Dušièkové zamyšlení
Dívám se na svùj blog - tak jako ji¾ mnohokrát za ty tøi mìsíce, které uplynuly od napsání posledního èláneèku - a znovu konstatuji,¾e se zázrak nekoná. Ano, je to smutné, ale je to tak: náhle mi vyschl pramen inspirace. Nìjak se nedìje nic, co bych zatou¾ila zachytit psaným slovem... Opravdu nic? Ale nìco pøece!
Jen útr¾kovité vzpomínky se mi vynoøují z pamìti, kdy¾ sama procházím setmìlým dušièkovým høbitovem, jemu¾ stovky blikajících svíèek a lucernièek dodávají tajuplnou krásu…
Jako by se moji mrtví pøidávali ke mnì a pøipomínali mi ty nejsmutnìjší okam¾iky mého ¾ivota. Je veèer na zaèátku øíjna pøed 44 lety. Sedíme v dru¾né zábavì s tatínkem a rodinou mé tety,u ní¾ bydlím na studiích v Brnì. Tatínek pøijel,aby mnì pomohl pøestìhovat se druhý den do nového podnájmu. Nikdo z nás netuší, ¾e za dvì hodiny bude tatínka odvá¾et sanitka do nemocnice a za šestatøicet hodin u¾ tatínek nebude. Infarkt…
A další zlá vzpomínka. Tentokrát stará tøináct let. Je pondìlí, opìt øíjnové, a já supluji v 8.tøídì. Ozve se zaklepání, do tøídy vchází øeditel a øíká mi, ¾e za mne hodinu dokonèí, abych šla do øeditelny, mám prý tam návštìvu. Odcházím a lámu si po cestì hlavu, kteøípak rodièe nìjakého problémového ¾áka to budou tentokrát. Kdy¾ vejdu do øeditelny a vidím tam sedìt svého mu¾e a syna, krve by se ve mnì nedoøezal.V tu chvíli u¾ vím…Ano. Syn šel ráno k babièce, mojí mamince, a našel ji mrtvou. Smrt ji zastihla, kdy¾ vstávala pozdì veèer od televize…Chodila jsem k mamince dennì. Jen tu vèerejší nedìli jsem vynechala. Byla jsem u ní v sobotu veèer po návratu ze zájezdu, v nedìli jsem mìla ještì hodnì práce, a tak jsem si øíkala,¾e jí to vynahradím v pondìlí. U¾ jsem jí to nikdy nevynahradila…
A kdo je ten poslední stín,který se ke mnì v tom dušièkovém veèeru pøidává? Ano, mùj jediný bratr. I on dodr¾el rodovou tradici a odešel náhle a neèekanì. Smrtící infarkt ho dostihl na autobusové zastávce, kdy¾ se vracel od nemocného kamaráda. Nikdo ze spolucestujících v posledním veèerním autobuse netušil, ¾e vystupuje na okraji mìsta, proto¾e se náhle nemù¾e nadechnout. A z odjí¾dìjícího autobusu nikdo nezahlédl, ¾e za autobusem padá mrtev… Našli ho studenti vracející se první únorovou nocí pøed patnácti lety z plesu. Bylo mu teprve necelých 44 rokù…
Jsou to smutné vzpomínky, ale naštìstí se z pamìti vynoøují i ty druhé-vzpomínky na š»astné chvíle pro¾ité s tìmi, kteøí u¾ dnes tady s námi nejsou. A je zajímavé, ¾e tyto vzpomínky mne vìtšinou navracejí do toho nejútlejšího dìtství a velmi èasto smìøují k jediné osobì – mé babièce.
Jsou mi asi ètyøi roky a já bì¾ím naší ulicí. Ani nepozoruji,¾e jsem ztratila jeden sandálek . Tak pospíchám, abych u¾ objala svou milovanou „brnìnskou“ babièku, která se neèekanì objevila s kuføíkem v ruce na konci naší ulice…
A další vzpomínka! To mi jsou snad tøi roky.Sedíme v babièèinì brnìnském byteèku v kuchyni u stolu, babièka mi utírá slzièky a pøemlouvá mne, abych snìdla aspoò pár l¾ièek zmrzliny, kterou jsem jindy tak milovala. Právì jsme se vrátili z nemocnice, kde mi vytrhli nosní mandli…
A teï jsem s babièkou, sestøenicí a bratrancem „na prázdninách“ (jsem nejmladší, ještì nechodím do školy) na ji¾ní Moravì, na statku u její sestry.Po cestì z vinohradu nás chytla velká bouøka s prùtr¾í mraèen a my jsme promokli na kost. Babièka mne honem utírá do velkého ruèníku, pøevléká do suchého a ukládá nás všechny tøi do ohromné postele, kde se témìø ztrácíme pod obrovskou peøinou. A babièka u¾ nám pøináší horký lipový èaj s medem , který nás zakrátko rozehøeje…
A poslední vzpomínka. Je mi sedm, dr¾ím se maminky za ruku a nedoèkavì poskakuji. Jedeme do Brna. Mám na sobì nový kabátek a klobouèek-hnìdý s èervenými puntíky - a moc se tìším, a¾ se uká¾i babièce. Babièka le¾í v nemocnici po amputaci nohy a já tehdy ještì nevím, ¾e to bude naše návštìva poslední…
Ze vzpomínek mì probere ostré zaskøípìní hlavní høbitovní brány. Podívám se na hodinky a pøidávám do kroku. Za chvíli bude osm a høbitov se na noc zavírá. Sbohem, moji milí, a spìte sladce!
Míla Nová
Grafika: Vlasta Vrlová