"Souška" aneb o oslovování
Ve škole mívali s vzájemným oslovováním vìtší èi menší problémy jak uèitelé, tak i ¾áci. Nutno však hned na zaèátku podotknout, ¾e uèitelské problémy vìtšinou ustupovaly pøímo úmìrnì tomu, kolik dnù uplynulo od 1.záøí, a ¾áci? Ti si tento problém vyøešili po svém.
Za minulého re¾imu byly uèitelky nuceny striktnì vy¾adovat oslovování „soudru¾ko uèitelko“. Ale zkuste si to vyslovit párkrát za sebou! Nic moc, ¾e? A tak si ¾actvo pomohlo a my jsme se ze soudru¾ek uèitelek zmìnily na „soušky uèitelky“. A proto¾e i toto oslovení pøipadalo dìtièkám dlouhé, staly jsme –a to bez ohledu na to, do jaké váhové kategorie spadáme- pouhými „souškami“. Nu co¾! I na to se dalo zvyknout, ale kdy¾ u¾ bylo nìkdy toho „souškování“ moc, ohrazovala jsem se: „ Poslyšte, já se svými 50kg (tady upozoròuji, ¾e dnes by tato èíslice vypadala ponìkud jinak) sice nejsem ¾ádné košaté dubisko, ale souška, to rozhodnì nejsem!“
Pak se zmìnila doba, s ní i oslovování pedagogù a pedago¾ek a my uèitelky jsme si „výraznì polepšily“. Ze soušek jsme se zmìnily v „panèelky“…
Pøi pohledu z druhé strany bylo oslovování ponìkud barvitìjší. Kdy¾ jsem zaèínala uèit ve tøídì, kterou jsem z pøedešlého školního roku neznala, po¾ádala jsem dìti, aby si na kraj své lavice postavily stojánek z pøehnutého výkresu se svým køestním jménem. Èasem jsem však od toho upouštìla, proto¾e jsem si za 2-3 hodiny všechny dìti pamatovala jménem i pøíjmením. Oslovovala jsem je zásadnì køestním jménem. Jestli¾e jsem nìkdy pou¾ila pøíjmení, jeho nositel ji¾ vìdìl, ¾e urèitì nebude následovat pochvala.
Výjimeèná situace nastávala, kdy¾ jsem byla nenadále poslána tzv. „suplovat“ do ni¾ších tøíd, kde jsem neuèila, a tudí¾ jsem dìti vìtšinou neznala. Tady jsem oslovovala „univerzálnì“- všechny holèièky byly Maøenky a všichni kluci Františci. Lišili se jen barevnì-podle toho, co mìli ten den obleèeno. A tak jsem k tabuli volala tu „èervenou Maøenku“, tu „kostkovaného Františka“ a dítka reagovala rùznì. Ti starší ze 4. a 5.tøídy to brali lehce pobavenì, ale ti menší se vy¾ívali. Hlavnì mròata v 1. a 2. tøídì mi nadšenì hlásila: „Já jsem dnes rù¾ová Maøenka, ale vèera jsem byla prou¾kovaná!“ „A já jsem ¾lutá Maøenka s puntíky!“ sna¾ila se ji trumfnout další holèièka. Chlapeèek v první lavici se do barevného trumfování nezapojil, ale bylo vidìt, ¾e nad nìèím hloubá. A¾ po chvíli se pøišoural ke stolku a tajuplnì mi sdìlil: „A já budu v zimì poøád kostkovaný František, proto¾e mám všechny flanelky kostkované.“
Míla Nová