Myslím, ¾e jsem celkem realistka, ráda se pøesvìdèím o vìcech na vlastní oèi, nebo co slyším, ètu, pøemýšlím, jak by se jevy daly logicky vysvìtlit, abych uvìøila…
Ale!
Stalo se pøed šedesáti lety, bylo mi deset. Dobøe si pamatuji ten pozdní veèer. Maminka a já jsme ji¾ le¾ely v posteli. Potmì jsme si pøed spaním tiše povídaly. Najednou jsme pøestaly obì mluvit. Chvíli bylo ticho.
Potom jsem tiše zašeptala: „Mami, vidíš to také? Co to je?“
Mamka: „Myslíš to svìtýlko, jak se pohybuje nad námi, sem a tam?“
„Mamko, co to jenom mù¾e být?“
„Nevím“.
Nìkolik minut jsme tiše le¾ely, pozorovaly svìtýlko, a¾ najednou zmizelo. Ještì jsme zùstaly tiše le¾et a uva¾ovaly co to jenom bylo? V tom se do ticha ozvalo klepání na okno a hlas mé tety: „Tonda pøed chvilkou umøel“.
Strýc Tonda s tetou bydleli blízko, asi padesát metrù od nás. Strýc Tonda byl u¾ dlouho tì¾ce nemocen. Mìl plicní tuberkulosu. Toho veèera vydechl naposled.
Po celý ¾ivot si pamatuji tuto pøíhodu se svìtýlkem, které jsme obì dvì vidìly právì v dobì, kdy strýc umíral. Je to zvláštní, vrtá mi to hlavou, nedovedu si to logicky vysvìtlit.
Jakoby se duše pøišla rozlouèit…
Nikdy na to nezapomenu.
Ta pøíhoda zpùsobila, ¾e na strýce Tondu hodnì èasto vzpomínám…
Vlasta Vrlová
Poznámka redakce: Další tajemné èi nevysvìtlitelné pøíhody zasílejte na info@seniortip.cz
Myslím, ¾e jsem celkem realistka, ráda se pøesvìdèím o vìcech na vlastní oèi, nebo co slyším, ètu, pøemýšlím, jak by se jevy daly logicky vysvìtlit, abych uvìøila…