Dobrodru¾ství na veøejném záchodì
Kterákoliv z nás by mohla dosvìdèit tento pøíbìh, který napsal sám ¾ivot.
(Kronika sepsaná ¾enou)
Moje máma byla horlivou navštìvovatelkou veøejných záchodkù. Od malièka mne brala sebou na záchod, uèila mì oèistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu peèlivì poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: “Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veøejného záchoda.”
Pak mi ukázala záchodovou “pozici”, která spoèívá v balancování nad mísou v polosedu, ani¾ by se tìlo jakýmkoliv zpùsobem dotklo prkénka. 
To bylo pøed mnoha lety. Ale ještì dnes, i kdy¾ u¾ jsem dospìlá, je pro mì bolestnì obtí¾né tuto “pozici” vydr¾et, kdy¾ je mùj moèák tìsnì pøed explozí. Kdy¾ „musíš jít“ na veøejný záchod, narazíš na frontu ¾en, která pùsobí dojmem, ¾e zde lze koupit trenky Brada Pitta za polovièní cenu. Tak trpìlivì èekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají takté¾ diskrétnì nohy køí¾em a koneènì se ocitly ve skupinì, kde lze mluvit o všech tìch blbostech, o kterých normálnì mluví jen ¾eny ve frontì na èùrání.
Koneènì jsi na øadì. Zkontroluješ pod dveømi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Koneènì se jedna otevøe a ty témìø vystrèíš z kabinky osobu, která ji a¾ dosud okupovala. Vsoupíš a zjistíš, ¾e zamykání dveøí nefunguje. Nevadí....., podr¾ím je rukou. Chceš si povìsit kabelku na háèek, který by mìl na dveøích být, ale..... ¾ádný tu není, tak si ji povìsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe, a sna¾íš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky „stíná“ hlavu, jeliko¾ máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu „støádala“ a z nìho¾ vìtšinu vìcí vlastnì nepou¾íváš, ale je dùle¾ité je nosit, co kdyby náhodou.....
Ale vra»me se ke dveøím. Jeliko¾ nemìly funkèní zámek, máš jedinou mo¾nost – podr¾et je rukou, zatímco tou druhou si bleskovì sudnaváš kalhotky a zaujímáš „pozici“.....
Úleva...... Áhhhhhh..... Ještì vìtší úleva..... A najednou ti zazvoní mobil – který je samozøejmì v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly zaèínají vypovídat slu¾bu....
Strašnì ráda by sis sedla, ale nemìla jsi èas oèistit prkénko ani ho pokrýt papírem, tak¾e stále udr¾uješ „pozici“, nohy se ti klepou tak silnì, ¾e by dosáhly 8. stupnì Richterovy škály, sna¾íš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se lepí na míse a od kterého sis ušpinila silónky - co¾ bude urèitì vidìt!!! Ale mobil u¾ naštìstí pøestal zvonit. Abys odpoutala mysl od tohoto neštìstí, zaèneš hledat rulièku toaletního papíru, aaaaale..... haha! Role je prázdná...!
Nohy se ti klepou poøád víc. Vzpomeneš si, ¾e máš ješte kousek papírového kapesníku, kterým sis pøed chvílí vyèistila nos. Bude muset staèit. Zmaèkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a navíc je poøád ještì vlhký od toho, jak ses vysmrkala. Vtom nìkdo vezme za kliku tvé kabinky, a jeliko¾ zámek na dveøích stále nefunguje, dostaneš obrovskou ránu dveømi do hlavy.
Zostra a jako šílenec zaøveš: „OBSAZENOOOOOO“!!!!! Zatímco poøád ještì pøidr¾uješ dveøe volnou rukou, zazvoní znova telefon. Jak se sna¾íš ho definitivnì vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky pøímo do lou¾ièky na podlaze, o které si nejseš jistá, jestli je voda nebo hmmmm..... che! Nohy u¾ nezvládají vypìtí, podlomí se ti a ty letíš naznak, a¾ dosedneš na záchodovou mísu. V m¾iku jsi opìt na nohách, se štítivým odporem, ale u¾ je pøíliš pozdì, tvùj zadek u¾ pøišel do kontaktu s tìmi všemi pùvodci a formami ¾ivota z prkénka, které jsi TY, i kdy¾ jsi mìla èas to udìlat, pøedtím neoblo¾ila toaletním papírem, který tu v ka¾dém pøípadì nebyl. Kdy¾ pomineme tu ránu do hlavy, uøíznutou hlavu od ucha kabelky, ušpinìné nohy a silónky a tu ještì stále vlhkou vìc i vzpomínku na to, jak ti máma øíká: „To je nechutné..... nedoká¾eš si pøedstavit, jaké všechny nemoci bys tu mohla chytnout......“, tahle katastrofa tím ještì nekonèí..... Automatický senzor záchoda je teï tak zmatený, ¾e nechá vodu spláchnout do odpadu všechno tak vehementnì, ¾e se musíš chytit dr¾áku, na kterém visí toaletní papír (pokud tu je) ze strachu, ¾e tì spláchne s sebou a ty vypluješ nìkde v Èínì. A¾ teï koneènì rezignuješ. Jsi zlitá vodou, která vystøíkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyèerpaná. Sna¾íš se utøít celofánem ze ¾výkaèek Winterfresh a pak vyjdeš z kabinky k umývadlu. Nejsi schopna zjistit, jak funguje automatický senzor na kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utøeš je do papírového ruèníku. Procházíš kolem fronty ¾en, které ještì stále èekají se zkøí¾enýma nohama, a nejsi schopna se ani zdvoøile usmát. Vtom tì jakási dobrá duše na konci øady upozorní, ¾e za sebou táhneš na botì pøilepený toaletní papír dlohý jak Mississippi...! Sundáš ho z podrá¾ky boty, tupì ho vlo¾íš do ruky ¾enì, která ti to sdìlila, jemnì øekneš: „Vemte si ho....., mo¾ná ho budete potøebovat!!!“ a vyjdeš ven.
Tam koukneš na svého man¾ela, který vešel na pánský záchod, pou¾il ho a vyšel zas ven a který mìl dostatek èasu si pøeèíst Vojnu a mír, zatímco na tebe èekal. „Proè ti to tak dlouho trvalo?“ zeptá se tì naštvanì.... „Bál jsem se o tebe..... dokonce jsem ti volal, jestli se ti nìco nestalo........, ale nezvedalas to!!!!!!!“. A tohle je pøesnì ta chvíle, kdy ho pošleš do „hajzlu!“.
Tento pøíbìh je vìnován VŠEM ®ENÁM NA CELÉM SVÌTÌ, které kdy musely pou¾ít veøejný záchod. A koneènì vysvìtluje vám, naši mu¾ové, proè nám to tak dlouho trvá.
Zprostøedkovala Marta Heraltová
