Pøišel za mnou ordinace a místo obvyklého veselého pozdravu a nejnovìjšího vtípku, který mi dával k dobrému, u¾ ode dveøí jen vyštìkl: „Dìdkovatím, doktore!“
A tì¾ce dosedl na ¾idli pro pacienty.
A ani¾ by mne pustil ke slovu pokraèoval: „Vejdu do obchodu a málem se praštím o vánoèní zvonek. Pøijdu do hospody a málem se pøerazím o stromek, z televize na mnì juká magor slibující neuvìøitelné svátky na splátky a baby v autobuse nemelou o nièem jiném ne¾ o nákupech a cukroví...“
„To je normální, blí¾í se svátky,“ øíkám ve snaze ho povzbudit.
„Mo¾ná, ¾e je to pro vás normální, ale já poprvé mìl chu» dát za ten stromek hospodskému pìstí! V¾dy» øíkám, dìdkovatím. Všichni mì s tou sváteèní atmosférou pìknì...“ a následoval jadrný výraz hodný umístìní mé ordinace ve mìstì, kde je èasto jadrný výraz pova¾ován za nejtrefnìjší zpùsob vylíèení reality.
Upøímnì jsem chápal jeho rozpolo¾ení, pøesto mi však ucukly rty, proto¾e se mi hlavou mihl Jiránkùv kreslený vtip, kdy psychiatr telefonoval kolegovi a pøi pohledu na osypaného pacienta mu do sluchátka øíkal: „Pøijïte se honem podívat, mám tady krásný exempláø nenávisti k lidem!“
S tím mým pacientem to nebylo a¾ tak zlé, nebyla to nenávist ani dìdkovatìní. Byl to strach. Za jeho alergií na vánoèní pøípravy se skrývalo vìdomí, ¾e letos bude sám. Poèátkem roku mu zemøela ¾ena, syn pracuje v zahranièí a pøátele prý nemá. Nemá nebo nechce mít? To je tì¾ké posoudit. Vím jak obtí¾nì se v jistém vìku navazují nová pøátelství, vím, ¾e èlovìk více klopýtá pod tíhou všednosti, vím co se seniory udìlá smutek a stesk, jen¾e v jistém vìku také platí, ¾e èas neèeká. Tìch pár okam¾ikù, které nám ¾ivot dává, odezní mo¾ná rychleji ne¾ komercí pokøivené koledy.
A tak pøesto¾e bych vám od srdce rád, milí ètenáøi, naordinoval všechno dobré - pøedevším hodnì lásky, vìdomí potøebnosti a štìstí, proto¾e to je ta nejlepší prevence na stáøí a choroby s tím spojené, nemohu.
Štìstí není na pøedpis, a» s doplatkem èi bez je v ¾ádné lékárnì nekoupíte. Štìstí máte ka¾dý hluboko ve svém srdci. Kdy¾ se dobøe podíváte, jistì v nìm kousek i po celém dlouhém ustaraném ¾ivotì zbylo. Tøeba je schované za zapomenutým koníèkem, tøeba za kamarádem, kterému jste u¾ dlouho nezavolali a tøeba je štìstí v poznání, ¾e na svìtì existuje pøinejmenším jeden èlovìk, se kterým vám mù¾e být fajn, budete-li ho mít rádi, jste to vy sami.
Tak si ten nadcházející rok spolu ve zdraví pìknì u¾ijte!
Pøišel za mnou ordinace a místo obvyklého veselého pozdravu a nejnovìjšího vtípku, který mi dával k dobrému, u¾ ode dveøí jen vyštìkl: „Dìdkovatím, doktore!“