O komunikaci mezi ¾ivotními partnery
Obrátila se na mne vysokoškolská diplomantka s krásným literárním jménem - Tereza Nováková - ta její jmenovkynì, která proslavila Litomyšl a Proseè, ¾ila v letech 1853-1912. ®e by ráda obohatila bakaláøskou práci a proto¾e se jí dostala do rukou moje encyklopedie Co víme o smrti (Epocha, Praha 2006), napadlo ji, co kdybych odpovìdìl do její ankety na pìt otázek. Odpovìdi se staly souèástí její bakaláøské práce, kterou s úspìchem obhájila.
Tady jsou:
Co si myslíte o partnerství?
Jsem podruhé ¾enatý, s první ¾enou jsme zplodili tøi (jak jinak, ne¾ nádherné) dìti a ¾ili jsme spolu 32 let. Dìti se osamostatnily, ¾ily a ¾ijí svým ¾ivotem, myslím, ¾e jím procházejí dosti úspìšnì, do¾ili jsme se dokonce ji¾ prvních dvou pravnuèek. Man¾elství bez dìtí je jako den bez sluníèka. Svého èasu u pøíle¾itosti jakéhosi mého ¾ivotního jubilea jsem uspoøádal rodinnou minianketu, z ní¾ vyplynulo, ¾e všichni tøi (dvì dcery a jeden syn) vzpomínají velmi rádi na své dìtství, na nás rodièe. Vidìli, jak se máme rádi, jak se obìtujeme, abychom mohli spoleènì trávit volné chvíle o víkendech èi prázdninách. Patøily k nim neodmyslitelnì cyklistické jízdy za poznáváním krás naší zemì, pìstování hudby (hra na klavír, violoncello, kytara, harmonika, flétna), zpìvu a tance (ve Vycpálkovì souboru písní a tancù), poslech gramofonových desek, rozhlasu a televize, èetba, návštìva divadel a koncertù, ale také spoleèná výchova a péèe o rodinného mazlíèka - psa-fenku a tøikrát o jejích štìòátka, èi poøádání rùzných soutì¾í ve spolupráci s jejich vrstevníky, pøáteli a kamarády, a to ve sklepních prostorách našeho domu. ®ili jsme všichni v hluboké totalitì, kterou jsme nechtìli moc pøipouštìt k tìlu a nemyslet na to, ¾e ¾ijeme v jakémsi bezèasí a v nesvobodì. .
Také já se ohlí¾ím rád za tìmi léty, pøièem¾ jsem byl vyhozen z politických dùvodù v padesátých letech z redakce Mladé fronty a pracoval jsem jako soustru¾ník kovù v letecké továrnì na smìny, dìti byly malé, k Vánocùm jsem stál frontu na jablíèka pro nì – vydìlával jsem i mimo své zamìstnání, jen abychom s man¾elkou udr¾eli urèitou ¾ivotní úroveò a vytváøeli spoleèný domov.
U¾ z toho lze vytušit, co si myslím o partnerství. Man¾elství jsme uzavøeli z opravdové lásky hned, jak mi skonèila dvouletá vojenská povinnost. Pøáli jsme si dìti, nebylo nám nic za tì¾ké, i kdy¾ to vìru nebylo „lehké“. Nejvìtšími hodnotami pro nás byla láska, víra a nadìje, brali jsme ¾ivot takový, jaký byl v tom tehdejším re¾imu, do nìho¾ jsme sami jako rodièe vyrostli z chudých pomìrù, ale postupnì jsme se sna¾ili, aby mezi námi všemi byla silná pouta.
Jsme stále tradièní rodina, býváme spolu o rùzných svátcích, narozeninách èi oslavách, obdarováváme se navzájem, pomáháme si, sdílíme spoleèné své osudy. V srpnu 2002 jsme pøišli s mojí druhou ¾enou (¾ijeme spolu ji¾ 30 let) o mùj rodný dùm pøi srpnových záplavách, o tì¾ko nahraditelné hodnoty. Právì vzájemná solidarita a pomoc mých dìtí a vnukù byla posléze pøi této katastrofì tou hodnotou nejvyšší. Všichni máme jistotu, ¾e kdyby se cokoliv komukoliv z nás nìco pøihodilo, ¾e má silné rodinné zázemí, které nedopustí, aby ¾al, smutek, bolest, nemoc ohro¾ovaly jeho zdraví. Ale i jinak – navzájem o sobì víme, co chybí druhému, èím mu mù¾eme udìlat radost.
Co si myslíte o komunikaci mezi partnery?
Navzájem by mìli oba ¾ivotní partneøi vìdìt a znát význam takových hodnot jako je tolerance, míra vlastní svobody ka¾dého jedince, pochopení jeho zálib a zájmù, ctít jeho soukromí a nechtít znát ka¾dou jeho tajnost. Partneøi by se mìli vystøíhat svárù, a pokud k nim dojde, nemìly by trvat ani o minutu déle, nemìly by narùst èi pøerùst nám pøes hlavy. V¾dy musí být jeden – ten èi onen – kdo znovu navá¾e kontakt, kdo se omluví èi po¾ádá o prominutí. Za všechno si navzájem dìkujeme, nic není samozøejmé!
Je rozdíl mezi tím, jak komunikuje ¾ena a jak mu¾?
To lze jen tì¾ko zevšeobecnit. V ka¾dém partnerském vztahu je to jiné, osobité, zvláštní, pouèné, povzbudivé, ale také odpor a nelibost vzbuzující. Jisté rozdíly tu pøece jen jsou. Obvykle ¾ena reaguje citlivìji nebo naopak je velmi vznìtlivá ve vypjatých situacích. Mu¾ chápe vìci, zále¾itosti a události víc z racionálního hlediska – ale oba by mìli cítit urèitou míru odpovìdnosti za svá slova, svoje rozhodnutí èi svoje èiny.
Co si myslíte o man¾elství?
Neumím si svùj ¾ivot bez man¾elství pøedstavit. A neznám jinou instituci, která by mohla man¾elství nahradit. Pozor – man¾elé jsou v¾dy dva! Jeden bez druhého by nemìl rozhodovat o spoleèných dùle¾itých zále¾itostech, nejhorší bývají situace, kdy vás partner postaví pøed hotovou vìc, pøed ní¾ není úniku, s ní¾ se musíte smíøit. Sna¾me se takových situací vyvarovat co nejvíce. Nìco jiného je pøekvapení, ale ta by mìla být jenom radostná, vycházející z pochopení, tu¾eb, pøání druhého. Man¾elé by mìli navzájem vìdìt o zdravotním stavu toho druhého, pøedcházet zdravotnì škodlivým návykùm, nezdravému jídlu, ale vìdìt, co druhému chutná nebo naopak, co mu škodí.
O konfliktech mezi pohlavími?
Pohlavní odlišnost je biologickým faktem a s tím je nutné se smíøit. Chovají-li se obì pohlaví k sobì navzájem slušnì, nepohrdají sebou èi druhým, jsou ohleduplné, vstøícné – pak mù¾e mezi nimi vznikat to nádherné ¾ivotní dílo, vzájemné pøátelství i láska. Odlišnost pohlaví – v tom by nemìl být rozpor. Ale v¾dy by mìl mu¾ ctít ¾enu a ¾enský rod, jako nositelku ¾ivota, který je souèástí nesmrtelnosti.
A pohlavní touha – a» u jednoho èi u druhého? Je to témìø stejné jako mít ¾ízeò a tu bychom se mìli nauèit, jak ji uhasit. Je povznášející pít vodu z èisté studánky, je rozkoší napájet se navzájem jejími doušky a dosahovat vzájemného uspokojení èi radosti. Ani v urèitém vìku èi pøi zmìnìném zdravotním stavu by nemìlo docházet mezi pohlavími k výrazným rozdílùm. ®ízeò èi touhu lze také uhasit jinými prostøedky, umíme-li je navodit. Nejsilnìji z nich pùsobí umìní, poesie, hudba, hvìzdná noc, v ní¾ voní kvìty stromù, èi sluncem a kvìty záøící stráò, v zimì pak zasnì¾ená krajina a cesta v ní.
* * *
Èlovìk je sice obyèejný tvor, ale nemìl by upadat jen do obyèejnosti, proto¾e ¾ivot je pøíliš krátký na to, aby èlovìk dokázal mnohé pochopit, poznat, ovládnout, získat, ale dosti dlouhý k tomu, aby sám ze sebe rozdal a vydal co nejvíce ve prospìch nejbli¾ších i druhých, ostatních, a zanechal po sobì viditelnou stopu.
Miroslav Sígl
autor mj. knihy Co víme o smrti