Zakázané téma?
Imre Lenz napsal o "zbyteèných odchodech" - øekla bych, ¾e obava, ¾e na takové ètení nemáme sílu je zbyteèná. Ludmila napsala v komentáøi, ¾e nemìlo toto téma být depresivní - a ono také nebylo, proto¾e klíèové slovo nebylo "odchod" - a nebojme se slova smrt - ale "zbyteèný". A bylo to na smutných pøípadech varování pøed odmítáním pomoci odborníka a jak poznamenaly Janina i Ludmila - nebezpeèí naprosté víry v šarlatány. Ano, i tento obor se z pùvodní podpory odborné léèby pomocí staletých lidových zkušeností stal výhodnou honbou za ziskem.
Pøed èasem jsem se pøestala aktivnì úèastnit klubového ¾ivota na ST, proto¾e nejsem sto se srovnat s faktem, ¾e se tam dá vystupovat pod nìkolika tváøemi, jmény i niky, jednou èlenem klubu být, jindy pouze anonymním u¾ivatelem. Ale pochybnost o vhodnosti tématu mne vylákala k napsání polemiky. A proto¾e v komentáøi k èlánku nebo v diskuzi nejsou vhodné dlouhé materiály, nezbývá mi, ne¾ pokusit se o zveøejnìní svého názoru mezi hlavními èlánky.
Ona toti¾ smrt - všech, ale tím víc ve vìku seniorù - je vìtší jistota, dokonce nezvratná daleko víc, ne¾ - neustálým vnucujícím se upozoròováním - bezmocné do¾ívání v bídì, ba a¾ jako ¾ebrající bezdomovci - co¾, øekla bych, je téma daleko depresivnìjší, ne¾ otevøená úvaha o smrti jako takové. I s vìdomím jistého konce se dá do¾ít v optimismu a¾ k tomu okam¾iku, pokud mo¾no v pohodì, tak naplno, jak zdravotní stav dovoluje a není ohleduplné ani laskavé lidem tuto mo¾nost brát, znejis»ovat a rozesmutòovat je pesimistickými vizemi o zbytku do¾ití. V¾dy» s vìdomím konce takto ¾ijeme konec koncù od okam¾iku zrození a nebrání nám to ¾ít tak dobøe, jak si pøejeme a jak to jde.
Myslím si dokonce, ¾e se zmínkám o smrti bráníme vlastnì ze zbabìlosti, z nepodlo¾eného pocitu, ¾e jen tím slovem nahlas vysloveným, jako bychom to tajemno, to ohro¾ení pøivolávali - kolik je i v nás, moderních lidech, dávného pohanského strachu pøed tajemnými silami! A navíc - bojíme se bolesti. No právem, kdo by se nebál! A právì proto, ¾e jsem u¾ pøed mnoha lety po mnoho dní spolupro¾ívala takové bolestné umírání pacientky na pokoji v nemocnici, došla jsem u¾ tehdy k pøesvìdèení, ¾e nejlidštìjší øešení je v eutanazii. Ona tehdy ta paní velice trpìla, morfium jí sice dávali, ale nepùsobilo po celou dobu, ne¾ mìla nárok opìt na další dávku. Pronaøíkala a prokøièela nekoneènì dlouhé chvíle a my, ostatní pacientky z pokoje, jsme utíkaly co nejdál na chodbu, abychom té bolesti unikly.
Nesouhlasím s tím, ¾e èlovìk "má právo na dùstojné umírání" s tím, ¾e bude umlèován z falešného soucitu (èi strachu z vlastní smrti?) ohlupujícími prášky. ®ije ještì vùbec v takovém stavu? Ano, fyzicky existuje - ale je to ¾ivot, tak jak tomu rozumíme? Vìdomý, aktivní, smysluplný? Je to je pøe¾ívání bez smyslu existence.
A proto¾e sem tam se vyskytující debaty o povolení eutanazie ukazují, ¾e hned tak rozumnì povolena nebude, vymyslela jsem si pro sebe sama takový svùj zpùsob. A proto¾e taková debata se objevila na stránkách psychiatra profesora Cyrila Höschla, pøipojila jsem se dopisem - tehdy ještì bez internetu - k diskuzi se svým názorem i s tím svým nápadem.
Proto¾e mám ráda ajrkoòak - pamatujete, napsala jsem o tom kdysi v ST - koupila bych vìtší láhev té pochoutky, sbalila deku, aby mi nebyla pøedèasná zima a vypravila se hlubokým snìhem nìkam, kde mne hned tak nenajdou - a nebudou nesmyslnì proti mé vùli zachraòovat - usadila se v té dece, otevøela lahvinku a vyu¾ila zkušenosti, ¾e èlovìk umrzající (a navíc mile obluzený alkoholem) nakonec upadne v pøíjemné bezvìdomí s pocitem tepla a "odejde". A pak jsem si ale uvìdomila, ¾e u¾ chodím s takovými obtí¾emi, ¾e bych se snìhem k takovému utajenému místeèku asi nedohrabala...
A kdy¾ jsem tohle všechno plasticky vylíèila a poslala panu profesorovi, dostalo se mi neuvìøitelné odpovìdi - samotnou tu úvahu o eutanazii vzal velice vá¾nì - ale skonèil dopis vìtou "a závidím vám váš optimismus" ...
Tak to vidíte - z vá¾né polemiky o konci ¾ivota skonèím i tady pohledem na tu povìstnou sklenici, co není poloprázdná, ale poloplná. A tak pøeji i ètenáøùm ST, aby podobnì jako maminka Jiøiny Jiráskové a¾ do tìch málem sta let øíkali "slepá jsem, hluchá jsem, chodit nemohu, ale jinak jsem zdravá" a pøes všechny stráznì a strašení pøíšernými konci - do¾ili jak nejlépe to jde.
Naïa Vencovská