Velikonoce v Kolumbii

Velikonoce, tak jako se slaví v České Republice tady neexistují, což nechce říct že by se tu neslavily. Slaví se tu a dokonce bych řekla že s větší pompou. Nakonec “La Semana santa” neboli Svatý týden je největší církevní svátek a Kolumbie je katolická země. A tak na rozdíl od českých velikonoc, které bych spíš nazvala svátky jara, s kraslicema, pomlázkou, zajíčkama a kuřátkama, v Kolumbii se slaví církevní velikonoce. Tedy, slaví se Jueves Santo (Zelený čtvrtek), Viernes Santo (Velký pátek) a Resurección (Vzkříšení).

Slaví se v celé Kolumbii, ale kde jsou snad oslavy nejkrásnější je v Popayánu, na jihu Kolumbie:
Popayán, známé také jako “Bílé město", je hlavním městem departamentu Cauca, 645 km od Bogoty. Situované v dost nebezpečné seismické zóně, bylo už několikrát postiženo zemětřesením, poslední z nich v roce 1983, kdy velká část, hlavně krásné koloniální centrum, bylo skoro celé zničeno a trvalo celých deset let než se ho podařilo zrekonstruovat do jeho původní krásy.

Oslavy Svatého týdne v Popayánu mají tradici starou 400 let a jsou dost podobné oslavám v Seville a v jiných španělských městech. Během celého týdne jsou ve městě procesí při kterých se vynášejí z kostelů různé sochy (dřevořezby, některé z nich pochází z dob kolonie), které jsou umístěny na velkých dřevěných podstavcích ozdobených spoustou květin a které se jmenují “pasos”, neboli “stupně”.

Procesí v Popayánu začala v roce 1566, čili 30 let po tom, co město založil Sebastián de Belalacázar. Jsou to procesí velmi zajímavá už jen kvůli všem účastníkům.

A je jich hned několik, například:

"los CARGUEROS" neboli nosiči, kteří nesou na ramenou právě ty dřevěné platformy na kterých jsou unístěné sochy. Větsinou jsou oblečení ve fialových či modrých tunikách, s bílým látkovým opaskem. Na rozdíl od španělských nosičů nemají na hlavě kukly, ale malé pokrývky ze stejné látky jako je tunika. Být nosičem je veliká pocta a je zajímavé, že se dědí z otců na syny.

Další figurou při procesí je tzv. EL BARRENDERO neboli metař, který jde před procesím a umetá cestu, aby Kristus měl okolo sebe čisto. Hned za ním jde EL MONAGUILLO (ministrant) který zvoněním oznamuje že se procesí blíží. Z každé strany procesí jdou LOS ALUMBRANTES neboli světlonoši, kteří nesou svíce a hned okolo nich se pohybuje tzv. MOQUERO. Toto slovo je dost těžké přeložit, ale chce to říct něco jak “nudlař” protože má v ruce dlouhou tyč, kterou sbírá rozpuštěný, tekoucí vosk ze svící, kterému se tady říká nudle a dává ho do takové kabely kterou má na ramenou.

Další typické figurky jsou LAS SAHUMADORAS, čili voničky. Vždycky to jsou děvčátka oblečená jako “ñapangas”, což je typický kroj z departamentu Cauca. Nesou v rukou hliněné nádoby ozdobené květinami ve kterých jsou doutnajíci vonné pryskyřice. A na koneci, nebo vlastně na začátku jde EL REGIDOR, neboli radní, oblečen do fraku a bílých rukavic, který má v ruce dlouhý dřevěný kříž, něco na způsob maršálské hole a který se stará o celý průběh procesí. A samozřejmě nesmí chybět hudba a zpěv, o který se postarají sbory a orchestry se sakrální hudbou.

Ale tím oslavy v Popayánu nekončí. Hned další týden se procesí opakují, ale tentokrát je to tzv. SEMANA SANTA CHIQUITA, neboli Malé Velikonoce.

Opakuje se všechno s tím rozdílem, že aktéry procesí jsou děti od pěti do jedenácti let a jsou mnohem kratší než “velká procesí”. A i když se děti snaží zachovat stejnou důstojnost jako dospělí, neschází momenty, které vyloudí u publika úsměv nebo dokonce smích. Třeba, když jeden malý nosič, bez jakéhokoliv studu si vyhrne tuniku a bezprostřdně se vyčůrá u obruby chodníku nebo, když malá “sahumadora” se rozpláče nad vyhaslou nádobou pryskyřice či malý “moquero”, který se rozhodne házet kuličky z vosku po regidorovi a ten na něj vyplazuje jazyk.

Zároveň s oslavami Velikonoc se v Popayánu pořádá od roku 1964 festival náboženské hudby, kde se schází orchestry a sbory z celého světa.
 

Jana de Galindo

* * *
Zobrazit všechny články autorky