Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Od devíti do dvanácti
Je po deváté, pohyb u kiosku utichl, ale zaèíná o¾ívat cesta vedoucí kolem kiosku ke zdravotnímu støedisku a také na rozlehlé parkovištì, které sahá a¾ ke zdi, jí¾ je obehnána továrna. Ano, bydlím nìjakých 150 m od hlavní brány chemického závodu, prakticky pod vysokým, èervenì a bíle pruhovaným továrním komínem.
Dosud byl na parkovišti klid, kdy¾ nepoèítám, ¾e kolem páté hodiny ranní odtud s dýchavièným pokašláváním motoru odjel linkový autobus, jeho¾ øidiè bydlí v protìjším „výškáèi“. Ani teï ovšem nemohu tvrdit, ¾e by tu bylo nìjak ¾ivo. Ale pøece jen sem tam nìjaké to auto na parkovištì zajede, nebo odtud vyjede. Vìtšinou jsou to auta tìch, kdo sami pøijeli nebo pøivezli nìkoho k lékaøi.Do budovy zdravotního støediska je odtud pár krokù. Je potøeba projít kolem novì postavené lékárny a ocitnete se pøed zelenì natøeným plotem,za ním¾ se v létì vedle vydlá¾dìného chodníku zelená kousek trávníku a nìkolik keøù.Vejdete-li malou brankou, máte zøejmì namíøeno k jedné ze tøí obvodních lékaøek, nebo k jedné ze tøí zubních lékaøek, eventuálnì ke gynekologovi. Popøípadì jdete na pedikúru. Pokud zvolíte prùchod širší bránou, kterou mù¾e vjet a¾ pøed budovu i osobní auto èi sanitka, jdete buï k dìtskému lékaøi, nebo do malého rehabilitaèního støediska. Všechna tato zaøízení se skrývají v jednopatrové dlouhé, bíle zalíèené budovì s èervenou sedlovou støechou.
Døíve býval na této cestì dopoledne, kdy lékaøi ordinují,docela slušný ruch. Celkem pravidelnì smìøovaly k nìkteré ordinaci u¾ chronicky známé postavièky.Pravidelnou návštìvnicí lékaøky, která má na starosti staré mìstské centrum, bývala paní Šípková. Jednou rukou se ztì¾ka opírajíc o øídítka kola, druhou zaklesnutou ve francouzské holi se šourala s trpitelským výrazem ve tváøi témìø ka¾dé ráno ke støedisku. Vracívala se odtud asi za hodinku a já pozorujíc ji jsem zaèínala vìøit, ¾e se v pøíslušné ordinaci dìjí zázraky. Dotyèná paní v¾dy zaboèila do lékárny, za chvíli odtud vyšla,mrkla vlevo, mrkla vpravo, a kdy¾ nikde nezpozorovala ¾ádné nebezpeèí, svi¾nì naskoèila na kolo, hùl si frajersky hodila na øidítka a u¾ ují¾dìla! A nutno øíci, ¾e takto „zázraènì uzdravených“ bylo v našem mìsteèku nìkolik. Ovšem dnes, kdy¾ je návštìva u lékaøe vázaná na onen diskutovaný poplatek,se proud pacientù míøících na støedisko zmìnil v slabý a hodnì nepravidelný èùrek…
Odpoutávám svùj pohled od branky zdravotního støediska, nebo» slyším z levé strany známý halas. Ano, nemýlím se! Devá»áci se pøesouvají do tìlocvièny na sídlišti na hodinu tìlocviku. Kdopak je asi vede? Kupodivu zùstávají pøed pøechodem ukáznìnì stát. Tak to je jasné! Marie, drobná tìlocvikáøka, se výškou mezi vyèouhlými devá»áky úplnì ztrácí, ale respekt u nich má. Halas klukovských hlasù pomalu utichá a na scénì se objevují dùchodkynì venèící své ètyønohé miláèky. Tøi dámy zakotvily na rohu, a zatím co probírají aktuality dne, dva jezevèíci a jeden èerný pudl navazují kontakty prokládané obèasným zvednutím no¾ièky èi peèlivým oèicháním okraje chodníku. A nejsou to psi ledajací! Ka¾dý je podle místního módního trendu elegantnì vystrojen! Jezevèíci jsou navleèení do svetøíkù-èerný do èerveného, dlouhosrstá rezavá Èiki do rù¾ového- a pudlík má dokonce zelený overal. Najednou zaznamenávám mezi psy nìjaké o¾ivení. Pudlíkovo vodítko se napíná a pudlík zaèíná hystericky štìkat. Hledám oèima pøíèinu jeho rozèilení. Aha! U¾ ji vidím! Pøes cestu si hrdì, s ocasem vztyèeným jako vlajku, vykraèuje velký mourovatý kocour Honza. Je to obyvatel vedlejšího vchodu, všechny tøi psy dobøe zná a ví tedy, ¾e psí hlas do nebe nejde, ¾e ten štìkot je jen pravidelný ka¾dodenní rituál, který ho nijak neohrozí. A kdyby nìco-ten uštìkanec je pøece pøipoutaný na vodítku, tak jaké vzrušo?
Blí¾í se jedenáctá a dámy „pejskaøky“ se rozcházejí do svých domovù. Na chodníku se objevuje stará paní Vaøeková, aby si tu odpochodovala svoji dopolední pùlhodinku. Lékaø jí pøikázal, aby hodnì chodila, a tak se odpoledne objeví znovu, tentokrát na delší dobu…Ale to teprve bude. V dálce se zase ozvaly klukovské pøeskakující hlasy.Podívám se na hodiny. Opravdu! Bude pùl dvanácté- dvojhodinovka tìlocviku skonèila a devá»áci se vracejí do školy. Je nejvyšší èas jít si ohøát obìd. Ještì ¾e mám uvaøeno od vèerejška-dnes jsem se nìjak zakoukala…
Ulice osiøela a hodiny na vzdálené radnici právì odbíjejí poledne.
Pohled z okna 