Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel...
Strašidlo
Jak u¾ jsem døíve psala, vilka, kterou jsme v Krasnici obývali, stála na samotì. Nebo pøesnìji: na samotì stály domky tøi - naše "øeditelská" vilka a dva dvojdomky, z nich¾ ka¾dý obsahoval dva pìkné byty v pøízemí a dva útulné byteèky v podkroví. Vedle domkù ještì mìla stát moderní pavilonová škola, ale pøišla válka a ze školy zùstaly jen základy a pár zdí. Obecní rada tehdy postupovala prozíravì. Øekli si, ¾e bude-li nová velká škola, bude obec také potøebovat nové uèitele a ti musí nìkde bydlet, a proto byly døíve ne¾ škola vybudovány byty pro uèitele. A kdy¾ škola po válce zùstala ještì dlouhá léta jen v plánech architekta, staly se tøi domky, stojící asi pùl kilometru za vesnicí, ostrovem, který zabydleli všichni pøedstavitelé krasnické inteligence.
Vedle "naší" vilky bydlel z jedné strany dvojdomku zvìrolékaø, z druhé strany rodina pana øídícího obecné školy. Podkrovní byty obývali svobodní èlenové místního uèitelského sboru. V druhém dvojdomku bydlel Ota se svými rodièi-otec byl dentista a jeho ¾ena mu dìlala instrumentáøku. V druhém bytì bydlela jediná výjimka na našem "ostrovì inteligence"- rodina øidièe náklaïáku z blízkého kamenolomu. Obyvatele podkrovních bytù z tohoto druhého domku si nepamatuji - asi proto, ¾e se èas od èasu støídali.
Z vesnice vedla kolem domkù dál silnice a kousek nad ní, za pøíkopem, ještì polní cesta, která konèila u domkù. Poulièní osvìtlení tam vybudováno nebylo, svìtlo z vesnice u¾ tam nedosáhlo, a tak cesta i silnice tonuly veèer ve tmì. A právì po této cestì jsem musela ka¾dý veèer chodit s konvièkou k Maøenèiným rodièùm pro mléko. Chodila jsem a¾ po veèerním dojení, to znamená od podzimku do jara potmì. Obèas ve mnì byla malá dušièka, ale nejvìtší strach jsem za¾ila jednoho podzimního veèera, kdy jsem se s mlékem vracela obzvláš» pozdì. Pokud jsem šla po silnici, ještì se nic nedìlo. Ale jak jsem vkroèila na cestu, najednou jsem „TO“ uslyšela! Kousek pøede mnou, tam, kde byla pøíkopa pøeklenuta malým mùstkem, od kterého se pøímo k našemu domu zvedalo asi deset schùdkù, jsem nejprve zaslechla tì¾ký dech, ba pøímo funìní a pak se ozvalo tì¾ké dupání. Na víc jsem neèekala. S køikem jsem se rozbìhla k domovu. V konvièce sotva polovinu mléka, oèi vytøeštìné jsem vletìla do kuchynì, sotva jsem dech popadala:
"Ma...mami, ve...venku nìkdo je!"
Otec popadl velkou baterku a vybìhl z domu. Já jsem se zatím jako klíštì dr¾ela maminky za ruku a klepala se jako ratlík. Za chvíli se dveøe znovu otevøely. V nich stál tatínek .
" Tak pojï, ty hrdinko! " vzal mne za ruku. "Pojï se podívat na to strašidlo!" Moc se mi sice nechtìlo, ale šla jsem. Zavedl mì k mùstku a posvítil baterkou pod nìj. Koukal na mne je¾ek! Svìtlo baterky ho vyrušilo, proto nespokojenì zafunìl a urychlenì se svinul do klubíèka. Ani nevíte, jak se mi ulevilo!
Od té doby jsem se u¾ pro mléko potmì chodit nebála. Od pøíhody s je¾kem ještì neuplynula dlouhá doba, kdy¾ jsem - tentokrát pøi cestì do vsi - zaslechla dupání opìt. Jen jsem si pomyslela: Aha! Je¾ek zase nìkam jde! Jen¾e vtom jsem uslyšela, ¾e "je¾ek" si pohvizduje písnièku! V tu chvíli mi zase zatrnulo! Právì jsem chtìla vzít do zajeèích, kdy¾ se pøede mnou ze tmy vynoøila postava mu¾e. S úlevou jsem rozeznala Otova tatínka. A to hlasité dupání mìly na svìdomí vysoké gumáky, ve kterých byl obutý...
Èasem jsem i já pøišla na metodu, jak pøekonávat strach: celou cestu jsem si hlasitì zpívala a pískala! Sice strašnì falešnì, ale od té doby se asi právì proto ¾ádné strašidlo nekonalo...
Pohled z okna 
domkù ještì mìla stát moderní pavilonová škola, ale pøišla válka a ze školy zùstaly jen základy a pár zdí. Obecní rada tehdy postupovala prozíravì. Øekli si, ¾e bude-li nová velká škola, bude obec také potøebovat nové uèitele a ti musí nìkde bydlet, a proto byly døíve ne¾ škola vybudovány byty pro uèitele. A kdy¾ škola po válce zùstala ještì dlouhá léta jen v plánech architekta, staly se tøi domky, stojící asi pùl kilometru za vesnicí, ostrovem, který zabydleli všichni pøedstavitelé krasnické inteligence.