Dnes je „Kvìtná nedìle“, tedy svátek, který pøipomíná Kristùv pøíchod do Jeruzaléma. Kvìtná nedìle je poslední postní nedìlí a zaèíná po ní Svatý týden. Pøi bohoslu¾bách se poprvé ètou pašije. Kvìtná nedìle a události s ní spojené mohou být i podnìtem k zamyšlení nad sebou samými a naším dnešním ¾ivotem.
Všichni byli nadšeni a všichni volali "Sláva", a vlastnì tití¾ lidé za pár dní volali: "Ukøi¾uj ho, ukøi¾uj ho," a tak je to zamyšlení i nad námi, jestli my také nemìníme postoj v závislosti na tom, co kde kdo øekne a jsme schopní otoèit o sto osmdesát stupòù.
Smrtná a Kvìtná nedìle
Kvìtnou nedìlí zaèal køes»anùm pašijový týden pøedcházející velikonoèním svátkùm. Køes»anské Velikonoce nejsou nic jiného ne¾ staré svátky jara s pøemìnìným obsahem nábo¾enským. U¾ dávno v dobì pøedpísemné se období po prvním jarním úplòku oslavovalo jako vzkøíšení pøírody po zimì. Kalendáø starých národù, nejen Slovanù, vycházel z lunárních fází; kdy¾ mìsíc rostl, byla vhodná doba nìco zaèínat, kdy¾ mìsíce ubývalo, hodilo se konèit zapoèaté. Šest dní se pracovalo a sedmý den odpoèívalo také dávno pøed pøijetím køes»anství, ukazují na to stará pojmenování dní v týdnu podle pohanských bo¾stev.
Nepøekvapí proto, ¾e dvì nedìle pøed prvním jarním úplòkem mìly mimoøádný význam a pìstovaly se velmi dávno kulty spojené s jarem. Vynášení smrtky je lidový zvyk pìstovaný první nedìli po novu pøipadajícím do doby jarní rovnodennosti; pojmenování nedìle dva týdny pøed Velikonocemi nedìlí Smrtnou je jméno slovanské, nikoli pøeklad liturgického názvu Dominica iudica, který by mìl znít „soudná nedìle“.
Rovnì¾ jméno nedìle Kvìtná je prokazatelnì slovanské, podle vìtšiny filologù vzniklé na Velké Moravì. Latinské jméno této nedìle je Dominica palmarum a je pøelo¾eno z øeckého výrazu pro palmu, její¾ ratolesti podle Janova evangelia poslou¾ily lidem vítajícím Je¾íše pøi pøíjezdu do Jerusalema týden pøed ¾idovským svátkem pesach. U nás ani v severnìjších oblastech západní Evropy však palmy nerostou a Konstantin ze Solunì, kdy¾ pro naše pøedky pøekládal evangelium, pou¾il výrazu finik, tj. palma datlová. To se neujalo, patrnì proto, ¾e Velkomoravané takovému spojení nerozumìli. U¾ od nejstarších textù se u nás nedìle pojmenovávala podle kvìtù, které je známo také u germánských národù, a¾ novìji se i latinsky øíkalo Dominica florum. Z Velké Moravy se dostalo jméno nedìle dle (prvních) kvìtù i do ruského nìdìlja cvetonosnaja, polského (prokazatelnì bohemismu) kwietna niedziela, jihoslovanského cvetnica. Kupodivu staré církevní pomùcky pro knìze se k tomuto termínu nehlásí, pro nì je to prostì „šestá nedìle postní“. Tak¾e zøejmì jde o jméno pùvodnì lidové.
Pašijový týden
Škaredá støeda, Zelený ètvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Hod bo¾í velikonoèní byly hlavními dny pašijového týdne. O Zelený ètvrtek, který byl k Velikonocùm pøidán ve støedovìku, omýval biskup a øeholní pøedstavení pøi mši dvanácti starcùm nohy. Po obøadu je pohostili a obdarovali. Tento úkon byl symbolicky spojen s Poslední veèeøí Pánì.
Nejvýznamnìjším dnem pašijového týdne byl však Velký pátek, den pøísného pùstu a smutku nad smrtí Je¾íšovou. O Bílé sobotì bylo zvykem, ¾e se konala slavná mše, po ní¾ se lidé rozcházeli domù, aby se bavili pøi dobrých pokrmech. Naproti tomu Velikonoèní nedìle, kdy se provádìlo svìcení velikonoèních pokrmù, byla dnem, který se pro¾íval pouze v rodinném kruhu. Nejveselejší bylo Velikonoèní pondìlí, den pomlázky, hodování a mrskání, aby dívky a ¾eny zùstaly mladé a èilé. Leckde také mládenci dívky polévali vodou. Smysl obojího byl toto¾ný - mladá míza v letorostech a proudící voda pøedává dotekem ¾ivotodárnou sílu.
Dnes je „Kvìtná nedìle“, tedy svátek, který pøipomíná Kristùv pøíchod do Jeruzaléma. Kvìtná nedìle je poslední postní nedìlí a zaèíná po ní Svatý týden. Pøi bohoslu¾bách se poprvé ètou pašije. Kvìtná nedìle a události s ní spojené mohou být i podnìtem k zamyšlení nad sebou samými a naším dnešním ¾ivotem.
Køes»anské Velikonoce nejsou nic jiného ne¾ staré svátky jara s pøemìnìným obsahem nábo¾enským. U¾ dávno v dobì pøedpísemné se období po prvním jarním úplòku oslavovalo jako vzkøíšení pøírody po zimì. Kalendáø starých národù, nejen Slovanù, vycházel z lunárních fází; kdy¾ mìsíc rostl, byla vhodná doba nìco zaèínat, kdy¾ mìsíce ubývalo, hodilo se konèit zapoèaté. Šest dní se pracovalo a sedmý den odpoèívalo také dávno pøed pøijetím køes»anství, ukazují na to stará pojmenování dní v týdnu podle pohanských bo¾stev. 
