Poprchává
Novoroční úvaha z minula

Další rok za námi. Další před námi. Možná. Třeba méně. Má  krásná neteř má vrásky. Na čele. Zatím jen. Jsou vidět pouhým okem i bez optiky. Je jí přes čtyřicet, stále je krásná, jen má ty vrásky. Hloupá a krutá spravedlnost. Poprchává. Čas. Nevím, zda jako déšť, nebo zda utíká před námi. Jen poprchává. Zase ho mám v hlavě a zase je v té hlavě dědičnost. Letos bych měl umřít. Matematicky. Statisticky, geneticky. Kašlu na strach. Kašlu na smrt. A budu už odteď pravdivý. Zkusím to. Pravdivý podle vzoru mladý, a proto tvrdý. Zase mi ty myšlenky skáčou…. Mršky! Poskakují a text je tím trochu nepřehledný. Ale stejně! Pravdiví jako mladí. Ti všichni mladí. Proč my je učíme lhát tak záhy?! Že, ty naše roční Markétko? Proč my do nich podsouváme další osoby. Tou naší “správnou” výchovou. Morální já, skutečné já, vysněné já, ďábelské já, andělské já… Mám pokračovat?

Nebudu. Nemá to cenu. Všechna ta já tvoří vlastně v člověku člověka. To zvíře v nás je povinná výbava každého živočicha. Nezbavíme se jí ani silou vůle. Nikdy ne zcela a úplně. Pokud přežijeme výchovu v dětství, máme v sobě mnoho já. Přijde v nás k nám pak občas to zvíře. Nečekaně. Překvapí nás, zaskočí. Taky dostane, přemůže, zvítězí a my jsme z toho v šoku. Máme pocit, že jsme jen málo lidmi. Třeba taková sexualita. To je ale úžasná věc! Úžasně jiná u mužů a úžasně jiná u žen. Měli bychom nenávidět své sny? Určitě ne! Nejúžasnější sny jsem měl s těmi nastupujícími vráskami. Vím, to se přece nesmí. Je to nemorální. Ale proč tím vlastně unavuji vás? Protože v televizi byla hra na pravdu. Nazývá se to realityšou a pak se to jen trochu upřesní a odliší, abyste si nemysleli, že to je něco jiného, než to je. Když to není. Byl tam jeden z těch, co si na ni hrál. Na tu pravdu. Prohrál, chudák malá! Na něčem o trošku jiném, než o čem budu psát potom, ale prohrál. Měl tam svoji soutěžní spolutanečnici. Mně připadala nejen hezká, ale i moudrá. Nevím sice tak úplně proč, ale myslím si to. Mžiky často jen napoví a byl to jen spatřený mžik. Možná trochu vytržený z kontextu. Viděl jsem, víceméně náhodou, jen jeden díl. Pak tam byla taky jeho sestřenice. Pravá a skutečná sestřenice. Jako jeho podpůrná a fandící osoba. Dvě fandící ženy. Hra na pravdu je jenom hra. Díky bohu za to. Jemu se ale s ní, tou pravou sestřenicí, zdály erotické sny. A on, protože to byla hra na pravdu, to přiznal. Šlo přece o pět melounů. Sestřenice z toho byla úplně v šoku. Chudák malá. Možná jen v té televizi a televizně. Třeba. I když si myslím, že nejen v ní. Cítila to jako zradu na své osobě. Trochu jako podlost.

To už nebyla hra. To už byl život. Možná to ta sestřenice mohla vzít tak, že ten její bratranec je vlastně frajer. Že ji neobtěžuje sexuálními činy, ba ani vyprávěním svých snů a že nebýt těch pěti možných milionů, že by jí to nikdy neřekl. Nevypadala na to, že by to tak mohla brát. To další jeho podpůrná osoba, tanečnice, se stále krásně usmívala i po tom, co přiznal, že někdy zatoužil po tom, aby byla mladší. Aha, proto možná mám pocit, že byla moudrá. Vidíte, to veřejně nepřiznal. Jenom předtím na papír. Museli to na něj prásknout v té televizi. Radši před ní lhal a vypadl tím ze soutěže. Přišel o peníze, možná i o sestřenici a ta možná o iluze o bratranci. Doufám, že nepřišel o přátelství s tanečnicí. Když jí vlastně zalhal. To by myslím byla škoda. Přiznal u sestřenice, že při snech je občas jen to zvíře a nejen ten fantastický bratranec. Zajímavé priority pro miliony.

Morálka je hrozná čarodějnice. Umí s námi taková kouzla, že věříme i lžím. Oficiálně. A rádi. Už tři lidé žijící spolu v jednom bytě, si musí určit pravidla. Různopohlavní lidé. Aby nebyli zvířaty. Dovoluje jim to, zdánlivě, aby přežili další noc či i víc nocí. Ale je to ta správná morálka? Co třeba islám? To je přece jiný svět, že! Morálka je taky trochu mor. Budu vám teď vyprávět malý příběh. Ten, který se skutečně stal. Tak tedy - byli, žili kdysi dávno tři lidé. Pravda, kolem nich, těch tří lidí tedy, bylo moc ostatních lidí. Vlastně celý svět lidí. Ale byli ona, on a on. Ona a její manžel a její milenec. Asi tak čtyřicetiletí. Milenec to s ní myslel opravdu vážně. I manžel to s ní myslel úplně vážně. Nebude tomu věřit, ale i ona to s nimi myslela úplně vážně. Oni dva muži, aby to nebylo zas tak moc jednoduché, byli spolupracovníci. Každý na jiné směně, ale u jednoho energetického zařízení. Jeden byl tedy zrovna v práci, druhý s ní byl tedy doma. Vydrželo jim to dlouho. Fantasticky dlouho. Skoro deset let. Je to přece jenom už trochu dávný příběh. Dnes již jsou všichni tři mrtví. A jejich děti jsou normálně morální. Žijí normálně, ba i svoje děti vychovávají úplně normálně. Normálně morálně a standardně. Ten vztah jejich rodičů na nich nezanechal nejmenší stopy.

Je to úžasné a takřka neuvěřitelné, ale ti tři byli spolu doopravdy šťastní. Alespoň tedy jako ta lidská zvířata. Jestli to ta čarodějnice morálka neviděla, nebo byla zrovna nemocná, nebo duchem nepřítomná, tak to nevím. Lidi si měli o čem povídat, cítili se morálně a rozkrádali společně majetek v socialistickém vlastnictví. Spali se sousedkou či sousedem takřka tajně, opíjeli se někdy i úplně veřejně, bili svoje děti tak různě napolo a lhali často přečasto. Byli to přece jenom lidé, ne? Ale byli rádi, že rozhodně nejsou jako ti tři “Turci“. Všichni ti ostatní přece byli socialističtí křesťané. Jako právně uvědomělí socialističtí křesťané. Ti tři ne. Chovali se jako divoši v džungli. Jako primitivové z džungle……..

Stále nám poprchává čas. Padá spravedlivě na všechny a před všemi prchá. Ztrácí se nám v dáli na horizontu. Dává nám iluzi o účasti, o bytí a často i o výjimečnosti. Neexistuje doopravdická výjimečnost. Myslím. Musí být aspoň trochu průměrná, abychom ji pochopili. To se nám jen zdá v té naší kraťoučké současné současnosti, že existuje výjimečnost. Morálka je hodně prodejná děvenka. A existuje nám snad jenom to štěstí. Jako pocit. Ale pocit, to je vlastně ten skutečný život. Necítíme-li nic, jsme vlastně mrtví. Štěstí je ohraničeno prostorem a časem. Naším prostorem a časem. Vše v našem životě je ohraničené prostorem a časem! A my pociťujeme a pomalu nás tím ubývá. Scvrkáváme se, hroutíme se do sebe, stáváme se dětmi a ubývá nám množství našich bývalých já. Těch, co do nás nacpali už v dětství. A já bych tak hrozně rád pociťoval ještě alespoň chvíli. Ty chvíle v reálu a i ty ve snu. Už si nebudu lhát. Nemám na to čas. Nebudu lhát už ani těm vráskám, ani sobě, ba ani vám už nebudu lhát. Snad, doufám, věřím…..

P.S. Doufám, že mi nevěříte. I když se to stalo a je to pravda. Ale je to pravda? :O))))

Jiří Suchánek