Zrcadlo

Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější?

No přece ty! Ty miloučký, hloupoučký sebeprohlížiteli! Tedy, se zrcadly zrovna moc nemluvím! Opravdu ne. Jsou hrozně upřímná! Nejčastěji se z nich na mě kouká úplně cizí, nesympatický chlap a šklebí se na mě silně provokativně. No uznejte, co jsem tomu chlapovi mohl udělat, když ho vůbec neznám? Tak proč se na mě šklebí?! Abych to tomu cizímu chlapovi oplatil, tak se na něj šklebím ze všech sil taky a tak se oba šklebíme, až nás z toho bolí úplně celé naše já. Já pak jako moudřejší ustoupím a odcházím. Přece se nebudu zahazovat s nějakým úplně cizím sebestředným chlapem.

Šel jsem vám nedávno do města. Je to vlastně pro mě hrdinský čin, protože ve městě bydlím, a tak jdu vlastně sám do sebe. A uznejte, že to není jen tak jít do sebe. To někdy setsakramentsky bolí. Koukám se po plakátech vlevo, vpravo, pak zase vlevo a pak zase vpravo. Koukám, co jako bude a na co by se dalo jít se vyžít. Ono mě baví víc chodit na něco nebo na někoho, než proti někomu či něčemu. Tedy, v mládí mě bavilo víc chodit proti někomu či něčemu, ale to bejvávalo. Zkoušel jsem minule jít proti větrem zlomyslně se otevírajícím dveřím a do dneška mám ještě na hlavě malinkou bouli. No, jako bych si zahrál v grotesce. A proti zdi už raději vůbec nechodím. Jsou čím dál tím tvrdší. Nevěříte? Tak si to zkuste. No ale abych vás už nezdržoval, tak k věci. Byl tam na jedné plakátovací ploše plakát s pozvánkou na besedu o nepravdivosti evoluční teorie. Něco jako že neplatí, že ten Darwin se spletl, nelhal-li ten lhář vůbec a navíc ještě úmyslně.

Já tedy nevím jestli ta jeho teorie platí nebo neplatí, protože jsem u toho nebyl, když to tenkrát všechno začalo. No, možná byl, ale nějak si to nepamatuji. To víte, už nejsem nejmladší. Navíc je to občas úžasně pohodlné si nepamatovat. Ale zavrtalo mi v hlavě, zachrastilo, zabzučelo a mám o problém víc. Doteď mi bylo vše jasné. Začalo to přece všechno kdysi dávno samovolně, vyvíjelo se to všechno v čistém a čestném konkurenčním boji přírody a jsem tu já. Úplně nejlepší tvor z celého světa. Nemyslím tedy já jako já, ale já jako my. Živočišný druh. No jo, ale proč mi to vlastně třeba zrovna tenhle mluvčí od toho našeho prezidenta říká, že to není pravda? Mluvčí přece není jen tak někdo. Je to mluvčí toho našeho prvního občana, je na to určitě hodně vzdělaný a vlastně za prezidenta mluví vždycky, když tomu se zrovna nechce anebo chraptí. Navíc to je určitě i jeho poradce, a to mu tedy radí a musí být třeba i chytřejší než ten nejprvnější z nás. To není jen tak nějaká informace, když je od něj. To je vlastně výzva, abych se choval. Chovám já se vlastně správně vychovaně? Jsem já ten pravý a správný občan, nebo jsem já ten levý nesprávný občan? Nevnímají mě třeba jako živel, co jde proti státu anebo, nedej bože, proti životu samotnému? Neměl bych já vystoupit někde v mediích, že to tak vlastně ani nemyslím, když si to takhle tedy trochu myslím?

Že jsem si doteď myslel, a že už od této chvíle nebudu. Že jsem konečně uvěřil v tu správnou pravdu o svém vzniku, a že už nebudu žít v bludu. Že už v bludu nebudu. Ale doufám, že on to ten mluvčí a poradce zas tak nějak nemyslel, když myslel, že já nevím, že nevím správně. Nevědomost přece hříchu nečiní. Ona je tady totiž všude kolem nás víra ve víru a víra v nevíru. V jediném prostoru, v jediném čase. A jak se čas přelévá a jak s námi houpe, tak z toho to lidstvo, co jsem trochu i já, trošílinku hloupne. Tedy mě se tak trochu zdá, jakoby na světě bylo jen konečné a uzavřené množství rozumu. Jako by bylo častější dělení rozumu s přibývajícím množstvím lidí. Rozum rozdělený na sedm miliard částeček. To je vlastně strašně malá částka rozumu. Jako by tím na každého člověka zbylo v tom dělení méně rozumu, když se dělí na víc dílů. No to i já vlastně musím být od přírody strašně hloupý. To na to mám přece nárok. Ale ne, tak tomu určitě není. Tak tomu přece nemůže být! Jen s množstvím informací, jež k nám přicházejí odevšad a ve velkém a nebývalém množství, přestáváme barevně myslet. Myslíme sice více a hromadně šedivě a více růžově a víc černě, ale jinak určitě méně různě.

Máme informace velmi často zadarmo, a tak víme, že Ariel pere nejlépe, i když jsme se vlastně na to nikoho neptali. Vlastně se dozvídáme ponejvíce informace, o které ani trochu nestojíme.
A jak jich teda máme moc, tak přestáváme vnímat ty důležité. Je to, jako když se díváte ve velkoměstě na hvězdy. Pro samou nadmíru světla hvězdy nevidíte. Pak máte dojem, že nejdůležitější a největší světla jsou ta pouliční. Také vzdělání se nám obrátilo přímo a rezolutně k vydělávání peněz. Nejdůležitějšími informacemi těch hodně vysokých, středních a i menších škol jsou ty, které vydělávají peníze. Co možná nejrychleji a nejvíce. I žáci humanitních vysokých škol si informace na škole získané převádějí ve svém konečném důsledku na hromady peněz, které díky jim vydělají. K čemu je nám Ovidius, když nás přece nebude živit. Tedy, když nás skutečně nebude živit. Ano psal krásné věci, ale v médích je nikdo nechce. Lidi přece chtějí přímočaré, předvídatelné, snadno pochopitelné a jednoduché věci. Kraťoučká videa, krátké a univerzální myšlenky, “rychlé” emoce. Kdyby tak Ovidius zamordoval hromadu lidí, byl třeba nějak sexuálně úchylný nebo aspoň byl nějak divně psychotický, to by bylo terno. K čemu nám jsou ty jeho básničky? My přece potřebujeme něco agrese, aby se nám lépe žilo s tou živou okolní a skutečnou realitou, něco sexu, abychom si masírovali fantazii možného i nemožného budoucího vztahového mezipohlavního života, a potřebujeme prožít velký televizní happy end, abychom se nedej bůh nemuseli strachovat o tu naši reálnou šťastnou budoucnost. Je přece lépe sny přejímat, předjímat a nechat si usměrňovat zvenčí, než si je klopotně a pracně naplňovat sami.

Ale zase to myslím není tím úplně nejdůležitějším. Víra ve víru se dost pravidelně střídá s vírou ve změřitelnost a tím i vysvětlitelnost všeho. Doopravdy nevím, co lidstvo více obohacuje. Jestli to úžasné vědomí, že když všechno pochopím rozumem, tak přece všechno můžu a dokážu, nebo víra v to, že smysl všeho je někým nebo něčím předem a na vždycky dán, a lidstvo je tu proto, aby tento smysl v určité, byť momentálně ještě nedokonalé míře, naplňovalo. V jakési službě v nekonečně blízkém přiblížení k dokonalosti. Tedy na jedné straně nekonečná víra v schopnost člověka být lepší a lepší až do absolutního nekonečna, a na straně druhé jakási protekce za vzývání a službu jediné všemohoucí a vševědoucí moci. Všeobjímající a zastřešující moci. Obojí nám nabízí naději na absolutní smysl věcí, dějů a nás samých. Dává nám obojí i budoucnost? Ne nám jako mně a vám, ale nám jako lidstvu. Zemi už dávno nenesou čtyři velcí bílí sloni a mě z toho trochu jímá smutek. Není už plackou s nebeskou klenbou a Bůh, je-li, už nesídlí v nebesích nad námi. A pod námi není peklo s padlými anděly. Skončila ta pohádka úplně? Nebyla ta minulá pohádka určena jen pro štěstí nevědoucích, aby se jim lépe spalo? Tak jsme už tedy doopravdy vědoucí?

Nevím, nevím a zase nevím! Jsem z generace, která se už nemusela modlit každý večer před spaním, protože to vyžadovala doba, rodiče i stát. Jsem z generace, kde se to spíš zakazovalo. Z generace, která měla nařízené vyznávat Bohy stvořené z mrtvých lidí na podivných školních a novinových fotografiích a která musela popřít kousek svého já, pro údajné štěstí všech ostatních. Která věděla, že svět není jednotný a šťastný už ve své prvobytné podstatě. V podstatě soukromého a jedinečného vlastnictví. A která si chvíli myslela, že štěstí se dá vnutit, když se budeme všichni správně snažit a chovat. Generace schizofreniků, u které byla a asi i je nejoblíbenější disciplínou být dvojí tváře. Jako bůh Janus. Věřit v nevěření. Má nejmladší vnučka začala předevčírem chodit a radost z ní tryskala na všechny strany. Tím se tak trochu zařadila mezi nás, kteří musí. Ledacos musí a nejen ledacos. Mnoho toho člověk musí! I věřit? V Boha? V Lenina? Ve všemohoucí vědu? Ve všemohoucího člověka?

Jen víra staví chrámy, ale bez pomoci rozumu se k nim nepoloží ani základní kámen. O trochu pokory prosím. K sobě, k lidstvu, k rozumu i k Bohu. Podívejte se do zrcadla pozorně. Nespěchejte od něj se zhrzeným zklamáním. Nespěchejte od něj s nadšeným zadostiučiněním. Postůjte, prosím, třeba zrovna právě teď, před zrcadlem. To, co se na vás dívá, není jen vaše zrcadlové já. Je tam celý, celičký svět. Celý svět rozumu a všichni možní i nemožní bohové. Jak obrovský je tam prostor. Jste tam vy a s vámi váš i celý svět. Váš, můj, naší Markétky, všech a všeho. I těch, co o nich nevíme, a kteří tu ještě jsou nebo už nejsou. Nikdy a nikdo tam nemůže spatřit všechno. Jen nevědění nás přemlouvá k žití. Ale nenechme si už nikdy, nikde a od nikoho, tedy doopravdy od nikoho vnutit, že svět patří “JEN” někomu. Svět se totiž, alespoň já mám ten nešťastný a marný pocit, že svět se vlastnit vůbec nedá. Nemyslíte?

Jiří Suchánek

Další články autora