Pohled z okna Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Není nad slušivý sestøih...
Èas bì¾el a z malièkého bratøíèka se pomalu stával malý bratr. Skuteènì, a¾ do konce základky patøil ve tøídì mezi nejmenší kluky a to ho pìknì štvalo. Teprve o prázdninách pøed prvním roèníkem gymnázia se zaèal trochu vytahovat .
Ještì se nestaèil na gymnáziu ani "zabydlet", kdy¾ naši rodinu postihla strašná rána: naprosto neèekanì zemøel tatínek. Všichni tøi jsme jeho odchod nesli velmi tì¾ce, ale nejhùø asi poznamenal právì Libora. Byl tehdy samá ruka samá noha, zaèínala s ním cloumat puberta, evidentnì se chvílemi nevyznal sám v sobì - a najednou ze dne na den zùstal bez mu¾ské opory, ale i bez pevné mu¾ské ruky. Na maminku se problémy, které pøinášela nová situace, valily ze všech stran, já jsem byla pøes týden v Brnì, kde jsem studovala, a tak si bráška zaèal hledat jiné "mu¾né" vzory - mezi kamarády. A jak u¾ to v takových pøípadech bývá, pøitahovali ho nejvìtší prùšviháøi... Trvalo nám to s maminkou a¾ do konce jeho prvního roèníku, ne¾ jsme ho zase "zkonsolidovaly" a ne¾ z nìho zase byl ten prima kluk jako pøedtím. Nìco se na nìm ale zmìnilo. U¾ to nebyl ten poddajný a tvárný chlapeèek, ale mu¾ský, který mìl svou hlavu. A nìkdy hodnì tvrdou. Však to u¾ taky nebyl ¾ádný malý bratøíèek, ale velký bratr, k nìmu¾ jsem vzhlí¾ela do výšky víc jako 180 cm.
Jeho tvrdá hlava se projevila i tehdy, kdy¾ jako šestnáctiletý švihák došel k názoru, ¾e jeho osobnost plnì nevynikne, kdy¾ bude chodit ostøíhán nakrátko. Mìl svìtlé, oøíškovì hnìdé vlasy mírnì zvlnìné, husté, ale celkem jemné a naprosto neposlušné, høebenu zarputile vzdorující. A byl pøesvìdèen (nevím, jestli pohledem do zrcadla, nebo nìjakou dámou svého srdce), ¾e s vlasy dlouhými tak, aby mu sahaly hluboko pod límec, je prostì neodolatelný. Jeho tøídní profesorka, podobnì jako my s maminkou, však byla názoru opaèného a sna¾ila se brášku dostat k holièi po dobrém. Leè v tomto pøípadì neuspìla ani jedna z nás. A øeknu vám, ¾e pohled na Libora s èerstvì umytou a vysušenou hlavou byl vskutku impozantní!
Jednou v nedìli odpoledne jsem si umyla jako obvykle hlavu a sna¾ila se své kudrny zkrotit natoèením na velké natáèky. Bráška mne zamyšlenì pozoroval a pak najednou zmizel v koupelnì. Za chvíli se vrátil s umytými vlasy a povídá mnì: "Nezkusila bys mnì vlasy taky natoèit? Tøeba budou lepší dr¾et!" Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si øekla, ¾e horší ,ne¾ kdy¾ si vlasy jen volnì vysuší, to snad být nemù¾e, a to jeho "háro" jsem mu natoèila. A nutno øíct, ¾e kdy¾ jsem mu pak vysušené vlny rozèesala, vypadal docela hezky. Kdyby si oblékl dlouhou bílou košili, pøimontoval køídla a do ruky dostal ohnivý meè, mohl od minuty vyhánìt Evu s Adamem z ráje - tak andìlsky vypadal.
Spát šel Libor tedy spokojen. Ale ráno! Vstal jako obvykle na poslední chvíli, a i kdy¾ se zøejmì sám polekal toho, co si z pùvodních vln pøes noc "nale¾el", nebyl u¾ èas na nápravu, aby mu neujel autobus. Odpoledne jsem napjatì èekala, s jakou se bráška ze školy vrátí. Soudila jsem, ¾e tohle vrabèí hnízdo mu u¾ u tøídní neprojde... A moc jsem se nemýlila! Akorát, ¾e skuteènost ještì pøedèila moje nejbujnìjší pøedstavy. Do Liborovy tøídy pøišel ten den na hospitaci øeditel, mu¾, který øídil gymnázium témìø vojenským zpùsobem, proslulý svou pøísností a nesmlouvavým odporem ke všemu, co by» jen vzdálenì "zavánìlo anarchií". No a anarchií zavánìly rifle (ale ty tehdy mìl málokdo), malovaná trièka (toté¾) a...dlouhé vlasy u klukù. Jak pozdìji Libor vyprávìl, øeditel vešel do tøídy, rozhlédl se, spatøil brášku, vyvalil na nìho nevìøícnì oèi, pak velmi rychle vystøídal v oblièeji všechny odstíny èervené a zaøval: "Veeeen!!! A do konce hodiny budeš zpìt ostøíhaný jako èlovìk!" No a milý bratøíèek vyjel jako fretka...
A to byl podíl øeditele na polidštìní mého bratra...
Míla Nová
