Ovlivňují nás planety?

Astrologové za planety považují Merkur, Venuši, Mars, Jupiter, Saturn, Měsíc i Slunce. Pouze někteří astrologové se zabývají i dalšími planetami Sluneční soustavy, Uranem, Neptunem a Plutem. To z toho důvodu, že v době počátků astrologie tyto planety nebyly známy. 
Podle astrologů je osud každého z nás předurčen postavením planet v okamžiku našeho narození. Je to nesmysl, vždyť by potom například dvojčata musela sdílet stejnou životní pouť. Přesto nás však (některé) planety velmi ovlivnily nebo ovlivňují. Dokonce nás i v současné době ovlivňuje celý vesmír. Ovšem naprosto jinak, než tvrdí astrologové. A mnohem zajímavěji.

Slunce
Slunce je nám nejbližší hvězda. Není to hvězda tuctová. Je svým způsobem výjimečná. Víme, že Slunce je svým způsobem výjimečnou hvězdou. Výjimečnou v porovnání se všemi ostatními hvězdami ve vesmíru. V každém případě hvězd, jako je Slunce, zcela určitě existují miliardy. Nelze tedy vyloučit, že u některé takové hvězdy, podobné Slunci, existuje planeta, na které je nejen život, ale dokonce život inteligentní. Slunce je zcela neomezeným pánem ve své soustavě. Poskytuje nám téměř veškerou energii. Každou vteřinu se v nitru Slunce termonukleárními reakcemi mění téměř půl miliardy tun vodíku na hélium. Při tom se uvolňuje energie, jejíž část dopadá na naši planetu. Každý z nás během života potřebuje energii. Toto množství energie by se dalo získat přeměnou pouhých dvou gramů vodíku na hélium.
Snažíme se také využívat energie větru. I energie z tohoto zdroje má původ ve Slunci. Pouze energie uvolňovaná z „uranu“ v jaderných elektrárnách není slunečního původu. Je to vlastně zakonzervovaná energie dávno neexistujících jiných hvězd. Zatím si neumíme představit jiný způsob řešení nedostatku zdrojů energie než napodobením termonukleárních reakcí, které probíhají ve Slunci (i v jiných hvězdách). Bohužel, v současné době tuto energii umíme získat jen výbuchem vodíkových pum. Pouze zvládnutí řízených termonukleárních reakcí může zachránit naši civilizaci. Pokud se to nepodaří, budou za takových sto let po dálnicích jezdit jen koňské povozy a naši potomci budou opět svítit loučemi.

Měsíc
Původ našeho věrného průvodce byl až do nedávna záhadou. Měsíc mohl vzniknout současně se Zemí, mohl se odtrhnout od Země nebo mohl vzniknout zcela nezávisle na Zemi a naše planeta ho pak svojí gravitační přitažlivostí zachytila. Každá z těchto domněnek o původu našeho souputníka však měla své slabiny. Při podrobnějším rozboru neobstála žádná. Jak tedy Měsíc vznikl? Musíme se vrátit do dávné minulosti, kdy se formovala Sluneční soustava. Nevíme, kolik planet naše hvězda původně měla. Některé vznikající planety se totiž mohly z přitažlivosti Slunce vymanit a nyní beznadějně bloudí kdesi ve vesmíru. Jedna z takových planet, veliká asi jako Mars, se však srazila se vznikající Zemí. Tato obrovská katastrofa pak vedla ke vzniku Měsíce. Některé úlomky vzniklé při srážce se totiž během asi pouhých sta let, ve vzdálenosti přibližně 100 000 km od Země, zformovaly a vytvořily naši přirozenou družici. Srážka také zapříčinila, že se rotační osa Země vychýlila. Dnes svírá s rovinou oběžné dráhy úhel kolem 23,5 stupně. Jak se tento sklon projevuje? Tím, že existují roční období. Vzniklý Měsíc byl tedy naší planetě více než třikrát blíže než v současné době. Ta také rotovala podstatně rychleji - den trval jen kolem 15 hodin. Měsíc i v současné době svojí gravitační přitažlivostí vyvolává tzv. slapy - například mořský příliv a odliv. Příliv a odliv nastává dvakrát za den.
Slapové působení Měsíce postupně a brzdí rotaci naší planety. Ale protože celkový moment hybnosti soustavy Země - Měsíc zůstává zachován, Měsíc se od nás současně vzdaloval. V dnešní době je vzdálenost Měsíce od Země asi 384 tisíc kilometrů a každý rok se naše družice od nás vzdálí asi o tři centimetry. Toto vzdalování dokážeme dokonce změřit! Oproti rozšířené představě se Měsíc také otáčí kolem své osy. Slapové působení Země však v průběhu věků způsobilo, že Měsíc má tzv. vázanou rotaci - zdá se nám, jako kdyby se neotáčel, protože nám ukazuje stále stejnou tvář. Měsíc sehrál svoji roli i při rozvoji života na naší planetě. Pravděpodobně má svůj podíl na tom, že vůbec existujeme. Život vznikl v pradávných mořích. Mohutný příliv vyvolávaný blízkým Měsícem vedl k tomu, že na pevnině vznikaly různé „louže“, jejichž voda obsahovala živé organismy. Když tyto louže vyschly, organismy zahynuly. Tento proces se opakoval nesčíslněkrát. Tolikrát, až se stalo, že některé organismy dokázaly na souši nejen přežít, ale nakonec se na pevnině i rozšířit. Bez Měsíce by možná život na souši neexistoval. Zdůrazněme slůvko možná. Příliv a odliv (mnohem menšího rozsahu) totiž způsobuje také Slunce. Snad by se život na souši nakonec uchytil i bez Měsíce, ale nevíme to určitě.

Jupiter
Největší planetou Sluneční soustavy je Jupiter, víceméně náhodou, ale případně nazvaný po nejvyšším bohovi starých Římanů. Naši předkové této planetě říkali Kralomoc. Jupiter je obrovská plynná koule, složená především z vodíku a hélia. Pravděpodobně má jakési tuhé jádro, veliké asi jako naše planeta. Jupiter je 318krát hmotnější než Země. Obrovská gravitační přitažlivost této planety má podle našich současných představ nesmírný a snad i rozhodující vliv na to, že na naší planetě může existovat život. Proč? Sluneční soustava není tvořena jen planetami, ale i jakýmsi „smetím“. Smetím, které má rozměry i desítky či stovky kilometrů. Tak například daleko za oběžnou drahou poslední planety existují možná i bilióny kometárních jader. Čas od času se vlivem různých gravitačních poruch některé takové těleso vydá směrem ke Slunci. Na jeho dráhu mají vliv všechny planety. Stává se, že nějaké těleso na některou z planet dopadne. Mnohokrát dopadlo i na Zemi. Dopad takové hmotnější kosmické bomby na naši planetu má nepředstavitelné katastrofální důsledky. Na dlouhou dobu ovlivní poměry na Zemi. Zvířený prach (nebo voda, pokud těleso dopadne do moře) brání pronikání slunečního svitu, naše planeta se na dlouhou dobu zatmí a ochladí. To má za následek zánik mnoha živých organismů. Jedna z teorií tvrdí, že vyhynutí veleještěrů zavinil právě dopad menší komety. V důsledku sníženého slunečního svitu vyhynula řada rostlin a veleještěři nakonec vymřeli hladem. Přežili však primitivní savci, kteří byli velicí asi jako myši. Ano, tito tvorečkové jsou našimi dávnými prapředky! Protože jim zmizela konkurence v podobě ještěrů, dokázali vzniklou mezeru zaplnit a rozšířit se tak úspěšně, že z některého zvířecího prapředka jsme nakonec vznikli my - lidé. Ale vraťme se k největší planetě naší Sluneční soustavy. Její obrovská gravitační přitažlivost totiž způsobuje, že řadu těles, která jsme pro jednoduchost nazvali kosmickým smetím, odchyluje z jejich dráhy tak, že jen jejich nepatrná část se nakonec srazí s naší Zemí. Kdyby Jupiteru nebylo, byla by naše planeta bombardována mnohem častěji. Tak často, že by na ni třeba život vůbec nebyl možný.

Mars
Mars je malá planeta. Před miliardami let měl Mars velmi příznivé klima, tekly na něm i řeky. A kde byla tekoucí voda, mohl vzniknout i život. Podle jedné hypotézy život vznikl nejprve na Marsu a odtud byl dopraven na Zemi. Jak? Možná jste i vy již někdy drželi v ruce kámen, který pocházel z Marsu. Ani Mars totiž není ušetřen bombardování kosmickým smetím. A mnohokrát se stalo, že dopad nějakého tělesa na planetu vymrštil úlomky, které se dostaly do kosmického prostoru a některé po nějaké době dopadly na Zemi. Tyto marsovské úlomky se nejsnadněji hledají v Antarktidě. V některých z nich byly dokonce nalezeny útvary, které připomínají zbytky prastarých živých organismů.

Komety
Komety jsou vlastně obrovské zašpiněné sněhové koule, kterých i v naší době existují bilióny. Nacházejí se především za oběžnou drahou nejvzdálenější planety - Pluta. V dávné minulosti (před miliardami let) létalo Sluneční soustavou nepředstavitelné množství komet. Mnoho z nich dopadlo i na naši planetu. Existuje teorie, podle které za většinu vody na Zemi vděčíme právě kometám. Komety mohly na Zemi dopravit i organické látky, které jsou nezbytné pro vznik a existenci života.

Chemické prvky
Ve vesmíru, brzy po jeho vzniku nebyly žádné jiné chemické prvky než vodík a hélium. Všechny ostatní chemické prvky, jako například kyslík, uhlík, měď, železo a třeba i zlato, vznikly až ve hvězdách. Nelze zde podrobně popisovat vývoj vesmíru a postupný vznik chemických prvků, proto jen stručně. Jakmile se z původní hmoty vesmíru utvořily první hvězdy, začaly v nich probíhat termonukleární reakce. Vodík se postupně měnil v hélium. Po vyčerpání vodíku mohou v dostatečně hmotných hvězdách termonukleární reakce pokračovat a vznikat tak další chemické prvky, až po železo. Těžší prvky než železo, tedy třeba zlato nebo uran, však vznikly až při výbuchu nesmírně hmotných hvězd, tzv. supernov. Ve zlomcích vteřiny při gigantickém výbuchu hvězdy-supernovy proběhly termonukleární reakce při teplotách několika desítek miliard stupňů a hustotách deseti miliónkrát větších, než je hustota vody. Materiál hvězdy - supernovy byl při výbuchu vyvržen rychlostí několika tisíc kilometrů za vteřinu do okolního vesmíru. Takto se tedy chemické prvky dostaly do vesmíru. Proto můžeme v jistém smyslu tvrdit, že jsme potomky hvězd. Naše těla se skládají především z chemických prvků, které vznikly v dávno již neexistujících hvězdách.

Machův princip
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč vůbec existuje setrvačnost? Proč se třeba automobil při vypnutí motoru okamžitě nezastaví? Odpověď na tuto otázku jako první zformuloval fyzik a filozof Ernst Mach. Setrvačnost je podmíněna přítomností a uspořádáním všech těles ve vesmíru. Když neubrzdíte automobil a havarujete, je to sice vaše vina, ale na havárii se svým způsobem podílí i Slunce a všechny jeho planety a jakákoli hvězda, ať už ji můžete pouhým okem vidět, nebo ne.

Věříte na horoskopy?
Postavení planet v okamžiku zrození kohokoli z nás nemá na náš život absolutně žádný vliv. Není pro to žádný reálný důvod. Je pravda, že horoskopy sestavoval i jistě geniální astronom J. Kepler (sestavil horoskop i pro Albrechta z Valdštejna). Ale kromě toho také napsal: Astrologie je opravdu bláznivá dcerka. Ale, milý Bože, kde by byla bez své dcerky její matka, vysoce inteligentní astronomie? Platy matematiků jsou tak malé a dostávají je tak zřídka, že by matka určitě trpěla hladem, kdyby dcera nic nevydělávala.
Současné poměry jsou prakticky stejné jako za života J. Keplera. Pokud horoskopy sledujete v různých novinách či časopisech, jde vlastně o zábavu. Je stejně neškodná, jako kdybyste věřili třeba na Krakonoše nebo Hejkala. Pokud však vydáte za jakýkoli horoskop nějaké peníze, pak Pán Bůh s vámi. Je to stejné, jako kdybyste ty peníze vyhodili z okna. A je zcela lhostejné, zda nějaký horoskop sestavil astrolog nebo třeba počítač. Různí podvodníci se již ani nenamáhají „ručním“ sestavováním horoskopů. Ostatně na internetu si snadno sami najdete i programy pro sestavování horoskopů. S astrology lze souhlasit pouze v jednom. Ano, jsme součástí vesmíru, vesmír nás ovlivnil a stále ovlivňuje. Avšak naprosto jinak, než astrologové tvrdí. A mnohem, mnohem zajímavěji. A užitečněji.

Jiří Kempný