Zázraky nosíme všichni v sobì
Herec Jan Potmìšil se umí radovat ze ¾ivota
Kašparùv ostravský týden se u¾ tradiènì odehrává v Ostravì a sehnat na jeho pøedstavení lístky je docela problém. Napøíklad Rù¾e pro Algernon, nejúspìšnìjší inscenace spolku Kašpar, má za sebou pøes 550 repríz. Exceluje v ní Jan Potmìšil – herec, který je u¾ sedmnáct let vozíèkáøem. A bezprostøednì po jeho opìtovném vynikajícím výkonu vznikl tento rozhovor.
Není to tak dávno, co vaše herecká hvìzda zazáøila také v detektivním seriálu Eden. Je pro vás výkon pøed kamerou nároènìjší, ne¾ na jevišti?
„Musím øíci, ¾e to bylo pro mne opravdu velké sousto. V divadelním pøedstavení musíte najít celý pøíbìh a zkompletovat jej najednou, všechny prostøedky pùsobí spojitì. Ovšem to, co je v divadle celé, kamera rozkouskuje. A v tìch kouscích je nutno neustále mít na zøeteli komplexní obraz postavy. Oba styly však mají osobitou vnitøní bohatost, a proto mám herectví rád.“
Byl pro vás seriál Eden obtí¾ný i na fyzièku?
„To si pište. Dìlalo se ètyøi mìsíce v kuse. V šest ráno nástup a konèilo se podle svìtla, v interiéru i veèer. Poøád jsem èekal, kdy pøijde odpoèinkový den, ale nedoèkal jsem se, byl to hukot. Navíc tam byly vìtšinou obtí¾né scény. Vzpomínám na jednu rvaèku na støeše, která byla na ¾ivot a na smrt, byl tam led a já si musel dolézt pro vozík a vylézt na nìj. Zabejèil jsem do toho všechny svoje síly, proto¾e kamera nezastavovala. Kdy¾ se to podaøilo, byl jsem fakt š»astný.“
A co psychické reminiscence?
„Ty byly taky husté. Týkaly se mé vlastní situace po úraze, èili psychických vod, které jsem u¾ opustil a znovu byly tady.“
Mù¾ete k tomu øíci nìco bli¾šího? Úraz se vám stal právì pøi cestì z Ostravy…
„Ano, byli jsme tady tenkrát s Janem Kaèerem. Na pùdì VŠB probíhalo vysílání s osobnostmi, které k Ostravì patøí – bylo jich asi dvacet. Zároveò jsme tam èekali na zástupce stotisícové armády horníkù a hutníkù, aby se vyjádøili, jestli jsou pro revoluèní zmìny. Pro¾íval jsem a¾ extázi, ani nevím, co všechno jsem ze sebe sypal a oni pak øekli: jsme pro zmìny. Nato jsme pokraèovali v diskusích v Bezrucí a v Myronu, byla to úspìšná mise. Pøed pùlnocí 8. prosince jsme byli u Devíti køí¾ù, kde jsme se stavili na kafe a nìjaké jídlo. Potom jsem usnul – a dál si nepamatuji nic.“
Vùbec nic?
„Všechno znám jen z vyprávìní Honzy Kaèera. Poøád mluvil na øidièe, ale na jednu chvíli zavøel oèi. Probrala ho velká rána do svodidel. Auto vzduchem minulo retranslaèní stanici, nìkolik stromù a v tichu – slyšet bylo jen svistot vìtru – se pìtkrát pøetoèilo. Všude kolem sníh. Mobily tenkrát nebyly tak¾e televizáci, kteøí jeli za námi, museli a¾ do Øíèan pro záchranáøe. Ti pøijeli a poøád se ptali: kolik vás bylo? Kdy¾ se dozvìdìli, ¾e ètyøi, nešlo jim to do hlavy. Jste jen tøi, øíkali. Já jsem toti¾ nìjak vypadl z auta a to auto mì ještì pøikrylo.“
Kdy se vám vrátila pamì»?
„V nemocnici v Øíèanech nebyli tak vybaveni, aby mì mohli adekvátnì ošetøit. Matnì si vzpomínám, ¾e mì hlídala sestøièka na chodbì, a abych nedošel, dr¾ela mì za ruku. Sténal jsem jako ranìné zvíøe a primáøka pøitom volala do rùzných nemocnic. Potom støih a za dva a pùl mìsíce jsem se probudil. Pøijali mì na Karláku s tím, ¾e kdy¾ si budu hodnì fandit, tak šance na pøe¾ití je padesát na padesát. Mìl jsem tak poranìnou hlavu a páteø, ¾e na prkotiny jako je zlomenina kyèelního krèku se pøišlo a¾ po šesti letech.“
Vìøíte na zázraky?
„Moji léèbu provázelo nìkolik zásadních sporù lékaøských kapacit, zapojila se do ní také jedna senzibilka a myslím, ¾e právì kvùli mému pøípadu nìkteré lékaøské kapacity u¾ na zázraky také vìøí.“
Jakým zpùsobem jste se zaèal vracet do ¾ivota?
„Vìdomí sebe sama ke mnì pøicházelo postupnì. Nejdøíve jsem mohl jenom koulet oèima, ale tím, jak se všechno pomalièku zlepšovalo, se ve mnì rozhostila obrovská nadìje. Pocítil jsem ú¾asný vdìk za ¾ivot. Sluníèko svítí, sestøièka se usmívá a já mám obrovský dar, ¾e tu mohu být… Najednou se ve mnì ozvalo: a co dál? Do ¾ivota, nebo do smrti? No jasnì, do ¾ivota! V ten moment se ve mnì otevøela obrovská energie a já vím, ¾e ji všichni máme k dispozici. Situace, která vypadala naprosto neøešitelnì, se zaèala mìnit a zlepšovat. Dnes mohu hrát divadlo, mám rodinu a jsem š»astný. A co š»astný… Jsem nejš»astnìjší èlovìk na svìtì. Potkal jsem bájeènou ¾enu svého ¾ivota s bájeèným klukem, narodil se mi syn – a pak ¾e prý zázraky neexistují. Všichni je nosíme v sobì.“
Jiøí Muladi
