Trestáme neúspěch?

Peníze jsou vždycky až na prvním místě… Nechci zkoumat, zda je autorem tohoto sporného aforismu Václav Klaus. Jisté se mi ale zdá, že je důležitým článkem jistého morálního a filozofického základu, který je „vkladem erbovním“ naší současné demokracie.

Zlaté tele úspěšnosti je modlou naší doby. Na co se ale úspěch měří? Jenom na zisk? Jenom na majetek, převedený na okázalé podnikatelské baroko a prezentovaný na snobských hostinách, na něž je vstupenkou tučný šek či mnohakarátové hodinky?
Z tohoto pohledu jsem určitě člověk neúspěšný. Za své hlavní neúspěchy považuji to, že mým životem prošlo a prochází pořád teplo dětských dlaní, dříve v podobě rukou dětí, teď vnoučat. K mým nejkrásnějším neúspěchům patří, když se ke mně někde cestou přitulí něžné a voňavé stvoření a mazlivě mi sděluje, že mne má rádo. Dalším neúspěchem je pro mne fakt, že se mnou jde životem dlouho řada kamarádek a kamarádů, o kterých vím, že bych se mohl v případě potřeby i opřít. Výrazným neúspěchem je také vědomí, že nemusím jezdit v autech s neprůstřelnými a neprůhlednými skly, kdykoliv a kdekoliv se mi zachce, mohu se posadit ve výletní hospůdce, dát si decku vína, doutníček a užívat si jaro. Pravda, nepřikusuji k tomu nejdražší kaviár a nepopíjím šampaňské láhev za sto tisíc. Možná si do uší pustím Žalmanovu Tuláckou ukolébavku. Možná Čajkovského. Sortiment hudby mám poměrně bohatý.

Možná nechám myšlenky toulat a projdu se krajem. Pozorovat, ptát se místních. Kde a jak zneužívají někteří podnikatelé (určitě ne všichni!) svízelné situace na trhu práce, jak se jim žije z podpory, jakou mají šanci sehnat práci novou? Nebývá to radostné povídání. Často si při tom říkám: máma, která vychovala a vychovává tři děti, obrací každou korunku je neúspěšná? Táta, kterému zrušili fabriku, v níž dvacet let pracoval a na nejnutnější živobytí pro rodinu vydělává různým příštipkařením, je neúspěšný? Úspěšný naopak je „podnikatel“, který k fabrice přišel „geniálním“ zapojením do konkursní mafie, zařízení rozprodal a peníze převedl do daňových rájů?

Je to zjednodušený pohled, vím. Znám mnohé schopné a úspěšné lidi, kteří k úspěchu přišli díky vlastní píli a talentu. Ti ale nemívají potřebu svůj majetek dávat okázale najevo. Před jistou dobou jsem si povídal s jedním úspěšným regionálním podnikatelem. Prakticky z ničeho vybudoval malou, prosperující firmu. Potom vážný zdravotní kolaps. (Ono podnikání je také adrenalinová jízda na tygru.) Dostal se z toho dobře. Firmu by mohl zavřít, ekonomicky je za vodou. Cítí ale závazek ke svým zaměstnancům, firmu ještě povede a postupně jí předá synovi. Myslíte, že takový skutečný podnikatel má potřebu svou prázdnou nablýskanost prezentovat na snobských dýcháncích? Vysmál se mi. Proč bych to dělal? Organizuji občas společenské setkání se zaměstnanci, jsme velká rodina, ale předvádět se? Raději investuji do rozvoje firmy. Tady už nejde jenom o právo či neprávo současných finančních loupežníků. Tady jde o víc.

Poznal jsem v životě řadu moralistů, pro které etikou byla pravidla chování pro ty druhé. Je to možná hlas volajícího na poušti, co píšu, ale pokud budou měřítkem života peníze, které jsou vždy až na prvním místě, hlásím se k neúspěšným. Kdyby mi někdo předhazoval, že těm, kteří jezdí v pancéřovaných limuzínách závidím, nebudu mu to vymlouvat, pokud mi vysvětlí, co mám závidět. Tu vnitřní nesvobodu?

Vidět a pojmenovávat úspěchy bez práce a zásluh, to není závist. Pro mne je to jeden k možných kroků k ozdravění společnosti. Nejraději se za fráze o závisti schovávají ti, o nichž platí ono Balzacovo: Za velkým majetkem hledej zločin. Snad mohu ještě dodat, že tahle úvaha navazuje na moji daleko starší s názvem - Je to závist?

Josef Hejna

Už rozvil čas

Vždyť jsem jenom žena

Tajemná a krásna - 3