DOMOV
Pøed mnoha léty jsem natoèil malý rodinný film, nazvaný Domov. Pøipomnìl jsem si ho pøi ètení maïarského blogu pro „staré“ (öregek). Mùj film byly pouhé obrázky ze zahrádky a krásná hudba a všeho všudy dvì vìty. Pøesnì si u¾ na nì nevzpomínám, vyjadøovaly pochybnost mo¾nosti vysvìtlit pojem DOMOV slovy, jeho slo¾itý, obsáhlý, široký obsah – vyslovily názor, ¾e k jeho pochopení musí staèit naše city, naše nitro, naše srdce. Vyslovil jsem pøesvìdèení, ¾e k Domovu urèitì patøí naše zahrádka. Autor maïarského blogu (¾el ho nedovedu oznaèit) se nicménì pokusil tento pojem vysvìtlit. Co si o obsahu tohoto poutavého pojmu myslí ?
„Ten pojem nelze uzamknout, vtìsnat do souèasnosti – pro mne Domov pøedstavuje minulost a znamená i budoucnost, vše co pøijde… Hranice domova nedovedu vymezit ani v èase, ani geograficky, je tím, co jsem si pøinesl a kam míøím, je co nesu na svých bedrech. Ten pojem nelze uchopit, vymezit, domov nelze získat, koupit. Je to pojem bez hranic, vede do nekoneèna vlevo, vpravo, do výšky i hloubky. K domovu patøí po¾ehnané vzpomínky na mé skvìlé staré rodièe i úsmìv mých vnouèat, i tìch ještì nenarozených. Domovem je Zemì na které ¾iji, ka¾dá její souèást kde jsem ¾il, kde ještì ¾ít budu (tøeba jen na nìkolik dnù). Je to nìco, co nelze vytrhnout ani z dìjin ani z duše, svùj Domov nesu sebou a Domov mì nese mým ¾ivotem. Ne, Domov nejsem já, ale je se mnou, je mojí souèástí, kterou nemohu zapøít, opustit, patøí ke mnì jako mé dvì ruce, mé oèi, moje duše. Struènì: kdy a jak, s kým a s èím, mé minulé i budoucí bytí – to všechno k nìmu patøí. Domovem byl a je mùj dìtský pokoj, mé knihy a školní sešity, otec i matka a jejich veèerní pohádky pøed spaním, štípání døíví do kamen, domovní skládka uhlí, mé školy, paluby letadel, náš dvùr, moje kanceláø, samozøejmì náš kostelík a dokonce i ten dnešní virtuální svìt… zdaleka se mi nedaøí vyjmenovat opravdu všechno. Domov je jistý stav, urèitý dìj, urèitá barva, chu» a pohlazení, objetí a radost, smutek, vítání a louèení, úmrtí a narození…“
Ne, autor pøes hojnost nápadù a myšlenek nevyèerpal bohatství pojmu, na stranì druhé svùj výklad snad pojal a¾ pøíliš široce. Je to mo¾ná tím, ¾e ka¾dý Domov je jedineèný, ka¾dý patøí jen nìkomu, ka¾dý má trochu rozdílný obsah. K tomu mému urèitì patøí domeèek, do nìho¾ mì více ne¾ pøed pùl stoletím pøivedla moje dívka, i ten, který jsme spolu po létech budovali, lepili, jako vlaštovka své hnízdeèko. Patøí k nìmu ka¾dá cihla, kterou jsme obrátili v rukách, ten nìkolikaletý nároèný a zdánlivì nekoneèný boj na jeho¾ konci pøece jen vznikl pøíbytek pro tøi, pozdìji ètyøi generace. Nesmím zapomenout ani na naší zahrádku, její¾ ka¾dou hroudu, ka¾dý centimetr ètvereèný jsme snad za ty roky otoèili stokrát, aby nám poskytla nìco radosti, pocitu síly, dovednosti, úspìchu a konec koncù i nìco chutné krmì. Koneènì k nìmu patøí i menší a vìtší neúspìchy, porá¾ky, nezdary, bez nich¾ se lidský ¾ivot, lidské konání nikdy neobejde.
Nejsem si jist, ¾e pokusy vyjádøit slovy obsah toho nesmírnì obsáhlého pojmu mohu pokládat za úspìšné, asi se nadále spokojím s tím, ¾e k jeho plnému pochopení musí staèit naše city, naše nitro, naše srdce.
Imrich Lencz
Další èlánky autora: