Kam asi cestovat nebudete
pøesto¾e máte toulavé boty…..
Co si budeme povídat, pøed dvaceti lety jsme mohli do Bulharska, Rumunska, NDR, ti š»astnìjší do Jugoslávie, jen s Èedokem na Picundu a tøeba i do Moskvy, ale jinam? Teï i my staøíci létáme do Egypta i do NY, znám dokonce movitìjší dùchodce, kteøí byli v Japonsku i v Austrálii. Ale ¾e by nìkdo jezdil do mìsta, které se po vìtšinu 20. století honosilo jménem Sverdlovsk a teï se mu vrátilo historické jméno Jekatìrinburg?
Èechokanaïan John Honza Pøikryl tam v poslední dobì byl nìkolikrát, a tak mo¾ná vidìl víc, ne¾ by poznal jen dychtivý turista.
Proè vlastnì cestuješ zrovna do Jekatìrinburgu?
Jsem kanadský management konzultant a vìtšina mých projektù se odehrává v globalizovaném prostøedí. A tak musím za svými klienty vyjí¾dìt z malého ontarijského mìsteèka Ancaster do "velkého svìta" celé Kanady, USA, Evropské unie i Asie. Rusko doplnilo mùj cestovní itineráø pøed dvìma lety. V Jekatìrinburgu sídlí privatizované ¾elezárny, jim¾ pomáhám v jejich strategickém rozvoji a modernizaci øízení. Úspìšnì teï rozvíjejí a získávají nové trhy, zejména na Sibiøi a v západním Rusku. Další podobný projekt mi "klepe na dveøe" ze sousedního Èeljabinska.
Stojí Jekatìrinburg a jeho okolí za vidìní?
Všechna mìsta a všechny zemì stojí za vidìní. Ale upøímnì øeèeno, Jekatìrinburg není ta nejlepší turistická destinace. Tam pøichází vìtšina Rusù, pøistìhovalcù z ruského Východu i vìtšina návštìvníkù (vèetnì mne) za prací. Mìsto nabylo na významu a velikosti v prùbìhu 2. svìtové války, kdy¾ tam Stalin pøemístil pøed postupujícím Wehrmachtem stovky prùmyslových podnikù a institucí, a s nimi statisíce lidi. Díky tomu má dnes mìsto 1,5 milionu obyvatel a je pátým nejvìtším mìstem Ruska.
Jak se tam vlastnì z Kanady dostaneš? 
Z Ontária do Jekatìrinburgu musíš pøekonat deset èasových pásem témìø pøes pùl zemìkoule. ÈSA jsou jedinou spoleèností , která létá z Toronta do Prahy bez mezipøistání , a jedinì èeské aerolinie létají opìt bez mezipøistání z Prahy do Jekatìrinburgu. V letadle sice prosedíš skoro 15 hodin, ale na letišti Kolcovo tì uvítá zbrusu nový moderní mezinárodní terminál a pøed letištìm taxík, který tì dopraví – po nutném smlouvání ceny – za pùl hodiny do hotelu s pohodlnou postelí, která ti umo¾ní se z cesty relativnì rychle vzpamatovat.
Hotely jsou tam také zbrusu nové a moderní?
I kdy¾ výbìr je široký, na rozdíl od Moskvy pìtihvìzdièkové typu Histon èi Sheraton tam ještì nenajdeš. Ale mù¾eš se ubytovat ve dvou èi tøech luxusních hotelech ruských, ovšem za cenu pøes 200 euro za noc. Já jsem poprvé bydlel ve slušném hotelu pøebudovaném z hotelu pro sovìtské pohlaváry, ale teï dávám pøednost novému, malinkému hotýlku s devíti pokoji a se snídaní a internetem. Není sice ve støedu mìsta, ale je relativnì levný (50 euro), pohodlný a èasto jsem v hotýlku jediným hostem. Taky tam ¾iji v mnohem typiètìjším, obyèejnìjším Rusku - z okna se dívám na výstavbu desítek nových výškových domu se soukromými byty; horeèný stavební ruch je pro Jekatìrinburg typický. Ale typické je pro "nové" mìsto i nìco jiného - v recepci hotýlku sedí 12 hodin dennì "dì¾urnaja", která se mnou mnoho práce nemá, ale na chodníku hned pøed cedulkou se tøemi hvìzdièkami a honosným nápisem "Tea Rose Hotel" (v latince!) se povaluje kupa odpadkù z pìti èi šesti pøeplnìných popelnic - ne 12 hodin, ale poøád. Mezi odpadky pobíhají pro Jekatìrinburg rovnì¾ typiètí bezprizorní, opuštìní psi hledající asi zbytky šunky z mé snídanì. Podøimující dì¾urnou ani majitele hotýlku ten nepoøádek a špína nezajímají. Jejich nezájem o cokoli za "jejich vlastním píseèkem" je pro nový Jekatìrinburg rovnì¾ charakteristický.
Vìtšina našich ètenáøù asi ví o Jekatìrinburgu jen to, ¾e le¾í nìkde na pohoøí Ural, a ¾e tam vyvra¾dili bolševici poslední carskou rodinu.
Správnì, ale kdy¾ jsem tam pøiletìl poprvé, byl jsem zklamán - široko daleko ¾ádné hory nejsou vidìt. Ji¾ní Ural má mnohem blí¾ k Hané ne¾ k Beskydám. Je také pravda, ¾e v roce 1918 tam Lenin dal vyvra¾dit cara Nikolaje a celou jeho rodinu vèetnì slu¾ebnictva. Dùm, v nìm¾ se zloèin stal, dal pøed 25 lety zbourat komunistický tajemník toho kraje Jelcin, pozdìji prezident a pøedchùdce Putina. Vìrní a pobo¾ní ruští obèané vybrali mezi obyvateli miliony rublù a na posmrtnou oslavu cara vybudovali kolem roku 1995 hned vedle zbouraného domu nádherný nový kostel, jeho¾ zlaté kopule pøipomínají všem 90 let starý hanebný èin. Je smutnì ironické, ¾e nový kostel hrdì stojí na nejširší a nejrušnìjší mìstské ulici, je¾ dodnes nese jméno "Leninova tøída".
Jak napovídá název mìsta, jméno mu dala carevna Kateøina nìkdy v 17. století. Tedy by tam mìly být památky...
Nebyla to ta známìjší Kateøina II. "Veliká" , nýbr¾ Kateøina I, chudá dívka narozená údajnì v Estonsku a pozdìji š»astnì provdaná za Petra I, který zalo¾il dnešní Petrohrad. Novì zalo¾ené mìsto nìkdo pojmenoval na její poèest v první pùli 17. století, proto¾e byla velmi oblíbená. Mnoho památek tam ale nenajdete, i kdy¾ na rozdíl od jiných ruských mìst nebyl Jekatìrinburg válkou vùbec ponièen. V prvních letech komunismu, ne¾ se "hlavním architektem" Ruska prohlásil Stalin, mìsto uplatòovalo zásady moderního urbanizmu a neoromantistické architektury, tak¾e tehdy vznikla matrice širokých bulvárù a vyrostly výstavné budovy nových univerzit, výzkumných ústavù, divadel a správních budov, napø. øeditelství známého Uralmaše, jednoho z nejvìtších strojírenských gigantù na svìtì. Par "starých památek" se ale ale pøesto najde, mne zaujal sto let starý pravoslavný kostel, o nedìlích plný mláde¾e, která je v Rusku na rozdíl od Kanady a Èeska nadprùmìrnì zbo¾ná.
Pracovnì-turisticky jsem v minulosti poznala Moskvu, Petrohrad a také tøeba Volgograd. Ta místa se lišila jen památkami (v poslednì jmenovaném jich pravda moc nezbylo), èím se ale neodlišovala byly paneláky v horším stavu ne¾ ty naše, poloprázdné obchody a fronty pøed nimi, špatnì obleèení lide. Dopravní ruch obstarávala veøejná doprava a nìjaká taxi. Jaké to je dnes „Daleko od Moskvy“?
Jekaterinburg je dnes v lecèem podobný jiným velkomìstùm i v lecèem specificky 
ruský. S chutí øídím auto v hustém provozu New Yorku, nemám potí¾ v pravorukých autech Londýna a obèas najdu místo k zaparkování i v Praze. Ale v Jekatìrinburgu bych za volant zasednout nechtìl. Je tam jedna linka metra, autobusy , tramvaje (i èeské ze Škodovky), ale nikde na svìtì bych nenašel tolik aut, doslova všech typù, znaèek a stáøí, ucpávající ulice mìsta do takové míry jako tam. K tomu si pøidej absolutní nekázeò øidièù, jejich neúctu k jakýmkoli pøedpisùm a a¾ pubertální zálibu v nepøimìøených rychlostech a riskantní jízdì. Výsledkem je uralský podíl na svìtovém prvenství Ruska v poètu smrtelných automobilových nehod. Zdá se, ¾e všichni teï mají auto, všichni jím jezdí sólo do práce a všichni jsou ochotni stát v mìstských zácpách hodiny a hodiny. Za¾il jsem na Leninovì tøídì situaci, kdy se celá doprava vèetnì tramvají zastavila tak, ¾e se ani jedno auto, ani jeden autobus a ani jedna tramvaj nemohly hnout z místa, proto¾e jeden chytrák odboèoval nedovolenì z bulváru doleva a ucpal jej tím jakoby nav¾dycky. Po pùlhodinì vylezla z jednoho stojícího auta øidièka, typická to ruská rozhodná ¾ena, a v nepøítomnosti jakéhokoli policisty pøevzala øízení dopravy do svých rukou: mého šoféra ukøièela, aby couvl o 10 cm, øidièe dalších pìti aut donutila, aby popojeli a¾ na nárazník aut pøed nimi, i profesionální øidiè zaparkovaného autobusu se dal "ugovorit" k najeti na náklaïák pøed ním – a za pár chvilek se doprava koneènì "rozpochodovala" k úlevì všech zúèastnìných øidièù. K takovým a jiným situacím dochází ka¾dodennì a všichni jsou na nì zvyklí a pøizpùsobují se. Dopravní pravidla jsou všem k smíchu a na pøíklad jsou-li tøi jízdní pruhy v jednom smìru ucpané, øidiè klidnì pokraèuje po trávì mezi pravým pruhem a chodníkem. Kdy¾ ho ostatní øidièi následují a posléze se tak ucpe i tráva, pøijde na øadu jízda po chodníku. Však i chodci se pøizpùsobí... Anebo kdy¾ jsem jednou trval na pou¾ití bezpeènostních pásù ve slu¾ebním autì, musel je šofér nejdøív odblokovat z vlastnoruènì vyrobené elektrické svorky, kterou údajnì pou¾ívá, aby mu na pøístrojové desce nesvítilo poøád svìtýlko a nerušil ho bzuèák upozoròující na povinnost pásy pou¾ívat.
A kdy¾ se øidièùm podaøí pøe¾ít a dojedou ke svým bytùm, domùm nebo do obchodu, jak ty vypadají?
V Jekatìrinburgu – a zøejmì ve všech vìtších ruských mìstech – dnes existuje malièká 
vrstva relativních superboháèù, dále velmi úzká vrstva støední tøídy a posléze velká vìtšina tìch, kteøí, mírnì øeèeno, nemají nazbyt. Boháèi ¾ijí v nových luxusních domech mimo støed mìsta a støední tøída ve vlastních moderních bytech ve zbrusu nových vì¾ácích s podzemními gará¾emi. Dobrým znakem je, ¾e luxusní bytové mrakodrapy rostou jako houby po dešti a vysoké stavební jeøáby jsou viditelné všude vùkol. Nìkteøí ale tvrdí, ¾e mnohé byty jsou prázdné, proto¾e u¾ není dostatek tìch, kteøí si je mohou koupit. Pøevá¾ný podíl poslední, chudé vrstvy, ¾ije ve starých "bytovkách" postavených pøed válkou, anebo v panelácích. Ty se vyznaèují tím, ¾e témìø všechny mají balkóny. Proto¾e v Jekatìrinburgu mù¾e být v zimì i -40 stupòù, lide si je zasklívají, leè bohu¾el ka¾dý po svém, a tudí¾ zvenku tahle balkónová samoarchitektura vypadá hroznì. Všechny èin¾áky mají hlavní domovní dveøe ze silného plechu a vybavené rùznými bezpeènostními zvonky a hesly. Nakonec i privátní vily boháèù mají dvoumetrové betonové ploty a bezpeènostní zaøízení ještì "silnìjší". Cizinec se mezi takovou bunkrovou atmosférou bydlení necítí dobøe. A víš, jak všichni øíkají neomítnutým panelákùm, které se stavìly v šedesátých letech? Chrušèovky.
Zaradoval by se èeský turista, kdyby chtìl poznat okolí mìsta, tedy pøírodu Uralu,a co by vidìl na vesnicích?
Jen jednou jsem mìl pøíle¾itost vydat se asi 50 km za mìsto. Jekatìrinburg u¾ le¾í v Asii a mne jednou zavezli k údajnì známému výletnímu místu, kamennému obelisku, od nìho¾ vede kameny vyznaèená èára na sever a na jih, oznaèující tak hranici mezi Evropou a Asii. Obeliskem byl ale šokován i mùj prùvodce. Kolem jinak docela pìkného památníku se povalují stovky odpadkù, prázdných láhví, a papíry poletují vzduchem. Škoda. Pokud jde o vesnice, je to pohled ještì smutnìjší. Jako kdyby se tam zastavil èas, staré "døevìnky" se rozpadávají, charakteristické ruské døevìné ploty kolem nich rovnì¾, ale jinak všude nadále ¾ijí tisíce bývalých kolchozníkù. Ti prý dnes patøí k opravdové chudinì. I kdy¾ by jim stát byl více ne¾ ochoten pøidìlit zemìdìlskou pùdu, kolchozníci u¾ neví, jak soukromì sedlaèit a hlavnì jim chybìjí peníze na koupi základních zemìdìlských strojù. Výsledkem je na jedné stranì jejich ¾ivoøení a na stranì druhé nutnost importovat do Ruska vìtšinu potravin. To jsem si mohl ovìøit i sám, kdy¾ jsem nìkolikrát zašel do malého kiosku s potravinami, který funguje u ka¾dého panelákového bloku, anebo do supermarketu, jich¾ se ve mìstì postavilo mnoho. Výbìr potravin se nedá srovnat s Èeskem nebo Kanadou, ale všechny ikony svìtového prùmyslu tam najdeš – od Heinz keèupu pøes Dannone jogurty, italské olivové oleje a¾ tøeba po australská vína. Co jsem v kiosku koupil já? Láhev prvotøídního arménského koòaku.
Citovala jsem u¾ název jedné knihy, zkusím druhý: „Všude ¾ijí lidé“. Tak¾e jací jsou Rusové dneška?
Nesmírnì pøátelští, pohostinní a ti bohatší posedlí prací. A hekticky se sna¾ící "dohnat svìt" v materiálním blahobytu i cestování. Sociální vymo¾enosti v Rusku (penze, zdravotní pojištìní) jsou na mnohem ni¾ší úrovni ne¾ èeské nebo kanadské ekvivalenty, ale nikdo na zadní koleèka pøíliš nemyslí. "Carpe diem", u¾ij dne, je hlavní heslo snad všech. Myslím, ¾e všichni ¾ijí „na doraz", ale oni to vysvìtlují tím, ¾e nikdo si dosud nemù¾e být jist jaký re¾im pøijde, co pøinese budoucnost. A proto, máš-li na ojeté auto, koupíš ho. Máš-li na Mercedes, koupíš ho. Máš-li na nejnovìjší mobil ve tvaru drahých náramkových hodinek, musíš ho mít. Kdy¾ jsem se skromnì zeptal, proè nìkdo dá pøednost Mercedesu pøed novým moderním bytem, tázaný mnì suše sdìlil, ¾e nový byt je desetkrát dra¾ší a tím pádem v tuto chvíli nedostupný. Šetøit anebo si vzít hypotéku? Lidi nemají dùvìru v dlouhodobost svého vlastního štìstí...
Ruská pohostinnost je známá a pøísloveèná. Byl jsi u nìkoho doma, tøeba na veèeøi?
Byl, nìkolikrát. Stùl se prohýbá pøedkrmy, saláty, mnohachodovými jídly, pøílohami a sladkostmi. Zaèíná se pochopitelnì pøípitkem, ale u¾ ne pouze vodkou: výjimkou není skotská whisky èi anglický gin èi italský vermouth. Veškeré jídlo je absolutnì perfektní – zdá se mi, ¾e všichni Rusové jsou vyuèení kuchaøi, navíc obdaøení speciálním talentem pro exotické ochucovaní pokrmu. Mimochodem, i ve všech mìstských restauracích, honosnì zaøízených, se vaøí výteènì. A v poledne se v nich podává tzv. business lunch, co¾ je obdoba souèasných èeských „meníèek“..
Nejvìtší rozdíly na èeské, kanadské a ruské ulici...
Jekatìrinburgské mladé dívky a ¾eny se oblékají mnohem lépe, módnìji a drá¾, ne¾ ¾eny v Torontu. Prahu bych zaøadil nìkam uprostøed. Jak snad u¾ vyplývá z mých pøedchozích odpovìdí, priority v ruském mìstì jsou jakoby naruby: nejdøív drahé obleèení dle paøí¾ské módy, pak nejposlednìjší model mobilu, pak dovolená letadlem na Západì - mimochodem ve zcela plném tryskáèi odtamtud do Prahy jsem jen já a personál letadla byli „Nerusové“ - a potom auto, pøednostnì Mercedes, Porsche nebo BMW. Bydlení v paneláku musí ještì nìjakou dobu vydr¾et, o nepoøádku na ulicích a veøejných prostorech nemluvì. A ještì jeden poznatek: na západ od Ruska se stalo témìø módou, ¾e lidé, hlavnì v létì, chodí po ulicích a v ruce dr¾í plastovou láhev s vodou. V Rusku chodí mu¾i rovnì¾ s plastovou láhví. Jen¾e v ní mají pivo. Zdá se mi, ¾e po desáté hodinì dopolední se všem u¾ zaèínají lesknout oèi.
Dnes si poøídíme vízum, koupíme letenku a mùzem letìt na Ural, stojí u¾ za to, aby èeský turista vymìnil Kanárské ostrovy za toto poznání?
Jsem pøesvìdèen, ¾e obrovské Rusko, obdaøené všemi divy pøírody se jednou stane velkou módou mezinárodního turizmu. Infrastuktura k tomu ještì chybí, a proto bych nároèným turistùm prozatím doporuèil vydat se na Kanárské ostrovy. Ale kdybych byl o 40 let mladší, nevyluèuji, ¾e bych nabalil ruksak a vydal bych se na Východ, napøíè ruskou krajinou, a¾ do Vladivostoku, seznámit se s nejvìtší zemí na svìtì dùvìrnìji. "Všechna mìsta a všechny zemì stojí za vidìní", øekl jsem na zaèátku. Rusko obzvláš».
S Johnem Pøikrylem rozmlouvala
Pavla Pešatová
