobní vzájemné komunikace nežli té masově odpudivé plakátové, agresivní a mediální ofenzívy, která nás přepadá na každém kroku necitlivě, neosobně, nelidsky! Mnohdy antihumánně – jsem vychován v duchu TGM, demokrata a humanisty, na něhož se zapomíná, ale jeho práce a myšlenky, jeho život státníka – to vše má historický přesah, je nadčasové, životaschopné dosud a nadále.

Když srovnáte komunistickou propagandu a dnešní marketing. V čem jsou největší rozdíly?

Komunistická propaganda v tom pejorativním slova smyslu byla založena na lžích, byla odpudivá v době tzv. normalizační totality, bylo nutné se proti ní obrnit lhostejností, ironií, kompenzací, hledáním skrytých významů, byla pokrytecká až naopak působila opačně, vyvolávala protichůdné reakce a vedla zákonitě k všeobecnému odporu vůči jejím nositelům, vůči celému systému, v němž se zrodila.

A dnešní marketing? Na to jsem odpověděl v předchozí části.

Vybavíte si nějaké metody, které se u obou prolínají?

Někdy je to přílišná agresivita, neosobnost, u obou chybí více citu pro lidská trápení a více lidského nenásilného povzbuzování na základě pozitivních příkladů ze života. U obou postrádám humánní přístupy, upřímnou snahu o řešení, upřímné vize, jež by naplňovaly občany také nadějemi, smyslem, proč a pro co má člověk žít, kde hledat opory v duchovním životě, kde hledat přátele, kde sám by naopak měl prospívat společnosti ve svém okolí.

Nikdy nezapomenu na dobu svého dětství za Masarykovy republiky, kdy nás vedlo heslo „Sázej stromky pro potomky!“ A dnes chodím kolem těch vzrostlých krásných stromů na venkovské návsi a říkám si, jakou měli ti naši předkové pravdu. Přežili jsme to všechno životní trápení spolu s našimi stromy, hle, jací se z nich stali velikáni! Nepodlehly vichřicím, bouřkám, mrazům, suchým létům, vždy se na jaře zazelenají…

Čím se poslední dobou zabýváte, co Vás baví?

Po listopadu 1989 jsem sepsal a vydal více než dvacet knih, byl editorem mnoha dalších, sepisuji ještě různé rodinné události k různým příležitostem, na jubilejní setkání abiturientů z Obchodní akademie jsem zpracoval celou historii školy, jejích profesorů a nás studentů… Vzpomínky, které nevyblednou. Vydal jsem Almanach českých novinářů, vzdal jsem hold novinářům a publicistům v exilu - ve své knize Události totality, svobody a demokracie (Akcent 2010), chystám se na své jubileum v příštím roce, doufám, že se dožiji do těch 85 let, pořádám své spisy, korespondenci, kterou jsem léta dokumentoval, pro Regionální muzeum připravuji dokumentaci, která byla základem mé knihy Kdo byl a kdo je kdo na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku (1750 osobností a více než 70 měst a obcí se svými představiteli od dob národního obrození až po současnost, s jejími učiteli na školách, s jejími kronikáři…).

Pro tuto všechnu práci jsem si našel čas pro absolvování kursů Trénování paměti, jsem dále vybaven počítačově, od roku 1992 mám už čtvrtý počítač, nyní tedy notebook, dopisuji si s mnoha přáteli u nás, ale i s krajany z několika zemí ve světě…

Bez počítače a internetového vybavení podobnou práci (na základě jedině mnou vytýčených a předsevzatých úkolů) bych nikdy nemohl zvládnout. Podívejte se na můj žebříček hodnot v encyklopedii Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století (vydala agentura Kdo je kdo + Rapid v roce 1998). Podívejte se na můj inovovaný web
Přečtěte si některé z mých knih a teprve potom jsem ochoten odpovídat na Vaše další otázky. Mohu vám poskytnout ještě povídání o šťastném čísle „sedm“, nejsem pověrčivý, numerologicky mi vychází rovněž „sedmička“, sečtou-li se všechna čísla mého narození vyjde číslo 34, tedy 3+4 = 7. Ale těch sedmiček v mém životě je mnoho, takže o tom až někdy jindy…

Miroslav Sígl

Tituly knih: