Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Tráva
Mìli jsme jednu krávu a nìkolik mìøic pole. To bylo na její ob¾ivu málo. Nìco jsme v¾dycky pøikupovali a sušili na t. zv. mìstském, proto¾e pozemky patøily Frenštátu.
Hlavním zdrojem krmení naší krávy však byla od kvìtna do podzimu byla tráva z lesa a maminèina ka¾dodenní ranní cesta do hory, kde bylo dovoleno vy¾ínat trávu mezi smrèky. Ne¾ jsme se ráno vybatolili z postelí, u¾ byla maminka s „døemenem“ trávy doma. Nejdøíve dostala na¾rat kráva, maminka ji pøi tom podojila a mléko nám uvaøila k snídani. Dobøe si pamatuji tato sluneèná rána – v dìtství snad ani nikdy nepršelo!
Maminka byla po návratu z lesa v¾dycky taková rozzáøená, vyprávìla nám, co v lese vidìla, která ze sousedek ji doprovázela. Mohla to být Neša „zpod hráze“, Verunka „z baøiny“, Maøena „z jedlièí“, tìtka „z chalupky“ a nìkdy teta Hana, která bydlela hned vedle nás. Maminèino ranní vyprávìní nám vytváøelo u snídanì milou pohodu a dobøe nás vybavilo na pìtikilometrovou cestu do školy. Ani nám nepøipadlo, jak brzy maminka musela vstávat, aby kromì povinnosti v hospodáøství i nás vypravila do školy.
O prázdninách mì maminka brávala do lesa sebou. Pod pa¾í nesla „loktušu“, kterou si v lese uvázala takovým zvláštním zpùsobem, ¾e jí tvoøila na zádech vak. Øíkalo se mu „nadøitek“ a do nìho ukládala velmi rychle trávu, kterou vysekávala mezi smrèky. Jakmile mìla nadøitek plný, vysypala ho na hromadu a posadila mì na ni. V okam¾iku u¾ zase zmizela mezi stromy. Pokud jsem slyšela šustìní sekané trávy, bylo dobøe. Jakmile se maminka vzdálila, u¾ jsem ji volala, proto¾e jsem se strašnì bála hadù. Jednou se toti¾ maminèinì na hromadì trávy vyhøíval had a ona nás o této hrùzné skuteènosti neopomnìla zpravit.
V døemeni musel být urèitý poèet nadøitkù a tak kdy¾ maminka vysypala na hromadu poslední, rozlo¾ila loktuši. Její tráèky se musely narovnat do stran a to byla moje „pomoc“. Na loktuši maminka trávu pìknì rovnomìrnì ulo¾ila a nakonec tráèky pevnì svázala. Pak se pod døemeno posadila, ramena si zastrèila pod tráèky a já jsem jí pøitlaèením zezadu pomohla vstávat. Náklad byl tak veliký, ¾e se pod ním naše pomìrnì neveliká maminka ztrácela.
Vidím ji zcela zøetelnì. Jde pomalu chodníkem od lesa. Nad hlavou jí vyèuhuje veliký chomáè trávy, další dva ji rozšiøují na bocích. Upracované ruce slo¾ené v klínì a v nich kytièku lesních jahod. Pamlsek pro dìcka.
Scházet s takovým nákladem po strmé horské proti nebylo snadné. Pochopila jsem to a¾ tenkrát, kdy¾ jsem se jako dospìlá sna¾ila maminku nìkdy vystøídat.
Hana Juraèáková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky