Ztracené srdce
Staèil jeden jediný podpis a Jirka byl mùj pøíbuzný. Býval by se však musel podepsat pod malovanou klenbou se štukovou výzdobou na rakovnické radnici, èi pod køí¾ovou klenbou v pøízemí severního køídla hradu Køivoklátu, nebo na nádvoøí hradu Krakovce, èi na jiném romantickém místì v zemích èeských, v nìkteré z obøadních síní. Podpis na protokolu o uzavøení sòatku nad autogramy svìdkù a pøedevším vedle podpisu nevìsty, mojí sestry Helenky, by z nìj udìlal mého švagra.
To by však tìm dvìma nesmìla krachnout ta jejich první velká láska, která ostatnì konèívá svatbou jen výjimeènì.
®ivot, jak je jeho zvykem, všechno zamotal, a kdy¾ to pak zase rozmotal, na samém koneèku té šmodrchanice se po nìkolika letech objevila Jana. Pod dohledem oddávajícího stvrdila podpisem svùj man¾elský slib s Jirkou ona. Tím se však vùbec nezmìnil mùj pohled na nìj, proto¾e jsem ho mìla v¾dy ráda málem jako sourozence, nebo» mi nahrazoval bráchu, po kterém jsem, coby dítì, marnì prahla.
Tak jako spisovatel Ota Pavel napsal o spisovateli Arnoštu Lustigovi, ¾e to byl jeho tøetí bratr, aèkoliv na to nemìli razítko, tak i já beru Jirku a Janu za svou rodinu, tøeba¾e na to nemáme ¾ádný glejt.
Jezdím k nim do Rakovníka jako do rodného domu.
„Jajko, opus» na pár dnù ten malý èeský rybník a pojeï s námi do svìta,“ pøemlouval mì Jirka.
„Podívej se za hranice všedních dnù,“ pøesvìdèovala mì sloganem jedné cestovní kanceláøe i Jana.
Nedá se o mnì øíci, ¾e jsem pecivál. Dokonce byly doby, kdy jsem nìkolikrát za hranice všedních dnù vyjela. Jen¾e jak rostly mé dvì ratolesti, vzala jsem si do hlavy, ¾e jim musím zaplatit studia, pak našetøit na byty, potom ty byty zrekonstruovat a nakonec ještì útulnì zaøídit. Pøed nicnedìláním na bo¾ských dovolených jsem dala pøednost ka¾dodenní honièce, abych ta pøedsevzetí uskuteènila.
A teï, kdy¾ si koneènì hospodaøím jen na svém píseèku, dovolenkové dny trávím radìji u maminky, které u¾ táhne na devátý køí¾ek.
„Letos letíme na Kypr,“ mával mi Jirka pøed nosem katalogem plným barevných fotografií z míst, která se s Janou rozhodli na pohádkovém ostrovì poznat osobnì.
„Hotový ráj na zemi,“ sna¾il se mì nalomit.
Já však jen pokrèila rameny.
„Rozmysli si, Jajko, rozmysli a na své štìstí pomysli. Mo¾ná tam na tebe èeká velká láska,“ Jirka zkusil ještì jeden pokus. „Na zamilovávání je na Kypru vhodné klima. Je pøece všeobecnì známo, ¾e se tu z moøské pìny zrodila øecká bohynì lásky a krásy – Afrodita.“
Já se však zviklat nenechala. Na Afroditin ostrov lásky a krásy ve východním Støedomoøí Jirka s Janou odjeli beze mne.
Kdy¾ se však za dva týdny vrátili, ještì ten veèer zazvonil telefon.
„Byla to skvìlá dovèa,“ hlaholili ve sluchátku jeden pøes druhého. „Však ti všechno povykládáme.“
A po vteøinì ticha: „V pátek jedeme do Prahy. Musíme se vidìt.“
Sešli jsme se na Karlovì námìstí. V hospùdce, kterou jsme si vyhlídli, bylo nabito, tøeba¾e èas obìdù dávno minul a na veèeøe bylo brzy.
„Máme tu ještì volný nekuøácký salonek,“ zval nás vrchní dál. „Jako stvoøený pro menší spoleènost.“
Rádi jsme pozvání pøijali. Nevadilo nám, ¾e v minisalonku stál jen jeden stùl. Alespoò jsme svými hlasitými projevy nikoho nerušili.
Èas ubíhal a vyprávìní Jany a Jirky nebralo konce.
Jejich postøehy z Kypru, doplnìné mnoha fotografiemi, byly tak vyèerpávající, ¾e jsem si nakonec pøipadala ve znalostech o bájném ostrovì chytøejší, ne¾ kdejaká encyklopedie.
„Pøíštì sbalíš kufr a pojedeš s námi,“ øekl Jirka a pak se podíval na hodinky.
„Rozlouèíme se. Rakovník daleko a veèer na krku.“
Na odchodu si vzpomnìl: „Afrodita ti posílá dárek. Pøinese ti štìstí.“
A hned zalovil v batù¾ku.
„Dárek?“ podivila jsem se. „Co by mi tak Afrodita mohla poslat?“
Pak se mi vybavila mlhavá vzpomínka z hodiny dìjepisu.
„Starovìcí Øekové té bohyni zasvìtili holubici, vrabce a vlaštovku. Takové štìstí by mi rychle uletìlo.“
Jirka byl tajemný jako hrad v Karpatech.
„Pøemýšlej. Co by ti tak bohynì lásky mohla darovat?“
Zøejmì jsem se zatváøila jako »ululum»uk, proto¾e u¾ dál nenaléhal a rovnou nad deskou stolu otevøel sevøenou ruku.
Na jeho dlani le¾el plochý kamínek ve tvaru srdíèka, velký sotva dva centimetry.
„Srdce jako vysoustru¾ené,“ záøil Jirka. „Vlastnoruènì vylovené z moøe. A pøesnì u skály, kde se prý Afrodita vynoøila z moøské pìny.“
„Však se Jirka v pøíboji brouzdal celé hodiny,“ pøitakala Jana. „Jak zjistil, ¾e tu takové kamínky obèas vyplaví vlny na bøeh, nedal jinak, ne¾ ¾e ti jeden najde.“
„Mo¾ná mi ho mohl dát do krabièky, abych ho cestou domù nevytrousila,“ letìlo mi hlavou.
„Mo¾ná jsem ho mìl dát do krabièky, aby ho cestou domù nevytrousila,“ letìlo asi hlavou i Jirkovi, proto¾e nejdøív kamínek peèlivì zabalil do papírového ubrousku a teprve pak mi ho podal.
U metra jsme se objali a Jirka s Janou sjeli po eskalátoru do labyrintu pod Prahou. Já zamíøila opaèným smìrem na tramvajovou zastávku a èekala, a¾ pøidrandí tramvaj. Myslela jsem na srdíèko pro štìstí z Kypru, co mám v kapse u saka a napadla mi legraèní slovní høíèka – mám štìstí v kapse.
Zvìdavost mi našeptala, abych si znovu prohlédla ten kouzelný kamínek, který za mnou, díky Jirkovi, pøicestoval pøes pùl Evropy.
Vylovila jsem ubrousek, opatrnì ho rozbalila – a nic! Srdíèko bylo fuè.
„Prokrindáèka, já ho ztratila!“
Jako kdy¾ do mne uhodí.
„Jak to jen øeknu Jirkovi? Nikdy mi nepromine moji neopatrnost. Nikdy mi neodpustí, ¾e jsem si tak vzácného dárku dost nevá¾ila.“
Kdy¾ pøijela tramvaj, nechala jsem ji odfrèet. Odfrèelo ještì nìkolik souprav, zatímco já vymýšlela, jak z té šlamastiky ven.
„Rozbiju prasátko a poletím na Kypr najít na bøehu moøe podobné srdíèko. Jen tak nepraskne, ¾e jsem to darované hned ztratila,“ málem mi ze zoufalství hráblo. „Ale nejdøíve ještì zabìhnu do restaurace podívat se, zda mi nevypadlo tam.“
Proklouzla jsem lokálem mezi štamgasty a nahlídla do minisalonku. Stále byl liduprázdný.
Srdíèko z Kypru bylo malé, ale ne zas tak, abych ho na podlaze pøehlédla. Zbývalo podívat se ještì pod stùl.
Vlezla jsem tam a v pološeru šátrala dlanìmi po koberci v nadìji, ¾e kamínek najdu.
Najednou jsem si všimla, ¾e u stolu stojí nohy v èerných polobotkách. Nazdvihla jsem ubrus, co pøepadal pøes hranu stolu, a vykoukla ven.
Nohy patøily vrchnímu. Okam¾ik na mne zíral, jako kdybych utekla z Bohnic, a pak jen pomalu zakroutil hlavou: „Madam, v¾dy» jste vypila jen jedno malé pivo.“
Z restaurace jsem odešla zklamaná. Jak snadno èlovìka opustí štìstí. Jak snadno mu proklouzne mezi prsty, nebo vypadne z papírového ubrousku.
Dlouho jsem k Jirkovi a Janì do Rakovníka nejela. Nechtìlo se mi s pravdou ven, ale nechtìlo se mi ani zatloukat.
Po èase to všechno vzalo neèekaný obrat.
Jednou, kdy¾ se mé letní sáèko otáèelo v automatické praèce, ozývalo se z ní klep! klep! klep!
Nejdøív jsem se lekla, ¾e to na celý byt klepou vytluèená lo¾iska v motoru, co¾ znamená, ¾e je má praèka v posledním ta¾ení.
„Mám smùlu,“ posteskla jsem si pøi pøedstavì, ¾e budu kupovat novou.
Jen¾e s vypraným sakem jsem z útrob automatky vylovila i kamínek ve tvaru srdce.
Tehdy veèer mi vyklouzl z ubrousku, zapadl hluboko do rù¾ku kapsy a le¾el tam zapomenutý, jako kdysi le¾el zapomenutý na dnì Støedozemního moøe.
Nì¾nì jsem to ztracené srdce pohladila a dušièka mi pøi tom radostí zpívala gloria.
„Pøece jen mám štìstí.“
Potom jsem se zamyslela. Co vlastnì pova¾ujeme za smùlu a co za štìstí? Mnohdy jdou ¾ivotem ruku v ruce a v prvním okam¾iku je nìkdy tì¾ké poznat, který z tìch dvou bude mít navrch. Zále¾í na úhlu pohledu, na náhodì a také na tom, jak všechno zaonaèí okolnosti a èas.
Naše soudy bývají obvykle ukvapené a unáhlené. Pøedbíháme, ani¾ známe konec pøíbìhu.
Já u¾ však konec toho svého tuším. Moje automatická praèka pere dál jako divá, tak¾e za koupi nové – ušetøím. Kdy¾ k té ušetøené hromádce penízkù budu pøidávat pìknì korunku ke korunce, tøeba pøíští léto sbalím kufr a pøece jen vyjedu za hranice všedních dnù. A mo¾ná i za štìstím.
Jaroslava Pechová
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky