Nevtíravá osamělost přespolního běžce

Nyní opravdu nevím, zda mám začít o osamělosti, nebo o běhu. Obojí má dva konce a obojí může přinášet bolest či radost. Jako ostatně vše, co nás v životě potkává a čemu se nemůžeme vyhnout. Běžet můžeme za něčím a za někým, ale taky před něčím a před někým. Sami můžeme být chtě či nechtě a též uprostřed davu, nebo nejvlastnější rodiny. A všechno toto můžeme vnímat jako dobré nebo zlé. Běhání samo o sobě je pro líné a pro chudé. Nemusíte se starat o výzbroj a o výstroj, nemusíte shánět žádné lidi a nemusíte to ani trochu umět abyste to mohli provádět. Dokonce k tomu nepotřebujete ani žádné boty, i když to bych nedoporučoval. My už nemáme tu správnou odolnost jako běžci z afrických náhorních plošin.

Sám název přespolní je matoucí. Být zastřelen od šílence vlastnícího pole s konopím jen proto, že jste si myslel, že jako přespolní běžec musíte běžet přes pole, je přinejmenším paradoxní tragédie hodná nejavantgardnějšího (…jé,to je slovo!) autora. Takže na to pozor. Radioví běžci běžící za liškou taky nepobíhají za tímto krásným a chytrým zvířetem, ale za nějakým určitým signálem skrytým v terénu. Jednou určitě narazí na signál mimozemské civilizace a pak tento závod nebude mít vítěze a bude na dlouhou dobu neukončen. Odhaduji to tak na 80 let a závodění se bude muset dědit z otce na syna a možná i na vnuka. Ostatně kladný vztah k běhání se občas doopravdy dědí zrovna tak jako křivé nohy a dokonalá pleť.

Běhat začínáme už od té doby, kdy si uvědomíme, že je to nejpřirozenější způsob jak se pohybovat v trojrozměrném prostoru. Pravda, je pohodlnější když s námi pohybují rodiče, ale oni nám často dělají naschvály a pohybují s námi přesně tam, kam nechceme my. A tak se naučíme běhat a ty naschvály děláme my jim a pohybujeme se přesně tam, kam nechtějí, abychom se pohybovali. Je to vlastně první radost, kterou si způsobíme sami. Pozdější běhání je už víceúčelové a dají se s ním vydělávat i slušné peníze. Buď tím, že jste veřejně někdy a někde nejrychlejší anebo tím, že jste nejrychlejší tajně. Například při útěku ze sadu nebo později z banky.Většině lidí dost dlouho trvá než přijdou na to, že být nejrychlejší je dar, který musíme časem předat dál. Někteří ti bývalí nejrychlejší pak úspěšně vzpomínají zbytek života na to, jak bývali nejrychlejší, až je odvezou jednou a naposledy nejprve do nemocnice a později, a to už jiný vůz, do krematoria. Ale to nás všechny. To bych tady neřešil.

Většina lidí potřebuje k běhání motivaci. Nejčastěji je to pohled do zrcadla, nebo setkání s člověkem u kterého si uvědomíme, že ho chceme. Někdy je to i otázka přežití, a tudíž pud sebezáchovy, jindy jen pocit, že bychom měli být lepší. V tom mají výhodu ti, kteří se k běhání vrací po letech, neboť vědí, do čeho jdou.Ti neznalí si koupí speciální oblečení a světovou obuv a okamžitě vyrazí na tříkilometrový okruh někde v okolí. Běhá se pokud možno za tmy, aby se nám nikdo nesmál. Po jednom běhání pak tři dny chodíme do schodů a z nich bokem a kromě nadávání se i chlubíme, jak jsme si dali zabrat. Přesto po zprovoznění nohou pokračujeme dál a postupem času jsme nadšení z toho, že okruh absolvujeme se stále menším počtem úseků zdolávaných chůzí.Přijde den a naše radost je bezmezná. Je to na jeden zátah!

Vyrážíme na okruh za světla a zdravíme všechny běžce v protisměru. Až do doby, než se kolem nás tryskem mihne paní nebo pán kolem šedesátky. Později s ním či s ní vydržíme běžet celých tři sta metrů, abychom se později dozvěděli, že se jedná o mistra Evropy veteránů. Vaše pýcha je bezmezná, i když si musíte přiznat, že ten pán nebo paní běží už ze Vtelna a jen vyklusává, aby mu lépe chutnalo na stadionu pivo. I toto období velice často končí po třech měsících,nebo po třech letech. Váha se upravila, ten, koho jsme chtěli, nás nechce a my máme přece tolik práce. Ale ten pocit z běhu se nám zavrtal v mozku a už nás nikdy neopustí. On nám totiž ten běh dělal dobře. Příště už nezačneme v nejnovějších botách značky Puma, ale v těch starých značky “kecka“. Vezmeme si odrbané triko a staré tepláky.

Mimochodem, zamlada bylo nepsaným zákonem, že čím horší oblečení, tím větší borec. Jožku Plachého byste podle oblečení nepoznali, ale jinak se od nás hodně odlišoval.
Samozřejmě výkonností. Už neběháme, abychom porazili svět. Už běháme, abychom porazili sebe. Bereme si s sebou stopky, plánujeme rychlejší úseky, sprintujeme a občas závodíme. Veteránský mistr Evropy je náš kamarád a my ho občas i na kratších závodech porazíme. Já jsem si svého času zaběhl i slavný závod Běchovice - Praha. Bylo to samozřejmě v kategorii příchozích a měli jme od trenéra přísný zákaz jít na startovní čáru dopředu (asi tři roky před námi tam závodníci ušlapali startéra).Taky nám v žertu přikázal, abychom byli ve výsledcích lepší než on. To rozhodně nehrozilo. On pan Nedobytý jako jediný v historii tento závod čtyřikrát vyhrál (aspoň do té doby byl jediný). Bylo nás v kategorii dvacet jedna až dvacet čtyři let skoro sedm set, takže když jsme po výstřelu mohli vyběhnout, vítězové naši kategorie se už šplhali na stupně vítězů. Trochu přeháním, ale my jsme s tou naší výkonností měli asi tak na osmdesáté místo, takže na bednu to stejně nebylo.Tak velké stupně vítězů se zatím nedělají. A stejně si člověk krásně zazávodil. S tolika běžci už jsem nikdy v životě neběžel.

Jednoho dne si náhle uvědomíte, že už lepší nebudete. Mnozí skončí u piva, mnozí udělají kariéru v zaměstnání a jen někteří běhají dál. To jsou ti, kteří jako ti v malířství, přestali malovat věci takové jaké jsou a začali je malovat tak jak je vidí. Umění po umění, běh pro běh. Tempo se zpomalilo. Najedou máte čas si uvědomit, že listí pod nohama šustí, támhle pod tím bukem jsou tři nově vykvetlé podléšky a ten pán ze zahrádky s růžovými tulipány dneska kulhá. Dokonce zapomenete, že vás ráno v práci seřval šéf a že budete muset dělat další nesmyslnou tabulku. Uvědomujete si, že samota může být příjemná, ba přímo laskavá. Minule jsem zjistil, při nečekaném impulsu na šedé kůře mozkové, že vlastně při tom běhu dýchám s menší intenzitou než při sledování super nudné televize. Dokonce že když chci, můžu skoro úplně vypnout myšlení.

S potem ze mne odkapává únava těla i duše a vidím věci, které bych z auta nemohl nikdy vidět. Že rudé jsou šípky v zajetí sněhu a voda je bílá při jarním tání, když studí tě vločky slibujíce něhu toho věčného a marného setkávání. (To je ale konina co!! A to mě napadlo vlastní hlavou a při smyslech :o))…….. Leč tato samota je opravdu nevtíravá a příjemná. Jako lidé, se kterými můžete být bez toho, že je musíte bavit. A to jsou ti lidé z nejpříjemnějších. Zkuste běhat a zkuste při tom nacházet. Trochu okolí a taky sebe. Hodně úspěchů a pevnou vůli. To vám přeji jako jeden z vás. V laskavé samotě přespolního běhu.

Jiří Suchánek