Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Tìlocvièna a já
Ji¾ pøed èasem jsem se zmínila, ¾e jsem ani v dìtství nebyla tvor pohybovì právì obratný. V pøírodì jsem sice rùzné pøeká¾ky zdolávala bez vìtších potí¾í, ale to jsem ještì netušila, jaké pasti na mne chystá obyèejná školní tìlocvièna.
V Krasnici, tam ve škole tìlocvièna prostì nebyla a snad ani nebyla potøeba. Naše hodiny tìlocviku se od jara do podzimu odehrávaly na travnatém høišti blízko školy, a kdy¾ napadl sníh a zamrzlo, pøenesly se na zasnì¾ené svahy kopcù a kopeèkù v okolí a na zamrzlou hladinu rybníka. Tam se sáòkovalo a bruslilo ostošest. Snad tøikrát ètyøikrát za celou pìtiletou školní docházku do krasnické školy jsem se dostala do místní tìlocvièny. Ta byla umístìna v prostorách bývalé ¾idovské synagogy. Vysoká, rozlehlá místnost se nedala vytopit, a tak je tato vzpomínka u mne spojena s pocitem intenzivního chladu a také naprosté bezmoci. Tam se toti¾ ukázalo, ¾e tìlocvièné náøadí se stane mým ¾ivotním nepøítelem. Zvláštì to, které vy¾adovalo silné ruce. V tìlocviènì jsem poznala, ¾e ani po tyèi, ani po lanì nevyšplhám ani metr, nato¾ a¾ ke stropu, jak bylo po nás ¾ádáno, ¾e bradla o stejnì vysoké nebo nestejnì vysoké ¾erdi prostì nepokoøím bez pomoci jeøábu nebo aspoò vyuèujícího, a ¾e na hrazdì èi na kruzích v¾dy zùstanu viset jako spící netopýr. S tìlocviènými sudo- a lichokopytníky jsem neválèila o mnoho úspìšnìji. Kozu jsem pokud se výškou nezaèala podobat spíše ¾irafì - sice párkrát pøeskoèila, ale tajemství nìjaké skrèky mi zùstalo utajeno dodnes. A kùò nadél i našíø ve mnì vzbuzoval úctu a¾ posvátnou. Nelze se tedy divit, ¾e jsem pobyt v tìlocviènì nikterak nepostrádala, ba naopak bylo pro mne úlevou, ¾e jsme do tìlocvièny chodili minimálnì.
Tenhle mùj laxní vztah k tìlocviènému náøadí se mi však vymstil, kdy¾ jsme se pøestìhovali do mého nynìjšího bydlištì na Hanou. Tady jsem tehdy zaèínala chodit do 6.tøídy. Na zdejší škole tìlocvièna byla a byla hojnì vyu¾ívaná, nebo» jsem - ke své smùle - dostala na tìlocvik jednoho z nejvìtších tìlocvikáøských fanatikù, které jsem v ¾ivotì poznala. Já, intimní blízkostí náøadí témìø nepoznamenaná, a proti mnì mu¾ík - malý, plešatý, ale šlachovitý a pohyblivý jako rtu», jeho¾ øeè rychlostí pøipomínala kulometnou palbu. (Nutno øíct, ¾e jsem jím byla "posti¾ena" i na ruštinu, ale tam jsem jeho útoky odrá¾ela mnohem úspìšnìji ne¾ v hodinách tìlocviku.) U tohoto mu¾íèka jsem si to na zaèátku školního roku "rozlila" hned dvakrát. Jednak tím, ¾e jsem byla na tìlocvik nemehlo, a jednak tím, ¾e jsem odmítla rozšíøit jeho školní mu¾stvo - vlastnì spíš ¾enstvo - èeské házené. Pro tuto míèovou hru tehdy hoøel, trénoval kluky i dìvèata, a pokud si pamatuji, sklízel slušné úspìchy. Ovšem vzhledem k tomu, ¾e já jsem znala svoji "obratnost", která se vztahovala i k zacházení s míèem, a vìdìla jsem tedy u¾ velmi dobøe, co obnáší taková prudká rána balonem do oblièeje, vzdala jsem se svého místa mezi vyvolenými hned na zaèátku. Jo, jo! Kdybych si byla na èeskou házenou troufla, nemusely být pro mne hodiny tìlocviku hodinami utrpení, proto¾e "házenkáøùm" se leccos prominulo... Ale o mém dalším pùsobení na poli tìlovýchovy zase nìkdy jindy.
Pohled z okna 