Psí duše

Původně jsem se dnes chtěla zamýšlet nad úplně jinou otázkou, ale příhoda, kterou jsem zažila včera, obrátila moje myšlenky zcela jiným směrem a já se pokusím aspoň z jedné strany poodhalit tajemství psí duše.

Možná si řeknete, že označení "psí duše" je nadnesené, nebo dokonce rouhavé. Vždyť duší byl přece obdařen jen člověk! No budiž! Klidně protestujte, myslete si, co chcete, ale já si stojím na svém: i pes má svoji duši. Nemám teď na mysli ony ušlechtilé příběhy, v nichž je pes nejlepším přítelem člověka, dokáže mu zachránit život či se aspoň o něj postarat lépe než lidé. Nemám na mysli ani takové situace, kdy pes sdílí náladu svého pána, kdy mu projevuje věrnost až za hrob... Ne, nepředstavím vám psa velkodušného, ale ukážu vám, že i ve velkém psovi zvítězí někdy malá dušička a on zatouží po podlé pomstě. Ale abychom to vzali pěkně popořádku!

Včera jsem byla na návštěvě u svých dobrých známých. Věra a její maminka žijí v jednom z těch městských bytů, které mají společný velký dvůr. Obě ženy sdílejí byt s rytířem - takovým, jako rytíř má být. Nic na této skutečnosti nemění fakt, že tím rytířem je pes-rozumný, klidný a svým paním naprosto oddaný urostlý kříženec německého ovčáka Žeryk. Jestliže píši naprosto oddaný, vím, co říkám. Kdyby totiž kdokoliv na jeho paničky jen zvýšil hlas, měl by co do činění s Žerykem. Pes, který za normální situace je velice přátelský, moc rád se nechává hladit a škrabat mezi ušima,a jakmile zhlédne ,že přišel na návštěvu někdo známý, hned se přijde pochlubit, jakou novou gumovou hračku dostal, se při jakémkoli projevu nepřátelství vůči "paničkám" změní v šelmu. Se Žerykem jsem se skamarádila, ještě když byl ušaté štěně. Když jdu na návštěvu, snažím se nezapomnět přinést Žerykovi kousek jeho oblíbeného kabanosu, a tak náš vztah je stále na bázi vzájemné lásky... Ale o Žerykovi dnes psát nechci. Hlavní "hrdinkou" mého dnešního povídání je Žerykova sousedka.

Jessika je Žerykova... Co vlastně? Partnerka?Družka?Manželka? Jak mám vlastně nazvat fenu, která Žeryka před třemi týdny obdařila šestnácti potomky?! Ať už ji ale nazvu jakkoli, faktem zůstává, že Jessika patří lidem, kteří bydlí v sousedství mých známých. Jessika je také kříženec. Velká krátkosrstá fena pískové barvy žije ve velmi skrovných poměrech, a tak bývá často hladová. No a protože Věra i její maminka nikoho hladem nenechají, přiživí se u nich často i Jessika.

Jessika není žádný drobeček, a tak normálně bývá zavřená ve výběhu na konci dvora. Jenže její páníček sekal vedle výběhu dřevo, nechal vrátka pootevřená a Jessika nezaváhala. Zaslechla vrznutí dveří od bytu, odkud k ní často přicházelo něco na zub, protože v tu chvíli jsem já odtud odcházela. V tom okamžiku se Jessika přihnala jako kulový blesk a byla by vletěla až do kuchně, kdybych v poslední chvilce dveře nedovřela. Jessika prudce zabrzdila, zklamaně koukla na zavřené dveře a pohled, který vzápětí věnovala mně, mě měl varovat. Kdyby ty její oči mohly mluvit, vyřkly by na moji adresu určitě slovo, které by se muselo vytečkovat. Já to však podcenila. Řekla jsem jí jen: "Musíš počkat! Dovnitř nesmíš!" Jessika zdánlivě rezignovala a loudala se zpátky. Než jsem však já ušla asi 15 metrů, které mne dělily od východu ze dvora, v Jessičině psí duši dozrál plán. Podle jejího mínění jsem se na ní provinila, a nemohu tedy odejít nepotrestána. Přiřítila se ke mně třetí kosmickou zezadu a bez varování se mi několikrát zahryzla do nohavice. Problém byl, že pod nohavicí bylo také moje lýtko... V tu chvíli se ozvalo mohutné zařvání Jessičina pána. Toho se ani Jessika neodvážila neposlechnout, pustila mne a odcházela loupajíc po mně výsměšně okem. Jako by mi říkala: "Já ti dám-zavírat mi dveře před nosem!"

Nebýt toho, že lýtko bolí, navíc se honosí dvěma podlitinami a krvavým škrábancem, kvůli němuž bylo třeba sehnat veterináře, aby potvrdil, že pes nemá vzteklinu, byla by to docela legrační příhoda. Pro mne však byla i dvojnásob poučná: jednak jsem přestala věřit, že mně žádný pes neublíží, protože musí vycítit, že mám psy ráda, jednak jsem poznala, že nejen lidé, ale i psi se dovedou někdy zachovat lstivě a podle...

P.S. Ale přesto si myslím, že u Jessiky se jednalo jen o projev laktační psychózy!

Míla Nová