„Holky, já u¾ na to nemám nervy! Dvacet let! Dvacet let poøád to samý! On prostì pøijde z práce, hodí košili na køeslo, kalhoty na stùl, a fusekle! Ty zakopne za dveøe! Dennì øvu – a dennì to samý!“
„Tak to máš dobrý! Já dennì, dennì sbírám vršky od piva! Ten kretén si otevøe pivo, a otvírák i s uzávìrem prostì nechá na lince! Vypije ètyøi piva – a já ka¾dý veèer há¾u do koše ètyøi uzávìry, vztekám se – jako by hrách na stìnu házel!“
„ZUBNÍ PASTA!!!
Taky ten váš vytlaèuje zubní pastu zásadnì jen se shora?!“
„Jo, a nechá ji otevøenou! Ráno je zaschlá, tak¾e se do ní dobývám pomocí trikù – a vztekám se!“
„Já zase šílím, kdy¾ ten mùj zásadnì jí ve stoje! On si vezme rohlík, salám, roztáhne to po lince, stoupne si k tomu a u¾írá! Jako by si to nemohl dát na talíø a sednout si jako èlovìk!“
„A chrápe! Pane bo¾e, jak ten mùj chrápe! Kdyby jenom v posteli, to u¾ mám ošetøený špuntama v uších, i kdy¾ tou¾ím po samostatné lo¾nici! Ale on chrápe i u televize, a i v divadle! A pak tvrdí, ¾e si prý vymýšlím!
Já!
Ale jednou ho nahraju!
Na magne»ák, aby se slyšel!“
„Tak to já, kdybych zapnula magne»ák, tak ty zvuky vám ani pustit nemù¾u! Øíká, ¾e je to zdravý, a vzduch musí ven! Dìlá to pøed dìtmi, pøed babièkou, dokonce u¾ i u jídla …!“ – tak to byl asi nejvìtší kalibr, a osazenstvo zmlklo. Ozývalo se jen cinkání l¾ièek o hrníèky, a tiché vzdychání nad tì¾kým údìlem man¾elek.
Do debaty se doposud nezapojila Jindøiška. Jen se usmívala, ale ne radostnì. Vìdìly jsme, ¾e ¾ije ji¾ 20 let sama se tøemi dìtmi. Nemìla rodièe, nemìla sourozence, jen ty dìti, Nevdala se u¾, a vychovala všechny své dìti velmi dobøe. Byla taková šedá, nevýrazná, snad unavená? Málokdy se zapojovala do našich ranních steskù, kdy jsme si byly nejblí¾e z celého dne, ka¾dá jsme mìla nìjaká trápení, velká, menší i ta nedùle¾itá. Teï se ale tiše ozvalo:
dennì to samý!“