Jak se hlídá stará Praha

Katko, docela mne zajímá, jak jsi k péči o starou Prahu přišla.
Velmi jednoduše. Už jako teenager jsem si sestavovala vlastní procházky Prahou. Pak jsem se nedostala na vysokou školu a začala pracovat v Muzeu hl. města Prahy. Než jsem při práci dostudovala, vykonávala jsem tam různé profese – sekretářku ředitele, referentku pro výstavy, dokumentátorku. No a od práce v muzeu, zvláště když se člověk specializuje na stavební proměny města, je do Klubu Za starou Prahu jen krůček.

Studovala jsi kulturu, dala ti škola něco?
Určitě. Nepatřím k těm, kteří kulturologii (neboli teorii kultury, jak se obor za nás nazýval) zavrhují. Chápu procesy, které se ve společnosti a kultuře kolem nás dějí, z většího odstupu a nadhledu. Neznám sice spoustu detailů, nejsem specialista v žádné praktické disciplíně, což by mi jistě leckdo mohl vyčíst, ale o to spíš vidím obecné souvislosti, vývoj, směřování.

Od romantických procházek starou Prahou, v doprovodu ctitelů, jsi přešla na stranu obhájců kouzla zanikajících scenerii stověžaté matičky. Jak dlouho už tomu spolku předseduješ?
Letos přesně deset let. Mimochodem, slavili jsme právě stodesáté výročí od založení. Klub, který má dnes statut občanského sdružení, fungoval celou tu dobu bez přerušení, a přesto se nemá za co stydět, jsme na jeho historii hrdi. Žádná činnost výboru, ať odborná či organizační, v něm není honorována. Náklady s činností kanceláře jsou hrazeny z příspěvků členů a na Věstník sháníme podporu z grantů a sponzorských darů, naše knihkupectví je zatím soběstačné.

Korupce u vás také nehrozí, pokud vím, máte jenom poradní hlas. Umíš ale být v jednání i dost tvrdá, když jde o osud milovaného města.
Nejsem konfliktní typ, vždy hledám konsensus, myslím, že nejsem a ani neumím být v jednání tvrdá. Nicméně naše možnosti prosazovat názor jednáním jsou omezené, nejsme účastníky řízení. Můžeme se vyjádřit svobodně a hlasitě, ale nemůžeme se spolehnout, že nás rozhodující orgány budou poslouchat. Můžeme svolávat tiskové konference, varovat, snažit se, aby o našem názoru veřejnost přemýšlela.

Kdysi jsme měli trochu spor. Sovovy mlýny. Pokud jde o tu krychli, postoj klubu se mi zdál příliš puristický.
To by bylo na dlouhé povídání. Podstatou sporu nebyla ani tak ta krychle sama o sobě, jako princip, zda si může nebo nemůže v památkové rezervaci vlivný a bohatý investor dělat, co se mu zamane. Stručně a slušně řečeno, s paní Mládkovou prostě nebyla řeč, památkáři byli pro ni burani, kteří nechápou moderní umění a neváží si jejího vkladu do celého projektu. Velmi často mi někdo dnes řekne, podobně jako ty: „No vidíš, to bylo tehdy řevu, a dnes tam ta krychle je a nevadí.“ Zpravidla na to odpovídám: „Ano, nevadí, ale má ještě jiné přednosti, než tu, že nevadí? Je tak krásná? Vážně tam musela být?“

Když jsme u panoramatu Prahy, mrakodrapy na Pankráci?
Nemám je ráda, neobdivuju je a po dalších netoužím. Nicméně chápu, že se s nimi teď nedá nic dělat. Kéž bychom ale zabránili mrakodrapové nákaze v jiných částech vnitřní Prahy, například v Holešovicích.

Já mám pořád dojem, že třeba to Mrštíkovo tažení (Bestia triumfans?) bylo trochu přehnané. Asanace starého města asi byla potřebná.
Tohle je častý omyl. Vlna protestů se tehdy nevzedmula proti vlastní asanaci v oblasti Josefova, ale proti aroganci tehdejšího magistrátu, který do asanační oblasti zahrnul i přilehlé části Starého Města, a proti činnosti soukromých stavebních podnikatelů, kteří bourali na dalších místech historické Prahy, jak zjednaní. Mnozí byli členové zastupitelstva nebo měli k magistrátu blízké vztahy. Právě to kritizoval Mrštík!

Historie (nebo arogance) se opakuje?
Je to dobrá paralela. Tenkrát město jmenovalo nezávislou Uměleckou komisi, která došla k nějakým závěrům, ale radní je pak stejně smetli ze stolu jak mrtvou mouchu. V tom bylo jádro sporu.

I dneska má radnice komise.
Třeba odbor památkové péče řízený ředitelem Kněžínkem má poradní Sbor expertů, kde zasedají mimo jiné architekti, kteří mají co do množství a rozsahu největší zakázky v centru Prahy. Ironicky řečeno: za sto let jsme výrazně dál.

Problém podle mne je to hledání správného poměru mezi živým a fungujícím městem a historickým skanzenem. K čemu se kloníš ty?
To bys mi musel definovat, jak chápeš skanzen. Nemáme nic proti současnému bydlení v historických domech, vybavených moderními koupelnami, radiátory atd.. Pokud chce ovšem někdo ve sklepě historického domu zřídit bazén nebo garáže, vybourat kvůli tomu gotické zdivo, nebo zcela vybourat historické konstrukce kvůli hotelovému využití, které potřebuje jiné dispoziční schéma rozmístění prostor, to nám vadí. V případě historického chráněného domu by se měl účel přizpůsobit domu a ne naopak. To přece není přehnaný požadavek. Nebo jiný příklad. Mohu?

Dokonce musíš, já jsem laik.
Možná jsi četl o pronájmu pražských věží soukromé firmě.

Další „malá domů“ našich radních?
Ne, to bych netvrdila. To asi není výdělečný podnik, spíš prestižní libůstka majitele. Jenže oni vystrčí před věže pseudohistoricky oblečené zřízence s halapartnou, z oken nechají vlát všelijaké barevné fábory a hrají si na historii. Právě takovéto aktivity dělají z Prahy skanzen, turistický skanzen, který ji ponižuje na úroveň Disneylandu.

Ještě k pražským věžím. Mám rád jejich „dlátovou“ podobu. Mnohé z nich do tohoto tvaru obnovil Josef Mocker, architekt purista.
Hm, hm… Co na to mám říci. To je historický vývoj, zvykli jsme si.

A co Karlův most?
Ty mi dáváš! Nedávno jsem o tom psala článek pro Lidové noviny. Že je legitimní, když existuje více názorů na řešení té obnovy. Ani památkáři mezi sebou, ani moji kolegové z Klubu se neshodli absolutně. Především jde o spor, který dělí památkáře často. Autenticita materiálu, nebo idea díla? Čemu dát přednost? V tomto případě se navíc projevuje rozpor mezi inženýrsko-technickým přístupem a restaurátorsko-památkářským. Do této džungle názorů vstoupila organizace z řad zcela laické veřejnosti, která se rozhodla hledat viníky a podávat trestní oznámení. Odborné otázky se přestaly řešit kvalifikovanou diskusí, ale před televizními kamerami, laickými soudy, urážkami. Chyby, které nesporně rekonstrukce přinesla, nejsou řešeny pokorným přiznáním, ale iracionálními výpady.

Tak k té autenticitě a ideji památky obecně.
Nutně zjednodušuji. Jsou to dva póly vnímání památky. Památka jako estetický historický objekt na jedné straně, který chráníme proto, že je krásný nejen sám o sobě, ale i v kontextu svého okolí, a na druhé straně vědomí pravosti a stáří hmotných prvků, z nichž je vytvořen. Často nejde v památkové praxi chránit či zachránit obojí, buď zůstane objekt krásný na pohled, ale něco z jeho zničené hmotné podstaty se musí nahradit, nebo naopak. V současné památkové péči neplatí obecně preference jedné či druhé tendence, ale každý objekt potřebuje zcela individuální přístup a stanovení priorit ochrany

A co móda fasád, zachovaných do ulice, za nimi bagry, dělníci, časem vyroste třeba mega nákupní centrum.
To je zase případ od případu. Velkým památkářským zločinem v Praze je nákupní centrum Palladium na Náměstí republiky. Odbouralo za souhlasu památkové péče historické chráněné objekty, jak se mu hodilo. Je předimenzované a do centra Prahy podle mne vůbec takový kolos nepatří.

Pídili jste se po původcích toho zmaru?
Nemuseli jsme se pídit, my tu historii dobře známe. Vždyť to byl Klub, kdo navrhl zapsání kasáren a jízdárny za památku. Čeho je třeba litovat, je zmarněná šance na vytvoření parku v této části Nového Města. Mohla zde být druhá Františkánská zahrada.

Kousek odtud, František…
To je také dost smutný příběh. Tady vlastně končilo asanační pásmo z devatenáctého století.

Nedávno jsem se toulal okolo Anežského kláštera a jeho úpravy se mi docela líbí.
Nic proti úpravám Anežského kláštera. Ovšem v jeho okolí zanikla zajímavá část města s osobitou atmosférou, spletí křivolakých uliček, tajemným kouzlem.

Vlastně Foglarova Stínadla?
Ano, to se říká, že Foglarova Stínadla se zrušenými kostely byla právě zde a Rozdělovací třídou byla Revoluční. Periferní domky kolem kláštera se začaly bourat už ve 30. létech minulého století a skončilo to někdy v polovině let osmdesátých. Teď se v tomto areálu plánuje několik monstrózních staveb.

Jenom pro malé srovnání

A s podzemními garážemi, hloubenými snad do osmi pater.
Kousek od Vltavy, to jako bonus. Tenhle projekt je hodně necitlivý, zorganizovala se proti němu dost silná občanská iniciativa.

Ještě k „Potěmkinovským vesnicím“ v podobě starých fasád zachovaných před novostavbou. Kde a proč je schvaluješ?
Tam, kde za fasádou už byly domy naprosto znehodnocené, a přesto má budova ve svém původním vzhledu a objemu hodnotu z hlediska urbanistického kontextu. To byl třeba případ bývalého hotelu Kriváň na náměstí I. P. Pavlova. Památková péče se opravdu nemůže řídit jednotným mustrem.

Ty jsi ovšem jeden mustr publikovala. Princip IKUHO.
To přece není žádný mustr. To je možný návod na hodnocení nových staveb v historickém prostředí. Je to taková pomůcka, aby hodnotitel vymyslel i jiné argumenty, než líbí, nelíbí: Identita (místa), Kontinuita, Udržitelnost, Harmonie (s okolím), Osobitost (samotného návrhu). Podrobnosti se dají najít v našem věstníku i na našich internetových stránkách.

Nejsou žádné mustry?
V památkovém hodnocení by být neměly, ale v památkové praxi při stavební obnově jsou samozřejmě nutné, nelze stále experimentovat. Nicméně názory se vyvíjejí a to je přirozené. Památková péče stojí na emocích, památky přece nechráníme proto, že je to chytré a výhodné.

Bylo těch témat k diskusi víc. Trochu jsme čistili, hodně redukovali. Já obdivoval rozhled dávné kamarádky, její znalosti i skromnost. Třeba jsem vůbec netušil, že Katčina babička reprezentovala v roce 1910 v Paříži jako česká královna krásy. A město jí týden leželo u nohou. K pamětem Růženy O. Brožové "Byla jsem kočovnou herečkou i královnou (krásy)" se ještě někdy vrátím.

Poděkuji paní doktorce Bečkové a dodám snad, že je pořád věrnou a erudovanou pracovnicí Muzea hl. m. Prahy. Přidávám i odkaz na stránky Klubu - www.zastarouprahu.cz
Foto Jan Bečka a archiv

Josef Hejna