Moje trampování a další okolnosti,

které mě přivedly ke snu o ekovesničce

V tomto článečku si dovolím být trochu osobní. Snad vás to nebude nudit... :o)

V dospívání mě to hodně táhlo ven do přírody. Měl jsem svoje pěkně ochozené "kanady", ošoupaný batoh, maskáče, ručně pletený zelený vlněný svetr (pletla maminka) a dále samozřejmě pořádný nůž, spacák, karimatku, místo pláštěnky "bordelatom" vpředu rozstřižený (díky jeho velikosti jsem pod něj v pohodě schoval i sebevětší batoh) a pak samozřejmě nezbytný "cancák" (postupně jich bylo 6 nebo 7 - bohužel je většinou odvál čas), kam jsem si zapisoval zážitky a průběh cesty.

Žil jsem v té době v Ostravě, takže cílem mých cest byly hlavně Beskydy a Jeseníky a jejich okolí. Pokud to tam neznáte, pak vězte, že je tam krásně. Zvláště v Jeseníkách. Z Ostravy jsem však měl naopak velmi těžkou depresi. Kdo jste ji někdy navštívili, jistě chápete proč. Vyrůstal jsem totiž v útlém dětství na vesnici v Jeseníkách a do Ostravy jsme se přestěhovali teprve když jsem šel do šesté třídy.

Rozdíl to byl příšerný. Z domu blízko lesa a našeho oblíbeného kopce u lomu jsme se nastěhovali rovnou do 16-ti patrového paneláku uprostřed třistatisícového města. Ale kdyby to bylo jen město. Ale Ostrava byla za socialismu silně průmyslové město. V té době (rok 1980) jsme měli nejbližší koksovnu (Karolína) cca 400 metrů vzdušnou čarou - koukali jsme se na ni z okna našeho obýváku v jedenáctém patře a její černý prach nám denně padal na parapet. To není nadsázka, ale naprosto živá osobní vzpomínka. Další koksovny - Trojice na Slezské Ostravě, Vítězný Únor v Přívoze a Šverma, která stála hned vedle Moravských chemických závodů v Mariánských Horách, byly všechny v okruhu max. 1 až 2 km. A to ze všech stran. Podobně daleko byly Vítkovické železárny a strojírny Klementa Gottwalda ve Vítkovicích. Kdysi (v roce 1850) byly vybudovány mimo samotnou Ostravu a dělníci do nich jezdili vlakem. Nyní je ale rozrůstající se město do sebe již dávno pohltilo a tak stály vysoké pece a další těžce neekologické provozy téměř v centru města.

Abyste měli představu, co to je koksovna. To se vezme černé uhlí, naveze se do koksárenských "baterií", v nich se hermeticky uzavře a pak se zde nechá hořet bez přístupu vzduchu. Protože hoření nemá dost kyslíku, tak uhlí neshoří, ale zkoksovatí - vznikne koks, podivná černá spečená pórovitá hmota, která se pak používá jako vsázka do vysoké pece, protože na rozdíl od původního uhlí, koks už neobsahuje síru a další prvky, které by zhoršovaly kvalitu železa. Během koksovatění vzniká koksárenský plyn - "svítiplyn". Když jsme se do Ostravy nastěhovali, tak se zde normálně používal v domácnostech na vaření - na zemní plyn se přešlo až za několik let... Vzniklý plyn se z baterie odvádí do plynojemu. Plynojem je obrovská válcovitá stavba - o průměru cca 50 metrů a výšce také cca 50 až 60 metrů. V Ostravě se říkalo, že kdyby jeden takový plynojem vybuchl, tak to srovná se zemí nejméně 1/3 města. Svítiplyn údajně vytváří se vzduchem prudce třaskavou směs, takže by stačila nějaká netěsnost potrubí... Podotýkám, že KAŽDÁ ze zmiňovaných koksoven měla SVŮJ plynojem, přičemž jednotlivé plynojemy byly od sebe vzdáleny max. 2 až 3 km. Takže následky případného výbuchu jednoho z nich si jistě dovedete domyslet. Byl to opravdu fajn pocit bydlet uprostřed toho všeho.

Ale to nebylo zdaleka vše, čím nám koksovny zpříjemňovaly život v Ostravě. Když totiž uhlí dostatečně zkoksovatí, tak se hasí. Tj. vyšoupne se z koksárenské baterie ven na speciální železniční vagón (koks je v tu chvíli žhavý a nyní již na vzduchu i normálně hoří) a pak se to celé zaveze do speciální budovy, kde se na něj nalejí hektolitry vody. A tím se koks uhasí. Představte si tu báječnou reakci, když na žhavý koks dopadá studená voda, braná za tím účelem z řeky Ostravice. Výsledkem jsou pak mračna vodní páry, která s sebou nesou malé hrudky černého koksárenského prachu. A takováto mračna se valila z každé koksovny několikrát denně...

Dalším zdrojem čmoudíků nejrůznějších barev pak byly Moravské chemické závody a také vysoké pece Vítkovic a Nové huti. Některé čmoudíky se vypouštěly až v noci po desáté hodině - inu co oči nevidí, to srdce nebolí...

A nesmím zapomenout ani na šachty. V samotné Ostravě byly v provozu alespoň 4 (už si ale vzpomenu jen na Důl Vítězný Únor v Přívoza a Důl maršál Jeremenko ve Vítkovicích, ještě si vzpomínám na jeden důl na Slezské Ostravě, ale jméno už nevím). Těžký průmysl a šachty samozřejmě přiváděly do Ostravy jiné typy lidí než do jiných měst a formoval je trochu jinak. V průmyslu a v šachtách se těžce pracovalo a i hodně vydělávalo. A tak jsem v Ostravě poprvé v životě uviděl opilce, toulající se za bílého dne po ulicích a "somrující" nějaké drobáky, kteří měli v okolí očí pod kůží zažraný černý uhelný prach...

Oproti lázeňské vesničce v Jeseníkách to byl doslova civilizační šok. Mnohokrát jsem pak s nostalgií vzpomínal na náš "Kopec" a "Les", jak jsme jim s kamarády říkali. Samozřejmě, rozumově vzato, bylo přestěhování do Ostravy "nejlepším řešením". Bylo tam "mnohem více možností" k čemukoliv. Já jsem si z toho ale vzal úplně jiné ponaučení, než asi lidé okolo mě tehdy čekali. Zapomenout na krásné panorama Jeseníků jsem prostě nemohl. V Ostravě bylo většinou tolik smogu, že Beskydy, vzdálené cca 50 km, byly vidět jen občas, za velmi pěkného počasí. Jinak se na obzoru pořád válela podivná šedá mlha.

Na základní škole jsme všichni povinně chodili do Pionýra, ale bohužel náš oddíl ("Oddíl Jana Opletala") vedly dvě studentky pedagogické fakulty, které to také dělaly povinně a podle toho to pak vypadalo. Schůzky ve škole, maximálně na školním hřišti. A tak jsem na výlety ven z Ostravy začal jezdit až sám na střední škole. Na severní Moravě je mnoho pěkných míst, kam se dá "jet trampem". Podhradí u Vítkova, Čermná, břidlicové kupy u Svobodných Heřmanic, okolí řeky Moravice, Beskydy, Pulčínské skály u Lidče, hrad Helfštýn, Jeseníky, Horní Bečva atd... A tak jsem jezdil a snil svůj sen o jinačím životě než v Ostravě, zamořené prachem, kouřem a alkoholem.

Na vysoké škole jsem pak 4 roky dělal vedoucího v turistickém oddílu (také pod hlavičkou Pionýra, jak jinak v té době, ale naštěstí už to byl úplně jiný oddíl, než ten "povinný") a zúčastnil se jako vedoucí několika táborů (asi 5-ti). Snažil jsem se vést oddíl jinak, než jak jsem to poznal já coby dítě. Snad se to alespoň v něčem dařilo. Jezdil jsem kromě toho i hodně na kole a "na vodu" (hlavně do jižních Čech). Když ale naši osmáci odrostli, tak se nám kolektiv vedoucích rozprchl. To už bylo po listopadu 1989 a Pionýr už přestal být "in"... :o)

Avšak Skaut vznikal na Ostravsku pomalu a navíc všechno vybavení, které jsme měli, včetně pronájmu kluboven, patřilo pionýrské skupině, takže odejít, znamenalo začínat s úplnou nulou... Zkusil jsem to tedy ještě jednou - vzal jsem si nový oddíl třeťáků, ale tam jsem hanebně pohořel - s malými dětmi jsem to neuměl. Dodnes se za to velmi stydím. Inu byl jsem mladý a hloupý... A tak jsem toho všeho také nechal...

Když dnes vzpomínám na své trampování a na roky, kdy jsem dělal vedoucího v turistickém oddíle, tak už mi to samozřejmě s odstupem času připadá málem jako idylka. Ale uvědomuji si samozřejmě, že to není pravda. Nemá smysl se k něčemu vracet a ještě horší je hodně od toho očekávat. I když dnes už by ve Skautu byly jinačí možnosti, než tehdy, tak nyní je už můj život jiný a já mám jiné cíle. Teď už mám rodinu - mám báječnou manželku, přesně takovou, o jaké jsem vždycky snil (je výtvarnice a velmi vnímavá a intuitivně založená) a dvě děti a jsem rád, že je všechny mám. Ale silná náklonnost k přírodě a přirozenosti ve mně zůstala a proto mi není jedno, jak a kde bude moje rodina žít. Proto jsem byl rád a moje žena také, když jsme si před pár lety přečetli něco o ekovesničkách v zahraničí. Potěšilo nás, že nejsme sami takoví "blázni" a že se i dnes dá žít jinak... Snad se časem najdou další podobní "blázni" a náš sen se postupně promění na realitu...

 Miroslav Balnar