Návrat k triviu?

Budu rád, když mne nějaký skutečný odborník na vzdělávání doplní. Já nepíšu vědeckou práci, jenom úvahu na téma nekvalita školství.

Pokud mne paměť neklame, od školských reforem Marie Terezie už uplyne brzy 250 let. Je zajímavé si uvědomit, jak tahle často pomlouvaná i dezinterpretovaná dáma ovlivnila za čtyřicet let své vlády naše země. Trůn na ní zbyl jenom královský, císařovnou se nikdy nestala. I tak, žena na královském trůnu byla v našich zemích skoro revoluce. Přestože jí její otec trůn zaručil pragmatickou sankcí, musela o něj doslova bojovat , vzpomeňme sedmiletou válku. Nechci se vracet ke sporům historiků o význam a načasování rozsáhlých správních změn královny a jejího syna Josefa II., který už na císařský trůn zasednout mohl. Po Marii Terezii zůstal základ školství, který snad trochu trvá dodnes, tedy dvojkolejnost řízení a také to, že zavedla jako první povinné vzdělání. Šlo o tzv. trivium, tedy výuku čtení, psaní a počtů. Mimochodem odtud i slůvko triviální, pokud se třeba někdo pokusí vám naznačit vaši duševní nedostatečnost.

Teď patrně širokou veřejnost dost šokovala zpráva, že vzdělanost našich dětí rapidně klesá, hezky česky by se dalo tvrdit, že jde zu grunt. A ať už se nám to líbí, či ne, největší a nejmarkantnější pokles vzdělanosti mládeže patří do let svobodných. Tedy do let, v nichž bychom se měli rozmachovat k zítřkům ne-li zářným, tedy alespoň svobodným a šťastným. S nevzdělanou mládeží? Nechci to paušalizovat, vím, že jsou školy výběrové, které mají vysokou úroveň.

Jenomže i ve školství všechno souvisí se vším a ryba i tady smrdí od hlavy. Jistě jsou i učitelé kvalitní a méně kvalitní. Platí to o každé profesi. Ale i schopný učitel žije v nějaké společnosti, podmínkách, morálním a právním vědomí. Pokud na vrcholku pomyslného hodnotového žebříčku je zlaté tele úspěchu takřka za každou cenu, není v silách žádného pedagoga to kormidlo otočit do nelukrativních vod vzdělání pro vzdělání. Devalvovali jsme veřejně akademické tituly v Plzni. Těžko někdo pochybuje o tom, že se tam mnoho politiků nevzdělávalo, někteří do té školy pomalu ani netrefili. Ale mlha přede mnou, mlha za mnou. Někteří rychlokvašení studenti sedí v parlamentu jako výkvět národa, vše jde postupně do ztracena. Všechno ale souvisí se vším.

Neruda ve svém slavném fejetonu napsal: „Rosteme zdola nahoru, rovně jako strom a také stejně pevně.“ Odkud kam roste naše společnost? Rovně? Pevně? Jaké jistoty mají naši kantoři? Sociální určitě ne a společenská prestiž taky nic moc. Radost z práce? Některé nevychované a nemotivované děti ji o ně mohou rychle připravit.

Jak je v kraji teď zvykem, ministři se střídají po dvou (občas i ) čtyřech létech. Každý si přivede nový tým odborníků, jejichž prvořadým cílem je prokázat, že ti předchozí byli neschopní. Potom se školám rozešle nová vzdělávací metodika, zapojí se jiné přidružené firmy kamarádů a kamarádů kamarádů. Než nové pokyny stačí řadoví kantoři zpracovat, už přicházejí další, zaručeně správné varianty. Kolik nových modelů už kantoři za dvacet let zažili. Vratislav Blažek v hlubokém komunismu vložil jednomu kantorovi do úst větu: Já už učil tři dějepisy a pokud mi přikážou učit, že Hus byl židovský rabín, vůbec mne to nepřekvapí. Rosteme zdola nahoru, psal Neruda. Opravdu?

Marie Terezie, jak si vzpomínám, oddělila správu škol od výuky na školách. Už tenkrát věděla, že není dobré kvalitu výuky svěřovat místním konšelům, kteří platí školní škamny. Kvalita výuky by měla být sledována centrálně, odpovědně. U nás si ovšem partaje propachtovaly školství stejně jako kulturu, jako stranické pašaliky, kvalita obsahu není svěřena odborníkům, rozhodují partajní sekretariáty. Potom se nedivme, že naše školství se pomalu vrací před Marii Terezii. Možná není daleko doba, kdy naši maturanti nebudou ovládat ani trivium.

Josef Hejna