Pohled z okna Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený. Do jednoho pøíbìhu teï s námi nahlédnìte...
Pøíjemný spoleèník
Kde se vzal, tu se vzal, najednou byl tady. Dle vyprávìní man¾elky a vnuèky se pomalu vyšoural z døevníku, a aby na sebe upozornil, nìkolikráte se protáhl. Pak prý zamòoukal svým ochraptìlým „mnì“, které v¾dy pùsobilo dojmem, ¾e se právì vrátil z flámu.
Vìdìl jsem o nìm, ¾e nás navštìvuje celou zimu. Nikdy se neukázal, pouze jednou jako blesk vylétl z krabice s polystyrénem, kterou jsem pro nìj pøipravil jako útulek, a kam jsem mu donášel koèièí granule a misku s mlékem. Jeho úprk byl takový, ¾e jsem ani nedokázal popsat, jak vypadá. Byl jsem ale rád, ¾e se k nám nastìhoval. Dlouhá léta jsem si pøál mít doma koèku, nikdy jsem však nenašel odvahu si nìjakou vypiplat z malého, na všech mo¾ných a nemo¾ných místech své „stopy“ zanechávajícího ko»átka. Vzpomínka na to, jak jsem v dìtství musel pomáhat mým kotìtem „navonìné“ sófa vynést na zahradu, kde po polití petrolkou bylo zapáleno, byla stále pøíliš ¾ivá!
Zkrátka koèka - ještì jsem nevìdìl, ¾e to bude kocour - se k nám nastìhovala a já, èím dále zvìdavìjší o jaké zvíøátko se jedná jsem na chalupu nosil krmi a mléko. A to rovnì¾ tehdy, kdy¾ jsme u¾ byli doma ve svém paneláku. Pìšky ètyøi kilometry tam, ètyøi kilometry zpátky. Mléko jsem nosil ve sklenici se šroubovacím víkem, a aby mi cestou nezamrzlo pøed odchodem jsem ho v¾dy nahøál v mikrovlnce.
Hned druhý den po shora uvedeném upozornìní jsem se brzy ráno posadil pøed dùm a èíhal. Koèka pøišla, zopakovala svoje divadélko a koukala po mì. Na první pohled mi byla sympatická. Mouratá s bílou náprsenkou a bílými koneèky pacièek. Asi tak dvouletá. Skoèila mi na mou pøedstíranou nevšímavost a popošla blí¾e. Jako by omylem jsem upustil kousek nìjakého salámu a u¾ byla moje! A poznal jsem, ¾e to je kocour. Poslušnì ¾ral i další a další blí¾e hozené kousky. Nechal se zkorumpovat!
Trvalo však nìkolik dnù ne¾ se nechal poprvé pohladit - snad týden, ne¾ dovolil, abych ho vyzvedl na klín. Stále mi tak úplnì nedùvìøoval, pøi pokusu ho podrbat pod krkem mì nìkolikráte seknul. Na jedné stranì jsem byl rád, ¾e je kocourem, ¾e nebudu muset chodit nabízet pøípadné pøírùstky v rodinì, na druhé stranì jsem mìl obavy jak to dopadne s obvyklým kocouøím „znaèkováním“. Proto také celou rodinu potìšilo, ¾e kocour nejevil snahu vlézt do domu. Byl za to chválen dokonce i mou man¾elkou, celkovì koèky nesnášející.
Pochopitelnì další vývoj byl obvyklý. Ne my kocoura, ale on si nás ochoèil. Ale o tom a¾ dále.
První rozpory v rodinì zpùsobil, kdy¾ nastaly úvahy jak ho pojmenovat. Naštìstí to myslelo našim vnuèkám. Mìly trpaslièího králíèka Sisinku, kocour se tedy stal Franz Jósefem, proti èemu¾ jsem s ohledem na své politické názory nic nenamítal. Pochopitelnì se však zakrátko stal našim Franckem. Jaksi zlidovìl.
Netrvalo dlouho a pøekroèil práh nejen domu, ale i bytu. Nakonec jsem ho našel ve své posteli, uvelebeného na mém polštáøi! Neøval jsem proto na nìj, nevyhánìl ho, jen vyèítavým hlasem jsem mu vysvìtlil, ¾e na tom polštáøi, v mé posteli a v naši lo¾nici nemá co pohledávat. Chudák Francek! Podíval se na mì tak nevinným pohledem, ¾e jsem mu uvìøil, ¾e ho nìkdo cizí, neznámý, na to pohodlné místo ulo¾il proti jeho vùli! Pøi opakování jsem však u¾ nebyl tak dùvìøivý a dosti dùraznì jsem ho vyhodil. K mému pøekvapení kocour ji¾ nikdy do lo¾nice nevstoupil. I kdy¾ byly otevøené dveøe. Hlavnì, ale pozitivním byl poznatek - nikde neznaèkoval!
V další fázi si mì zaèal cvièit. Dokonce projevil snahu mì nauèit lovit myši. To ji¾ bylo jaro a bylo mo¾né Francka spatøit jak pøedlouze a trpìlivì vydr¾í na zahradì èíhat na pøemno¾ené hlodavce. Jednou, kdy¾ jsem brzy ráno s kocourem na klínì vypil svou kávu seskoèil a kráèel na svá lovištì. Pøi tom se po mì ohlí¾el a já pochopil, ¾e mì zve na safari. Pro svoje pohodlí jsem si však vzal sebou plastikovou ¾idli. Po najití vhodného místa on zaujal svou loveckou pozici a já se co nejtišeji usadil nedaleko nìj. Nechtìl jsem se v kocourových oèích stát lovu neschopný blb a tak jsem vydr¾el sedìt a sedìt. On mì obèas otoèením hlavy kontroval. Pozdìjším odhadem jsem zjistil, ¾e jsem vše vydr¾el takové dvì hodiny! Pak jsem toho mìl dost a uvìdomil jsem si, ¾e Francek nemluví, tak¾e svùj zka¾ený úsudek o mých schopnostech nemù¾e nikomu vykecat. Vstal jsem a odešel si odpoèinout. Jediné, co jsem pochopil bylo, ¾e ani ti Neandrtálci to nemìli v¾dy lehké.
Jindy jsem se zase musel nauèit dìlat pro kocoura omelety. Nìjakým nedopatøením jsem mu toti¾ nabídl kousek jedné, mì na mou samotu dovezené man¾elkou. On se mohl strhat! Pøi se¾rání to mlaskání, pak oblizování se! No, kocour gurmán - fajnšmekr!
A tak zdánlivý Franckùv páníèek poslušnì druhý den vzal vajíèko, asi pìt l¾ic hladké mouky, trochu mléka a máslo. Pravda, hned první se nepovedla. Naštìstí kocour, sedící na podlaze a dozírající na mùj pokus to nepostøehl. Pouze svým „mnì, mnì“ mì popohánìl v práci a lezl na nervy. Druhá omeleta následkem mého zlepšováku pøi obracení ji¾ mìla urèitou podobnost se zámìrem sna¾ení a sma¾ení, a tak jsem ji po krátkém vychladnutí naservíroval skuteènému pánu domu. Ten ji zblajzl jak malinu a neodkladnì se do¾adoval další! Pou¾íval jsem hodnì máslíèka, chutnalo mu! Celkové resumé: Ze ètyø z jednoho vajíèka vyrobených omelet zbyla kuchaøi jedna.
Francek si však èasem zošklivil granule, ty, které pøes bohatou reklamu jak jsou vý¾ivné a pro koèky ka¾dého vìku zdravé. Pøišly na øadu konzervy všeho druhu a cenového rozpìtí. Ty s játøíèky, ty byly jeho! Kdybych ho býval krmil dle jeho ¾adonìní, býval by byl obézní ji¾ nìkolik mìsícù po našem seznámení. Na toto období jeho krátkého ¾ivota si však musel ještì tøi roky poèkat.
Èirou náhodou jsem tehdy objevil v Penny z Brasilie dovezená kuøecí játra, asi 18 Kè za pùl kila! Kocour je dokázal vyèenichat nìkolik okam¾ikù po té, kdy¾ jsem autem zastavil na dvoøe! Pak, ¾e jen psi mají vynikající èich! Páni celníci a protidrogová komanda - doporuèují k vyzkoušení!
Jó, ještì ti psi. Od poèátku jsem byl pøesvìdèen, ¾e náš Francek musí být mìstským kocourem, kterého nìjaký dobrodinec dovezl k lesu a tam vyhodil, aby se ho zbavil. V bytì toti¾ mìl naprosto jiné návyky ne¾ nìjaká ta vesnická koèka, která mù¾e pøicházet a odcházet jak a kdy ji zachce. Mìl pevnì stanovenou veèerní hodinu, kdy se do¾adoval odchodu na svoje noèní rita - 17,00hod. A byl èistotný. Ne¾ by nìco zaneøádil snad by radìji byl proskoèil zavøeným oknem. Brzy jsem rovnì¾ poznal, ¾e se bojí koèek, ale miluje psy! To se toti¾ mìl snahu k nám nastìhovat další kocour, ¾elvovinový mourek, úplný krasavec, kterého jsem však ji¾ nebyl ochoten akceptovat. Francek avšak nehájil svoje teritorium, zbabìle se pøed tím druhým v¾dy vzdaloval nebo ukrýval v mé náruèi. Kdy¾ však pøišel nedaleký soused, chovatel koní s hodným, ale na koèky zlým ovèákem Bafíkem, náš Francek se doslova na nìj vrhal, otíral a šmajchloval tak, ¾e milý pejsek z toho natolik zblbnul, ¾e si i koèièí zadek beztrestnì nechal strkat pøed èenich!
Musím teï veøejnì pøiznat, ¾e k tomu druhému kocouru jsem se zachoval podle. Kdy¾ ho ze» pojmenoval Kokešem a zaèal ho, asi mì natruc, krmit, dostal jsem strach, ¾e jako dominantní Kokeš vyštve mého Francka. A tak jsem zaèal pøemýšlet, jak se Kokeše zbavit. Na nìjaké trávení neb jinou krutost jsem opravdu nemyslel, natolik mám se zvíøaty soucit. Ale øešení jsem musel najít a našel. Vypracoval jsem podrobný plán.
Na mnì nemilého Kokeše jsem pøipravil past. Pøed dùm jsem umístil øeznickou umìlohmotnou pøepravku dnem vzhùru, tak trochu podepøenou klacíèkem, ke kterému jsem pøivázal dlouhý provázek. A pod ní jsem navnadil kousek buøtu. Kokeš, neznalý lidské zákeønosti, si pro zobanec došel, já zatáhl za provázek a u¾ byl kocour ¾elvovinový lapen. Podstrèil jsem pod klec takovou desku, vše pøevázal, nalo¾il do auta a pak jsem dle uvedeného plánu odjel do asi 12 kilometrù vzdálené vsi, kde jsem kocoura vypustil. Po vypuštìní tak nìjak podivnì strnul, ani mì nevnímal, jako by se orientoval, kde vlastnì je.
Vrátil jsem k svému Franckovi š»asten, ¾e jsem se nevítaného pøivandrovalce zbavil a více jak týden jsem ¾il v pøesvìdèení, ¾e jsem zále¾itost zaonaèil úplnì skvìle.
Bylo to nìkterý den k veèeru a celý náš rod sedìl venku, za domem, na sluníèku. V tom se najednou zpoza kùlny objevil…. Kokeš! Já, jinak maje o sobì mínìní, ¾e jsem pohotový èlovìk, jsem jen vyhrkl:“Jééé, Kokeš se vrátil!“ Naštìstí si mé vydìšenosti nikdo nevšiml, za nìkolik dní jsem se však man¾elce k svému prohøešku vùèi nevinnému bo¾ímu tvoru pøiznal. Mohla se usmát, jak mì pøevezl! Ostatním èlenùm rodiny jsem vše øekl a¾ mnohem pozdìji, kdy kocour Kokeš sám od sebe zmizel stejnì záhadnì, jako pøišel a já byl jimi podezøíván, ¾e jsem se vùèi nìmu dopustil nìjaké krutosti, ¾e jsem jej sprostì odkrágloval. A¾ tak za rok se opìt mihl na našem dvoøe. Mohl to však být také jiný kocour, tøeba u¾ jeho potomek.
Výše uvedeným pøíbìhem jsem však odboèil, pøedbìhl dobu. To se toti¾ stalo a¾ po první u nás Franckem pro¾ité zimì, na její¾ zaèátku jsem s nim mìl jistý problém. Mnou vícekrát zmínìný dùm toti¾ nebyl ještì schopný obývání a tak jsem musel vyøešit, jak kocourovi zajistit nìjaký vhodný útulek pro pøezimování. Nejteplejším a tím nejvhodnìjším se zdál sklep. A tak jsem pøed otevøené sklepní okénko zhotovil chvojím zakryté závìtøí, ve sklepì od stejného okénka polo¾il prkno a¾ k døevìnému regálu, na který jsem postavil z polystyrénu slepenou boudièku se záclonkou. Takovou, aby na Francíèka netáhlo. Z PTE lahve jsem zhotovil samokrmítko, ze kterého se po u¾rání granulí na spodním konci v misce sama doplòovala zásoba, z druhé stejné lahve napájeèku na mléko. Oboje tak na týdenní zásobu.
Fungovalo to, Francek se tam ubytoval. Avšak jen do doby, dokud se mu tam nenastìhoval rovnì¾ jeho sok, Kokeš. Po té Francek dával pøednost vymetání chlévù v blízkých usedlostech.
A tím jsem se dostal k péèí o hygienu mého miláèka.
Kdy¾ jsme nìjak zimu za støídavého jeho pobytu ve sklepì èi u krav pøetrpìli opìt jsme se vrátili k takovému normálu. Jen¾e Francek, hlavnì pøi svých noèních toulkách, nadále prolézal všechny ty chlévy a vracel se domù s nelibou vùní kravincù. Samozøejmì pøi své vrozené mu¾ské genialitì jsem i v tomto pøípadì našel øešení. Na navlhèenou hadérku jsem poka¾dé nakapal trochu vlasového šamponu, nìkdy svìtových znaèek, a takto vybaven jsem øádnì milého kocoura vydrbal. Z poèátku se bránil urputnì, pak si na to zvykl a nakonec mu to asi dìlalo dobøe. Nechával se stejným zpùsobem vysušovat, kdy¾ pøišel zvenèí jen tak mokrý. Zvykl si rovnì¾ na èesání, jako správnì rozmazlený kocour mi pøi tom nastavoval postupnì všechny èásti svého tìla. Také na ouška došlo! Dost èasto a usilovnì si je drbal a já si vzpomnìl na nìjakou odbornou sta», ¾e se mají koèkám uši èistit. Tak jsem zaèal o jeho ouška dbát, pravidelnì je èistit a on to rychle zaèal pokládal za moji povinnost.
Pøi procházkách nebo obcházení zahrady mì èasto jako pejsek doprovázel. Vlastnì nejen mì, ale kohokoliv z rodiny. A kdy¾ se u nás nìkdo zastavil na kus øeèi v¾dy musel být kocour u toho a zøetelnì dával najevo, kdo je miláèkem celé rodiny. Pokud návštìvníkù bylo více a usadili se, pøelézal od jednoho k druhému, jakoby chtìl vyzkoušet pohodlnost všech klínù.
Pøibýval na váze, kulatil se, vybíhání do prvního poschodí mu zaèalo èinit potí¾e. A tak jsem ho ráno po vpuštìní do domu vìtšinou vynášel po schodech nahoru. Pøevzal moje stravovací návyky, ¾ral tøikráte dennì. Proti mému odpolednímu spaní nic nemìl, èasto si lehl na mì. Jen noèní ¾ivot jsme mìli rozdílný. V tom jsme se neshodli.
Léto uplynulo, podzim jak by smet a další zima byla ji¾ pro nás jednodušší. Kokeš sám zmizel, dùm byl ji¾ obyvatelný a tak jsem zøídil Franckovi jen takové „apartmá“ pro èas mého zmizení k man¾elce èi nìkam do nemocnice. Tentokráte jsem mu zhotovil ¾ebøíèek k ventilaènímu otvoru v pøízemí, za kterým uvnitø budovy byla opìt polystyrénová boudièka, samozøejmì ji¾ vìtší a dùkladnìjší, se záclonkou a zásobou koèièího ¾rádla. Kocourovi to vyhovovalo, mì rovnì¾. Ráno jsem toti¾ nemusel pro nìj vycházet pøed dùm, pouštìl jsem ho vnitøkem domu.
Byly to bájeèné mìsíce! Oba u roztopených krbových kamen, v¾dy s dostateènì zásobenou lednièkou. Prospívalo nám to. Kocour se dokonce nauèil dívat na televizi. Nejvíce ho jednou vzrušil dokumentární film o horských gorilách nìkde v Africe. Kde se s tìmi potvùrkami mohl setkat, nevím, asi v nìjakém minulém koèièím ¾ivotì.
Bylo by toho ještì hodnì na vyprávìní, co jsem s tím bájeèným spoleèníkem pro¾il. Hlavnì mi vyhovovalo, ¾e oproti mé dlouholeté ¾ivotní partnerce mì nemìl za šestiletého nezodpovìdného blba, kterého je nutno neustále pouèovat, ¾e je potøeba si koneènì u¾ vzít èistou košili, ¾e u jídla se noviny neètou, ¾e v kuchyni se nedìlá nepoøádek, špinavé pono¾ky, ¾e je tøeba dávat do koše s prádlem k vyprání. A do nièeho mi nemluvil, nedával mi ¾ádné rady!
Rovnì¾ další rok probìhl podobnì. V naprostém souladu. Nìkdy jsem si pøipadal jak v nervovém sanatoriu. Klid, ticho, pohoda. Chodil jsem spát, kdy¾ jsem byl unavený, vstával, kdy jsem to pokládal za vhodné nebo byl k tomu donucen staøeckým neduhem. Jedl jsem, kdy¾ jsem mìl hlad, noviny jsem neèetl, tím mì pra¾ští politici pøestali lézt na nervy, televizi jsem zapínal jen obèas. Hlavní moji zábavou se stalo seèení zahrady a chození do lesa na døevo. Ranní koncerty lesního ptactva, kdy¾ jsem tak o páté pil za domem svoje kafe, byly ú¾asné.
Vše však mìlo mít smutný konec. Po tøetí zimì.
Byl únor, první pøíznaky pøicházejícího jara a noèní toulky mého Francka se prodlu¾ovaly. Ty hormony doká¾ou vìci! Jednou, kdy¾ jsem ho v jeho obvyklém èase pouštìl z domu odbìhl, rychle se ke mì vrátil, jakoby váhal, zda má odejít èi ne. Ale odešel. A to jsem ho vidìl naposledy.
Nepøišel ètyøi dny. Zaèal jsem tušit, ¾e se nìco muselo pøihodit.. Bylo to neobvyklé. Pak mì zavolala man¾elka, ¾e ji potkala jedna známá z vesnice a sdìlila, ¾e u nich na silnici le¾el pøejetý kocour, a ¾e ho zahrabali. Dle vypasení poznali toho mého. Bìhal jim za koèkou a omámen vášní skonèil pod autem.
A to je konec vyprávìní o tichém spoleèníkovi. Bylo mi dlouho smutno. Ji¾ mì nikdo radostnì nevítal, motaje se pøi tom pod nohy, ji¾ mì nikdo spokojenì nepøedl na klínì, ji¾ mì nemìl kdo doprovázet pøi inspekci zahrady èi sbìru slimákù. Poustevnièení ztratilo svùj pùvab. U¾ tomu budou ètyøi roky a já stále nemám tu odvahu poøídit si dalšího tichého kamaráda. Proè asi, ètenáø tìchto vzpomínek jistì pochopí.
Text a foto:Karel Bùna (alias kmet)
