DOTÝKANÍ OSTRAVOU
Opìt s dámou, která tentokrát není køtìná Ostravicí, nýbr¾ Vltavou, ale pøesto se cítí zcela po právu Ostravankou. U èerveného vína vzpomínáme jak se Libìna Astrová, dlouholetá první sólistka operety, dnes Národního divadla moravskoslezského, dostala vùbec k divadlu.
A nebudeme vypoèítávat slavné role…
V mém pøípadì to bylo jednoduché. Jsem, bohu¾el u¾ poslední èlen vícegeneraèní herecké rodiny. Prarodièe, rodièe, tety i strýèkové slou¾ili Thálii, tak¾e bylo zcela normální, ¾e jsem se ocitla na jevišti u¾ ve svých tøech letech. Jako drobnou pikanterii 
dodávám, ¾e tenkrát byl v pohotovosti noèníèek hned za kulisami a byl potøebný. V pìti letech jsem u¾ hrála v dramatizaci tehdy velmi oblíbeného Malého lorda titulní roli, tedy amerického kluka, který se stane šlechticem, a nejen v této dìtské roli jsem jezdila hostovat k jiným koèovným spoleènostem, podobným té v nich¾ hrála moje rodina. Mimochodem, našla jsem o ní vyprávìní v kní¾kách o divadle od Adolfa Branalda. Vlastnì i s ním jsem hrávala.
Pak ale asi zaèala herecká a pìvecká prùprava?
Ale kdepak, tak se to tenkrát moc nedìlo. Prošla jsem jen soukromým kurzem tance a v 16 letech jsem nastoupila v Trnavsko-Nitranském divadle jako baletka. Dohlí¾ela na mne teta, která tam byla šeptárkou, èili nápovìdkou. Nástup Tisa však pøerušil slibnou kariéru u¾ tenkrát nejen taneènice, ale i hereèky a zpìvaèky, a my èeští herci museli pryè. Uvítal nás Hodonín a poprvé vlastnì Morava.
Tak¾e válku jsi u¾ za¾ila v Ostravì?
To ještì ne, nejdøív jsem hrála v pra¾ské Unitarii, to bylo velmi pøíjemné divadlo, kde se za doprovodu klavíru a varhan hrály komedie se zpìvy a tanci, ale také tøeba Tylùv Pra¾ský flamendr, který se mi stal v dusné atmosféøe protektorátu osudný. Zpívala jsem toti¾ kuplet “Uvidíte, ¾e to dobøe dopadne, jen co sníh opadne“ a nadšený aplaus publika, které dobøe chápalo, mì stál anga¾má. Vzali mne pak jako tøetí subretu v Moderním divadle na ®i¾kovì a krátce jsem úèinkovala v Esta - triu.
Myslím, ¾e tì obor tøetí subrety pøíliš neuspokojoval?
Bylo mi dvacet pøišla nabídka z Jihoèeského divadla. Tam jsem u¾ byla první subretou povinností zpívat i operní repertoár. Nastudovala jsem m.j. titulní roli v Madame Butterfly, kde partnerem mi byl známý tenorista z Národního divadla Stanislav Mu¾.
Válka skonèila a ty jsi se vrátila do Budìjovic?
Ne, divadlo bylo ponièené válkou, a tak jsme cestovali do Teplic - Šanova, kde jsme ještì hráli s nìmeckými sboristy. V r. 1946 jsme se mohli vrátit do Budìjovic, ale odešla jsem podruhé na Moravu, tentokrát do Olomouce. Nastudovala jsem Antonii v Hoffmanových povídkách a pár dalších rolí a pøišla tì¾ká nemoc ledvin. 
Tak zlá, ¾e mi lékaøi doporuèili, abych vùbec zanechala divadla. A tak jsem se provdala za budìjovického majitele hotelu a zmìnila styl ¾ivota. Ale brzy nastaly problémy s komunistickými úøady. Man¾el sehnal deset kilo zakazované zrnkové kávy pro kanadské hokejisty, kteøí byli ubytovaní v našem podniku. Nìkdo nás udal, oba nás zatkli, vyslýchali. Mì asi díky tomu, ¾e znali mou hereckou dráhu, pustili, man¾ela zavøeli na dva roky. Následovala ztráta veškerého majetku, mé vystìhování bìhem 24 hodin, a tím nejhorším byl zákaz hraní divadla na celém území Èech. Vrátila jsem se k mamince do Prahy a nevìdìla z èeho a jak budu ¾ít.
Co, nebo kdo ti pomohl?
Do dneška existují tzv. herecké Velikonoce, ka¾doroèní setkání hercù z celé republiky, tenkrát ještì konané v pra¾ské kavárnì Slavia. Šla jsem tam také, svìøila se kamarádùm a ti rychle pomohli.Vìdìli, ¾e ostravský šéf operety Jan Pacl obmìòuje soubor a nebojí se vzít i takového èlovìka jako jsem byla já, man¾elka kriminálníka, a pak - Ostrava nebyla v Èechách. .
Pamatuješ první ostravskou roli?
Na anga¾má to byly Piskáèkovy Perly panny Serafínky, uspìla jsem a od sezóny 1949 jsem se stala subretou souboru. První studovaná role ji¾ tady byl Orfeus v podsvìtí, a pak šly úlohy rychle za sebou. Premiér bývalo pìt a¾ šest do roka, k tomu rozhlasové a pozdìji televizní natáèení a samozøejmì estrády, koncerty.
Teï se budu ptát jako redaktorka bulvárního tisku. Co tvùj soukromý ¾ivot?
Mé man¾elství skonèilo emigrací mého mu¾e do USA poté, kdy byl propuštìn z vìzení. Na dálku jsem se rozvedla a posléze provdala po druhé, za ostravského in¾enýra a kantora, Milana Kadlece. Jen zdánlivì to byl jen technik, v mládí koketoval s hudbou. Za války hrál v Nìmecku v kapele a jen jeho pøísný otec trval na tom, aby po válce dostudoval vysokou školu. Dnes jsem vdova, Milan se nedoèkal svobody a to je mnì líto.
U dam se neuvádí vìk i kdy¾ tobì by ten tvùj nikdo neuhádnul. Tak jen konstatuji, ¾e jsi odešla do dùchodu v roce 1982.
Tak oficiálnì ano, jen¾e i nadále jsem pak jako host hrála a zpívala mnohé krásné a hlavní role na našem jevišti. Dnes u¾ opravdu vychutnávám seniorský vìk. Co jsem døív musela, teï nemusím, u¾ívám si ¾ivota jak se dá. Mám pøátele, babince, kní¾ky, køí¾ovky, „Pìt Tibe»anù“ zastupuje u mne sportování. Chodím obèas jako divák na opery a èinohry, proto¾e opereta by mne mo¾ná trochu bolela. V¾dy» ostravské operetní 
publikum je nejlepší na svìtì, v¾dy dovedlo to dobré ocenit bouølivým potleskem, po kterém se umìlcùm stýská.
Vzpomínám, ¾e moje maminka øíkávala:
“Holky, nebuïte starý, to za nic nestojí!" Po letech jí dávám za pravdu.
Zmínila jsi ostravské publikum, ale co Ostrava jako mìsto?
Pøiznám se, ¾e jako rodilá Pra¾aèka jsem plakala u televize, kdy¾ jsem vidìla ty loòské zátopy v mém milovaném mìstì i jinde. Ale zároveò jsem si uvìdomovala, ¾e teï jsem Ostravankou se vším všudy. Ostravì vdìèím za mnoho: za ob¾ivu, za man¾ela, za to, ¾e se ke mnì v¾dy chovala hezky, za to, ¾e se mnì ujala, a ¾e jsem vlastnì nikdy nebyla perzekuovaná. A to co mi vadí na Ostravì, platí urèitì i o jiných mìstech. Bojím se za tmy z domu, bezpeènost, zejména starším lidem, chybí.
S Libìnou Astrovou si povídala Pavla Pešatová
Foto:
Taškáøi (rok 1955)
Premiéra Brázdových - Støeštìných námluv
Tisíc a jedna noc - role Lejly
Cornevilské zvonky
Hellou Dolly
