Celý život Tě budu nosit na rukou

Je mnoho dvojic, které spolu vydrží celý život.
Většinou je na ženě, že se ve stáří stará o muže. Někdy je na procházce s Elou potkávám. Tu paní upraví muži límeček, tu mu uhladí vlasy a po cestě ho podpírá. Už je to tak, že se na stará kolena starají ženy o své muže jako o děti, které jsou již dávno pryč z hnízda.

Potkávám starší dvojici, oba drobní, velmi špatně jdoucí, ona zavěšená do svého muže, každý s hůlkou, pečlivě oblečení a upravení. Šouravými krůčky se posunují na každodenní procházce, zastaví se, muž pomáhá ženě překonat sestup z chodníku. Míjím je s Elou, pokaždé s pocity marnosti, jak život lidi ve stáří ochromí, sama už cítím horší pohyblivost.

Ela se zastavila, cosi důležitého čmuchá a já slyším pána: „Nejsi už unavená? Postojíme, počkáme a pak dojdeme k lavičce, tam si odpočneš.“ Laskavý tichý hlas promlouvá k paní, která toho má dost. Kývá hlavou, oba se zastaví, ona se ještě více opře o svého vetchého muže a já pomalu pokračuji v cestě, tak jak mě naše Ela táhne pryč. Někdy opravdu vypadáme, že pes venčí paničku.

Vyslechla jsem obyčejná slova, která nebyla určena mým uším. Viděla jsem vzácnou dvojici, kdy muž, byť sám starý a omezeně hybný, zůstal ve stáří své ženě gentlemanem, oporou, zůstal mužem, ne jejím náhradním dítětem.

Jestli své ženě kdysi slíbil - celý život Tě budu nosit na rukou, tak to určitě splnil.

Tedy podle mě a Ely - alespoň se na mě tak nějak Ela souhlasně koukala.

Naďa Dubcová

Další články autorky:

KUJEBINA

Tatraplán pro Stalina

Zlehka o nábytku

Kam zmizel kamerový systém

Dotýkané věci

Sladká dívka

Muži na rozcestí

Kam až jsem se dostala od skleniček na koření

Co bych pro své tělo neudělala?

Když duben - tak narozeniny