Bůh má trojku rád

Na přelomu srpna a září jedu do Španělska. Teď to vypadá, že se vytahuji. No asi ano. Určitě ano. Ale jen strašně malinko a tak nějak veřejně nerad. Kdyby to šlo tajně, jo to bych se sám sobě navytahoval. No jéje!
Ale o tom to teď není - moje těšení je i přes toto mé doznání fakt i tak velké a jen chci tímto vysvětlit, proč už zase něco píšu! Rozhodl jsem se napsat o tom Španělsku už dopředu. Dělám si takový malinkatý náskok. Jedu tam také kvůli obrazům, jak už je to při cestování mým zvykem. Protože mám obrazy rád, je samozřejmé, že mám rád i malíře. A protože ve Španělsku malíři byli, jsou a budou, mám se na co těšit…
Raději jsem si to zaplatil hned v lednu, neboť kdybych si to nezaplatil v lednu, zase bych měl pocit, že na to budu mít čas až někdy potom. Znáte to - pak bych třeba ten čas neměl, nebo bych na to prostě neměl úplně nějak jinak a zase bych do Španělska nejel. A bylo by mi to určitě líto, že už se tam třeba nikdy nedostanu.
„Nikdy“ je strašně prapodivný interval. Nepáře se s vámi a o ničem s vámi zásadně nediskutuje. Nikdy a nic jsou nehezká slova, která si určitě vymyslel kdysi dávno nějaký podivný filozof - sadista lingvista, nebo nějaký přeukrutný vládce nelida, aby už nám konečně všechno všem bylo jasné. A tak je mi jasné, že “nikdy” nikdy nepřeperu, obcházím a přeskakuji ho a ono mě někdy to “nikdy”nechává na pokoji. Přece nebudu stále s “nikdy” bojovat ten zbytečný a marný boj. “Nikdy” mě sice nenechá nikdy vyhrát, ale nechává mě žít. A tak ti “nikdy” někdy a určitě zbytečně i děkuji.
“Nikdy”, je ti to jedno, viď?

Stvořitelé času….

Pamatujete? Rafael Santi, Michelangelo Buonarotti a Leonardo da Vinci. Rozšířili naše hranice pro vnímání dokonalosti a krásy. Nepřekonaní a asi i nepřekonatelní. Nejenže dokonale ovládli malířské řemeslo, ale našli pro nás i mnoho nepojmenovaného navíc. Ale nejsou sami těmi jedinečnými v tom našem nekonečném světě.
I Španělé mají svůj triumvirát. Vlastně dva. El Greca, Diega Velázqueze a Franceska Goyu. A pak také Pabla Picassa, Joana Miróa, a Salvatora Dalího.
Dovolte mi, abych se pokusil napsat něco o těch starších. Starší mají přece vždycky přednost, že. Na ty mladší třeba někdy dojde v budoucnu. Představme si tedy ty tři starší jako otce, ducha a syna španělského malířství. A zkusme to psaní od toho nejstaršího z nich. Toho, který by mohl být tím prapůvodním duchem španělského malířství.….

El Greco
(1541-1614)

Musí být Španělem vždycky jen člověk ve Španělsku narozený? Určitě ne! El Greco se ve Španělsku nenarodil. Pocházel z krétské Candie (dnešního Herákleionu) a jeho jméno znělo Dominicos Theotokopulos ( v doslovném překladu - syn matky boha).

Candie byla poslední výspou křesťanství v jinak muslimském světě. Krčila se na okraji Evropy a zatím zoufale odolávala a do dnešních dnů i odolává šířícímu se islámu. Tak jako Španělsko bylo kdysi výspou muslimskou ve světě křesťanském, tak byla Kréta výspou křesťanství skoro až v Asii.

Dominicos byl druhým synem Georghia. Otec vykonával povolání výběrčího daní a jeho o deset let starší bratr Manússos byl obchodníkem. Dominicos v mládí navštěvoval církevní školu. Zřejmě školu františkánů, protože svatý František z Assisi byl častým námětem jeho obrazů. Vyobrazil ho na sto dvaceti svých obrazech. Jinak o jeho dětství a mládí víme méně než málo. Je tu pouze jeho podpis na jisté notářské listině, která dokládá, že je malířem. Z další listiny se dozvídáme více. Že je malířem miniatur. A to je vše.

Roku 1568 připlouvá do Benátek. Zde studuje u Tiziana. Snad… Ale to snad je na místě. Je to pouhý neprokázaný dohad, který vychází z jeho počátečního malířského stylu. Prokazatelné ale je, že se jeho jistým, právoplatným a slavným mistrem stává Tintoretto. To už ale žije v Římě, kde se mu dostane přízně samotného kardinála Farneseho. Roku 1572 se stává členem sdružení římských malířů zvaného Akademie svatého Lukáše. Sám sebe v té době označuje jako miniaturistu. Cítí, že už dosáhl úspěchu, že už něco umí, a jeho sebevědomí roste. Složitě se v něm snoubí řecká filozofie rovnosti, katolická idea síly víry spojené s moci a ideály humanismu. Toho humanismu, kde všechny lidské nedokonalosti jsou přirozené, bohem tolerované a tím i zábavné. Složitá doba pro složité lidi. Zákonitě pro něj pak musí přijít pád. V nerovném světě nelze být rovným ani těm talentovaným! Obrátí se na papeže s myšlenkou, že odstraní a přemaluje Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli… Jaká ho to postihla trestuhodná pýcha! Jaká drzost. Jaká ďábelská posedlost vede tohoto řeckého mladíka k tak šílenému nápadu. Znesvětit, byť i jen hanebnou myšlenkou, nejvyšší umění boha malířství a sochařství. Velkého Michelangela. Toho největšího z největších. Zničit to největší dílo ze všech. Všechno si tím v Římě prohrál. Tou šíleně hloupou myšlenkou. Útočí na něj jeho uštěpační kolegové a pryč je i přízeň kardinála. Pryč je slavná římská budoucnost. Co mu tedy zbývá než opustit matku všech měst už navždy a odjet do Španělska.

Král Filip II. Staví v Escorialu obrovský palác. Vlastně palác-klášter. A to je příležitost pro mnohé malíře i umělce tehdejšího světa. Španělsko je bohatá země s pradávnou a pestrou minulostí, křižovatkou národností kultur a vlivů. Babylon růzností, jenž zastřešuje zanícený katolicizmus tak vlastní španělskému temperamentu. Ne, ještě tu neřádí inkvizice, ještě se hromadně nevyhání židé a katolicizmus je pouze sjednocujícím prvkem. Pouze zlatým hřebem, který sice drží vše pohromadě, ale přitom nerozdírá ránu. Španělsko patří Španělům a je na vzestupu. Je natolik bohaté, že může dobře platit malířům, sochařům i stavitelům. A do tohoto světa přijíždí jakýsi řecký malíř s šíleným a těžko zapamatovatelným jménem. Je sice mladý, ale je talentovaný a má už i jisté renomé. Usazuje se v Toledu a Španělé ho prostě nazývají Řekem. I když ne ve španělštině, ale v italštině. Přijel přece z Itálie. Greco ho nazývají. A k tomu přidají španělské El. On sám se ale celý život podepisuje svým řeckým jménem a činí to písmeny řecké abecedy. Často přidává slovo “Kréťan“, nebo “vytvořil Kréťan”. Nikdy nezapomene na svůj původ a vždy bude vyznávat řecké autory a autority a bude je i nadále číst. Tak jako autory italské. Ne však španělské. Don Quijot mu uniká, nevlastní díla Lope de Vegy a ani ostatní Španělé ho nezajímají. Nemá pro ně místo ani ve své veliké knihovně.

Brzy po usídlení v Toledu mu jistá Jorga Manuela de las Cuevas porodí syna. I z něho bude jednou v budoucnu malíř. Žije s tajemnou a velice krásnou ženou šlechtického původu. Nikdy ji ale nepojme za manželku. Jeho záležitosti mu pak vyřizuje jakýsi Francisco Preboste. Malíř, jenž s ním přijel už z Itálie a o kterém víme stejně málo jako o jeho družce. Mnoho tajemství ukryl čas a asi i malířova vůle. V každém případě má El Greco úspěch. Takový, že ho pozve sám král Filip II. k sobě ke dvoru, aby namaloval na zkoušku několik obrazů. Že by El Grecovi vycházela šťastná hvězda? Ale kdeže! Jen na kratičkou chvíli. Dvůr bude patřit jiným. Jenom se El Greco vyhoupne na královský hvězdný obzor a hned zase zapadne. Filipovi se i něco z namalovaného líbí. Ale ne obraz Mučení svatého Mořice, který si u něj objednal jako rozhodující dílo. El Greco je příliš svůj, malířsky neukázněný, neumí to s mocnými tehdejšího světa a je málo elegantní pro život vedle krále. Vrací se zklamaný a uražený zpátky do Toleda. Naštěstí pro něj ho zde i nadále uznávají a jeho obrazy stále chtějí. A hlavně docela dobře je platí. Pravda občas ne zrovna rádi a někdy se s ním i o cenu díla soudí, ale platí. Někdy proti němu zasáhne dokonce i cenzura. Občas musí ustoupit zákazníkovým požadavkům a jeho rozdílnému chápání krásy. Král ho ale už nadosmrti znesvětil. Ne, sebevědomí El Grecovi nikdy nechybělo. On přece ví, že malovat umí skvěle! Možná že nejlépe na světě. Možná i lépe než Michelangelo. A v tomto nešťastném období královského odmítnutí pak přichází práce, která ho už navždycky proslaví.

Pohřeb hraběte Orgaze (1586)

Tento obraz objednal farář toledského kostela Santo Tomé a jeho objednávku schválil i jeho nadřízený kardinál Quiroca. Byl namalován jako pocta a připomínka zbožnosti Dona Gonzalese Ruize z Orgazu. Při vstupu do tohoto kostela se na podlaze nachází deska, která opěvuje hraběte Orgaze za jeho zbožný život. Ale jeho celosvětovou slávu způsobí až namalovaný obraz. Slávu získá jen díky El Grecovi. A to slávu až do dnešních dnů. Na obrazu je zachycena scéna nebeského zázraku z roku1323, která se údajně stala při pohřbívání hraběte. Při něm sestoupili z nebes hned dva světci. Svatý Štěpán a svatý Augustin. Ti pak jeho tělo rukou nedílnou a boží uložili do hrobu. Takovouto velikou poctu na něho seslala nebeská říše. No mezi námi, nebylo to zas tak úplně zadarmo. Ani svatí nečiní zázraky jen tak gratis. Vše se koná pouze a jen za zásluhy a hlavně za peníze. Zázrak byl vlastně učiněn jako důsledek poskytování roční renty, kterou hrabě odkázal vyplácet od svého města tomuto kostelu. Ale nebuďme podezřívaví na svatou boží nestrannost a věřme, že to bylo pro osobní kvality samotného hraběte a ne jen a pouze pro jeho peníze. V šestnáctém století se však obyvatelé města z ničeho nic postaví povinnosti platit kostelu rentu. Kostel a víra to ale vyhrají a město musí platí dál. Vyhrané a neposlušností nakumulované peníze jsou určeny na pamětní desku hraběti, dekoraci kostela a hlavně na obraz. Budoucí obraz El Grecův.

Svět té doby se už ale otáčí jinak než kdykoliv v historii předtím. Únava a zklamání ze zkaženosti církve zrodila protestanty. Ty, kteří chtějí církev očistit a vrátit k pradávné prostotě. Víra má být podle protestantů prostá a neokázalá. Pryč s nafoukaným předváděním zbožnosti a hlavně bohatství a mocí církve. Pryč s odpustky, pryč s nesmyslným hromaděním majetku, pryč s nabubřelostí. Tento názor se ďábelsky rychle šíří Evropou, a tak mocní a nejvyšší představitelé křesťanského světa musí nastoupit do protiútoku. Zrod protestantismu vyrobil protireformaci. Spor je zatím bez lidských obětí. Ještě neřinčí železo, nesbírají se krvelačné armády a ještě se nezapaluje střelný prach napěchovaný do kanónů. Jezuitské ohně ještě neplanou. Třicetiletá válka teprve bude. Zatím se věří v sílu slova, peněz a svatých zázraků. A i proto zázrak při pohřbu hraběte bude oficiálně stvrzen královským glejtem. Pro El Greca je to ale úžasný obchod. Je skvělým malířem víry, což mistrovsky dokáže právě na tomto obrovském obrazu. Od té doby co namaloval tento obraz je slavný. A i když je původem Řek, stává se tímto obrazem i Španělem. Umí duši španělského království a hlavně jeho víry namalovat ze všech malířů nejlépe.
Právě se zrodil malířský mistr!

Tělo hraběte je ukládáno do hrobu v plné zbroji. Do hrobu ho ukládají svatý Augustin (vyobrazený s mitrou) a svatý Štěpán. Oba dva ve slavnostním liturgickém oděvu. Nádherně a pečlivě namalovaném taktéž jako oděv knězův. Až nezvykle pečlivě a přesně namalovaném. Trojúhelník postav hlavních aktérů je věkově seřazen do tří různých generací. Stařec, muž a mladík. Dva svatí a hrabě. Zastoupení nejmladší věkové skupiny a doplnění trojice na kvarteto dotváří malířův syn. A já se nemohu ubránit dojmu, jako by byla jeho postava na obraz domalována dodatečně a možná trochu nepatřičně. Muž stojící uprostřed šlechticů přesně nad hrabětem Organem a s pravou rukou napřaženou k nám, je sám El Greco. Za tváří pany Marie se nejpravděpodobněji skrývá chlapcova matka a malířova družka Jorga Manuela. Je zde s námi přítomna celá malířova rodina. Malířem nápadně vmalovaný rodinný portrét.

Tajemná postava v šedivém mnišském oděvu stojící na obrazu vlevo zaujme především přirozeným smutkem. Ten kontrastuje s jednotvárným zástupem nejpřednějších toledských šlechticů. Jakoby je El Greco vymaloval podle jednoho vzoru. Jejich smutek je sice důstojný, ale asi ne zas tak úplně upřímný. Jejich přítomnost na obrazu má spíše význam jako příležitost být zúčastněn a být viděn. Vzdát povinný hold mrtvému hraběti. Ne skutečně želet. Vytvořili na obrazu to, čemu se obecně říká dav. Toto je svět dávných, ale reálných lidí. Ale nad nimi je namalován nebeský svět víry. Úplně jiný svět než ten náš lidský. Svět přímočaře strohý, voskově rozteklý, nebesky utajený, rozmáchle širý a lidsky nepravděpodobný. Jen malířova přítelkyně, která je zde zobrazená jako Panna Maria, je zde mezi svatými vlastně skutečná. Jen ona tam podle El Greca patří. Myslím, že je to překrásné vyznání lásky. A pak už do tohoto nebeského světa patří jen duše hraběte Orgaze, již symbolizuje průhledná postava dítěte v rukou anděla. Tvář mrtvého hraběte má barvu černobílé fotografie, je prakticky současná a celý obraz je vlastně jakousi fotografickou momentkou. Celá scéna je zamrzlá v čase. Obraz nemá pozadí a neplyne na něm čas.

Za života El Greca už není Toledo tím čím bývalo. Je sice stále různorodou pokladnicí lidí, bohatství a moci, ale sláva a moc královská už je přestěhovaná do Madridu. El Greco je velmi pracovitým malířem. Namaluje za svůj život mnoho obrazů, ba přemnoho jich přímo vyrobí. Přesto stále nemůže vyjít s penězi. Hodně vydělává, ale ještě více utrácí. Jeho obrazy nenechávají nikoho lhostejným. Jsou originální a všichni bohatí Toleďané chtějí jeho obrazy mít. Malíř se stále více vzdaluje běžnému stylu malování, stále více je jeho malířský styl jiný než u ostatních malířů a stále méně si rozumí s průměrným kumštem. Přesto má neskutečný úspěch u zákazníků. Je ve svých obrazech především božsky a španělsky velkolepý.

Roku tisíc šest set namaluje El Greco obraz Zmrtvýchvstání Krista. Opět jedinečný obraz, který nemá v té době ani později napodobitele. Kristus je tu zpodobněn jako řecký olympijský atlet. Není v něm znázorněná askeze tak povinná při malování Krista. Není zde znázorněno ani povinné utrpení jako u všech ostatních tehdejších malířů. Kristův výzor je kacířsky radostný, světla a stíny si žijí svým vlastním a nezávislým životem. Kristus je tu vše a vše ostatní je tu kvůli němu. Mrtví na obraze vstávají z hrobů, všechno víří v jakémsi podivuhodném reji a obraz je vlastně jen v jedné barevné tónině. Kristovo světlo je všudypřítomné, těla víří v podivuhodné agonii jako v právě zrozeném Vesmíru a ten, který umřel pro naději všech, je i zde poslední nadějí pro svět mrtvých. Tohle už ale není jen obrazem Kristovy radosti. Z tohoto obrazu jde na nás též beznaděj a smutek. Náhle se tu El Greco schází se svým osudovým soupeřem Michelangelem a s jeho obrazy v Sixtinské kapli. Také tady je znázorněna marnost a zmar, také tady je naděje jen pro některé, také tady jsou dva protiklady podoby lidského života a smrti. Peklo, Očistec a Ráj jsou zde však nepřítomny. Také tady je výzva a také tady je volba. Ale tady dává naději jen sám Kristus, není zde žádná Panna Maria, tady je laskavost přímo v jeho osobě a tady není tím přísným a trochu unaveným soudcem lidské zkaženosti jako v Sixtinské kapli. Postavy jsou namalovány expresívně, opět zde není žádné pozadí, malíř se rozhodně puntičkářsky nezaobírá perspektivou a my jsme součástí příběhu jako u všech dobrých malířů po celé věky věků. Jako by tu úmyslně nebylo tady a tam, jako by tu ani nebylo teď, kdysi a potom. Tohle už rozhodně není zamrzlá fotografie jako u hraběte Orgaze. Tohle není přátelská, lidská a všeobjímající renesance. Tohle je manýrismus ve své vrcholné podobě, ale také ještě něco nepojmenovatelného a jen El Grecovo.

Malíř namaluje těsně před svou smrtí (1614) obraz Klanění pastýřů. Obraz měl původně viset v rodinné kapli Greců. Měl, ale dnes je v madridském Pradu. Tenhle obraz není vůbec jednoduchým obrazem. Zobrazuje se v něm součastně něha a líbeznost, trochu erotika, upřímná úcta, lidský smutek, nehraná a nenakašírovaná víra, něžná krása…

Setřely se již rozdíly mezi nebem a zemí. Země je nebeskou říší a nebe je tu po čertu pozemské. Vznikl jednotný prostor. Panna Maria je smutná a vědoucí dalšího Kristova osudu, a i andělé vědí vše o Kristově dalším osudu. Ba všichni přítomní vědí, co malého Krista v budoucnu čeká. I El Greco už má nakročeno ze života pryč. Žije svůj poslední pozemský rok a už zná svůj osud blízké smrti. Na obrazu je zobrazena tajemná chodba vedoucí do neznáma. Chodba, která může vést k nám zrovna tak jako od nás. Někam za hranici žití, někam, odkud se dokázal vrátit jen Kristus a už nikdo jiný. Vše se na obrazu odehrává na hranici mezi zde a tam, nyní a potom. Malíř se s námi loučí. Podává nám ruku na rozloučenou a usmířenou. Ruku na usmířenou za svoji výjimečnost, za svoji volbu odporu k průměrnosti a líbivosti. Za svoji přímočarost k pochybnostem o významu všeho světského žití. Za svoji demokratickou volbu k víře.

Po jeho smrti při inventarizaci majetku jsou objeveny hned tři verze Laókoóna. Jediné mytologické téma znázorněné řeckým malířem. Hadi zardousí Laókoóna a jeho syny. Protože Laókoón nechtěl, aby byl dřevěný kůň vtažen za trojské brány. Měl prorocký sen o zkáze Troje. Postavil se samotným bohům a samotnému osudu. Zkáza a marnost všech lidských snah postavit se osudu a bohům. Poslední prozření? Možná. Smrt už je neodvratná a osud zpečetěn. Jen na obraze za Laókoónem, tam někde za ním na pozadí, které není pozadím, jako by tam El Greco vmaloval další obraz. Obraz města Toleda. Ve výsostně řeckém příběhu je přítomno španělské město.

7. dubna 1614 malíř umírá. Ve věku 74 let. Nesepíše závěť, ale svému synovi zanechá atelier, dvě stě obrazů a bohatou knihovnu. Syn půjde v otcových šlépějích, ale nepřiblíží se otcově slávě a umění. Bude vždy jen synem El Grecovým, jen průměrným malířem ve stínu otce.

V roce 1881 ředitel muzea Prado nechá El Grecovy obrazy odstranit z výstavních síní. Takto rozhodl zajisté zodpovědný a velevýznamný muž. Nechtěl kazit vkus obecnému lidu. Ale čas zase jednou oponou trhnul. Básník Baudelaire si najednou všímá toho, že malování není a nemá být fotografie. Že život je přece něco úplně jiného než ideální a glorifikovaná pravda a krása. Že život není obraz našich dokonalých snů. Že je na výsost i něco tak zkaženého a hrůzného, kdy pravdy jsou občas lži a lež se stává tou nejhlubší a hlavně nejhrubší pravdou. A že doba velkých malířů není jen dobou dokonalosti Tintoreta, Leonarda, Tiziána, Rafaela a Michalangela. Že je též dobou zvláštností a růzností El Greců, Velazquezů, Goyů, Boschů. Těch malířů a jejich děl odsunutých do těch nejspodnějších skladišť regionálních muzeí. Těch, které by občas někdo rád odsunul do nejspodnějších přihrádek obecného zapomnění. Těch, co se nám občas vůbec nehodí. Nastupuje doba, kdy se k prokletým a zavrhovaným odvolávají všichni nespokojení, nevděční a neukáznění.

Svět je náhle diametrálně jiný. Likvidace nepřítele se už vykonává průmyslově a za pomocí nastupující a všeobjímající vědy. Také Tokio a Peking je náhle za rohem a celý svět se nám povážlivě zmenšil. Nastává doba zbraní hromadného ničení, touhy vlastnění všeho všech, zániku starých a osvědčených hierarchii a nekonečné touhy všech nepatrných po rovnosti, svornosti a bratrství. Doba obrovských nejistot. Náhlého a zoufalého hledání zapomenutých významů a nadějí. Svět se nám rozsypal na hromadu kamení a není stavitele, jenž by z něj postavil chrám pro všechny. Avšak spojuje-li nás něco s minulostí, není to jen nejistá lidská paměť, ale také dnes už často zapomenutá víra ve smysl věcí a dějů. Také touha po víře, která by opět spojila svět. Která by ho schovala pod střechu a která by ho ochránila před zbytečností a bezvýznamností. A to ta oficiální víra hlásaná z Vatikánu, Jeruzaléma, Mekky, Nevady, New Yorku, Pekingu či Moskvy nedokáže. A proto existovala, existuje a snad i vždycky bude existovat také banálně naivní víra Donů Quijotů, El Greců, Vernů a jim podobných. Ta krásná a naivní víra ve spravedlnost, čest, lásku a budoucnost. Ano, El Greco je duchem španělského malířství. Ale El Greco je hlavně originálním spolutvůrcem našeho současného světa. I přes propast století je totiž naším současníkem…

Jiří Suchánek

Další články autora