O poètu zákonù
V novoroèním projevu kritizoval prezident Klaus pøemíru pøijímaných zákonù. Mìl pravdu?
V prvních stoletích našeho letopoètu staèilo lidem desatero bo¾ích pøikázání, které je provázelo od mládí a¾ do rakve. Nebylo tak úplnì novinkou. Jeho zásady se objevovaly v uèení èetných pøedkøes»anských kultù, pøedevším v ¾idovském, odkud je køes»ané pøevzali. Dnes øíkáme, ¾e naše kultura vyrostla z køes»anské civilizace a byly pokusy tuto skuteènost vtìlit i do evropské ústavy. Kdybychom se však zeptali stovky náhodnì vybraných èeských obèanù na desatero, výsledek by dopadl ¾alostnì. Nejde pøi tom o víru v Boha, ale o zásady, jimi¾ by se mìly øídit naše mezilidské vztahy. Ty odešly s nábo¾enstvím do nenávratna, nepova¾ujeme-li dnešní kult zlatého telete také za jistý druh víry.
Díky televizi a filmu, které si libují v násilí a krutostech, v nepravostech a ve zloèinu, nedostává se lidem pozitivních hodnot a pøíkladù. I drobná pøikázání a pøíkazy se pova¾ují za cosi nezávazného, co je mo¾né beztrestnì porušovat. Tato zkušenost provází jednotlivce celým ¾ivotem a stupòuje se podle okolností a postavení ve spoleènosti.
Pro pøíklad nemusíme chodit daleko. Navštívíme-li tøeba Plavecký stadion v Podolí, najdeme celou øadu pokynù, které vycházejí z lidské zkušenosti, a které mají slou¾it ku prospìchu všech. Tak napø. se máme pøed vstupem do bazénu osprchovat bez plavek, v páøe si sedat na ruèník èi plavky, v bazénu nepou¾ívat trenýrky a bermudy atd. Tyto dobøe mínìné pøíkazy však nikdo nekontroluje, a tudí¾ znaèná èást návštìvníkù je nedodr¾uje. Výsledek? Pøesvìdèení, ¾e dodr¾ovat nìjaká pravidla chování je zbyteèné.
Vybral jsem neutrální pøíklad, ale zrovna tak bych mohl mluvit o pøecházení chodcù, o kouøení v restauracích, o pøipoutávání èi telefonování øidièù atd. Pro èlovìka, který si zvykl nedbat na pøíkazy, zákazy a zákony, je pak snadné jezdit na èervenou, pøes blikající ¾eleznièní pøejezd nebo nadmìrnou èi nepøimìøenou rychlostí. To v dopravì. A v obchodì, politice a v hospodáøství? O tom èítáme ka¾dý den na stránkách sdìlovacích prostøedkù.
Kdy¾ se nìjaká situace stává neudr¾itelnou, naši poslanci zaènou projednávat zákon na zlepšení. Ten zpravidla pøipraví tým odborníkù a zákonodárci dostanou mo¾nost uplatnit svou lidovou tvoøivost pøi jeho schvalování. Nezøídka vznikne paskvil, který se musí nìkolikrát novelizovat. Stává se, ¾e ve výètu zákonem nedovolených aktivit se na nìjakou zapomene, jindy vývoj zákonodárce pøedbìhne a vznikne mo¾nost zbohatnout, proto¾e zákon tuto nepøijatelnou aktivitu ještì nezakazuje, nebo dostateènì jasnì nevymezuje. Hned se najdou zlatokopové bez morálky a etiky, kteøí toho vyu¾ijí a jsou neposti¾itelní. Na slušné, morální a poctivé udìlají dlouhý nos, vzbudí zlost nebo zavdají pøíklad k následování.
Co øíci na závìr? Prezident Klaus má do znaèné míry pravdu. Èím více je zákonù, tím existuje vìtší d¾ungle, nemo¾nost je všechny absorbovat a dodr¾ovat. A samozøejmì uhlídat jejich dodr¾ování. Mnozí politici mají dojem, ¾e pøijetí nového zákona vše vyøeší a vìc je vyøízená.
Není tomu tak. K dodr¾ování zásad slušnosti, sdru¾ených v zákonech, je tøeba lidi nekompromisnì vychovávat od útlého dìtství, za všech okolností, a hlavnì dbát na to, aby veøejné mínìní tvrdì odsoudilo ka¾dého, kdo se jimi neøídí.
Na závìr dva praktické pøíklady:
Kamarádka odjela do USA a její hostitel, invalidní pán, ji poprosil, aby mu dojela na nákup. Odjela jeho oznaèeným vozem a zaparkovala na vyhrazeném místì pro invalidy. Kdy¾ se vracela ze supermarketu s nalo¾eným vozíkem, shlukli se kolem náhodní zákazníci a tvrdì jí láli za to, ¾e parkuje na vyhrazeném místì, kdy¾ není invalidní. “Strašnì jsem se stydìla,“ øíkala kamarádka.“ Pøestali, a¾ kdy¾ zjistili, ¾e jsem cizinka.“
Druhý pøiklad, z tuzemska.
Do luxusního auta, hodiny zaparkovaného na hlavní ulici v køi¾ovatce s vedlejší, nastoupil mladý mu¾ v mana¾érské tuèòácké uniformì. Zaklepal jsem na okénko, abych ho upozornil, ¾e bránil výhledu odboèujícím z vedlejší, a ¾e mohl zpùsobit nehodu.“U¾ jsem pokutu platil, u¾ jsem platil,“ ujiš»oval mì døíve ne¾ jsem mohl cokoliv øíci. “Ale o to pøece nejde, zda jste platil,“ øekl jsem, “jde pøece o to, ¾e slušný èlovìk takto neparkuje!“ Koukal na mne vyjevenì a zøejmì vùbec nic nepochopil.
Mimochodem, byl to starosta naší mìstské èásti.
Ivan Kreis
