Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Praseèí ocásky
Svého krasnického kamaráda Otu jsem u¾ pøedstavila coby hlavního protagonistu v dramatu se zapomenutými kalhotami. Byl ovšem také zdatným spoluhráèem pøi našich dìtských hrách.
Jak u¾ jsem se zmínila, v prostoru mezi vilkou, kde jsem bydlela, a okrajem Krasnice mìla stát velká moderní škola. Zaèali ji budovat asi v roce1938, ale podaøilo se zhruba dokonèit jen sklepní prostory a rozestavìt nìkolik obvodových zdí. Pak pøišla válka a škola musela jít stranou. Kolem vesnice procházela fronta a zanechala po sobì suvenýry - zbytky munice vybuchlé i nevybuchlé. A ta se nacházela i v podzemních prostorách rozestavìné školy, která se pomalu mìnila spíš v ruinu, proto¾e na její dostavbu nezbývaly peníze ani v prvních pováleèných letech. Jistì nemusím zdùrazòovat, ¾e právì staveništì lákalo nás, dìti nejvíc. Starosta obce sice pozval vojáky z nedaleké posádky, kteøí podzemní prostory propátrali a nevybuchlou munici odvezli, ale pøece jen se tu a tam našel nìjaký náboj do kulometu èi cosi podobného. Bylo to o to nebezpeènìjší, ¾e v podzemí prosakovala spodní voda a všechno tam bylo u¾ prorezavìlé. A právì z tohoto dùvodu jsme mìli od rodièù pøísnì zakázáno do podzemí stavby chodit. Samozøejmì, ¾e jsme tam s Otou párkrát vlezli - v¾dy» zakázané ovoce chutná nejlépe! A¾ jednou nás tam naèapal Otùv tatínek. Ota svùj pøídìl schytal na místì a já o nìco pozdìji, kdy¾ se o tom dozvìdìli rodièe. Dost dlouho se mi pak špatnì sedìlo, ale za èas jsem pochopila, ¾e výprask jsem si zaslou¾ila...
I kdy¾ do podzemí jsme mìli vstup zakázán, hry na stavbì nám nikdo nezakazoval. A to bylo naše eldorádo! Vysoké hromady hlíny ze základù, dnes u¾ zarostlé trávou a pøeslièkou, nám pøedstavovaly velehory, které jsme zdolávali. Spousta zákoutí nám umo¾òovala nekoneènou hru na schovávanou. A po pevných obvodových zdech oblo¾ených kamenem se bezvadnì chodilo. Ale nikde jsme si tak nepohráli jako na dlouhé hromadì hrubého štìrku a kamení. Na tom místì jsme realizovali hru "na praèlovìky". Já jsem tehdy pøelouskala Štorchovy Lovce mamutù a zamilovala se do pravìku. A tak jsem v hromadì šutrù pøestala vidìt obyèejné kamení, a zaèala jsem tam vidìt nepøebernou zásobu pazourkù. I zaèali jsme vytváøet "praèlovìèí" sekery, no¾e a bùhvíco ještì. Praèlovìky jsme si trochu zkombinovali s Eskymáky a pokoušeli se z kamení postavit i okrouhlé obydlí, ne nepodobné iglú. Ale s nejoblíbenìjší inovací této hry pøišel mùj bráška. Velkoryse pominul fakt, ¾e je praèlovìk, a vydal se na druhý konec hromady nakupovat. Obchod v pravìku byl raritou u¾ sám o sobì, ale pozoruhodné bylo, „CO“ šel nakupovat. Praseèí ocásky! Nepodaøilo se nám vyzkoumat, jak pøišel právì na praseèí ocásky, ale faktem zùstává, ¾e tuto zábavu dovedl k naprosté dokonalosti a strhl nás k ní všechny. A tak soudím, ¾e jsme se stali první pravìkou osadou, která mìla rozvinutý obchod masnými výrobky.
A kdy¾ nás pøestal bavit ¾ivot pralidí, sebrala se naše tlupa a dobìhla o kousek dál - k velkému stohu slámy, který tam mìlo místní JZD. Kdo nikdy nevyzkoušel, nepoznal, jaká to byla nádhera vylézt a¾ na vršek stohu a pak svištìt po zadku dolù! (Maminky naše nadšení ovšem nesdílely, proto¾e tepláky na nás jen hoøely.) A co teprve, kdy¾ jsme jednou objevili, ¾e si ve stohu udìlala svoje hnízdo jedna polodivoká koèka, a ¾e v nìm má asi pìt ko»at. Ten objev byl moje a Otovo tajemství a chodili jsme si tam dennì s ko»aty hrát. Ale brzy jsme se prozradili - oba jsme mìli ruce a¾ po loket do krve rozškrábané. Naštìstí koèka mìla víc rozumu ne¾ my a jednou do rána ko»ata pøetahala do jiné skrýše. My bychom je byli asi samou láskou udlachmili...
Pohled z okna 
podzemních prostorách rozestavìné školy, která se pomalu mìnila spíš v ruinu, proto¾e na její dostavbu nezbývaly peníze ani v prvních pováleèných letech. Jistì nemusím zdùrazòovat, ¾e právì staveništì lákalo nás, dìti nejvíc. Starosta obce sice pozval vojáky z nedaleké posádky, kteøí podzemní prostory propátrali a nevybuchlou munici odvezli, ale pøece jen se tu a tam našel nìjaký náboj do kulometu èi cosi podobného. Bylo to o to nebezpeènìjší, ¾e v podzemí prosakovala spodní voda a všechno tam bylo u¾ prorezavìlé. A právì z tohoto dùvodu jsme mìli od rodièù pøísnì zakázáno do podzemí stavby chodit. Samozøejmì, ¾e jsme tam s Otou párkrát vlezli - v¾dy» zakázané ovoce chutná nejlépe! A¾ jednou nás tam naèapal Otùv tatínek. Ota svùj pøídìl schytal na místì a já o nìco pozdìji, kdy¾ se o tom dozvìdìli rodièe. Dost dlouho se mi pak špatnì sedìlo, ale za èas jsem pochopila, ¾e výprask jsem si zaslou¾ila...