Za poledního žáru

Tak jsem byl zase na zahradě. Překvapení, co? No, byl…
Ta moje nejdražší si koupila skleník. Sobě i nám. Ale takový skleník to není nějaká lecjaká věc. Kvete modře…Ale co blázním! To je přece poštovní schránka na rohu ulice. Tohle není schránka. To je skleník. No vlastně skleník je taková velká poštovní schránka na papriky. Nějak nám mršky nechtějí bez něj dozrávat. Ne, že by se nesnažily, ale prostě to nestihnou. A když ta moje má tak ráda kozí rohy, feferonky a jiné výbušné a otravné pochutiny. Já je tedy nemusím. Mně se ta ústa křiví i bez nich. Ale vlastně, o čem to chci psát!

Skleník je sice ze skla, které je umně vsazeno v rámu, ale přece jenom ho nemůžete položit jen tak na zem a čekat na velký vítr, nebo ještě větší vodu, zda ho náhodou nepřevrátí. Musí být stabilizován a ukotven. A taky nějak utěsněn, aby to teplo zůstalo uvnitř.Co by to bylo za skleník, kdyby v něm nebylo teplo. A tak se pod něj vyrobí podezdívka či se vybetonují základy a konstrukce se k němu upevní. A vy větry vaňte a ty vodo teč. Připevněno. Heč!

No a tak já a Jarda (to je jako můj zeťák), jsme hloubili a hloubili a skoro vyhloubili včera jámu pro skleník. S dcerou se nežení a do svatby se nežene ten náš Jarda, co není zas tak náš, když se nežení. A holka se nevdává, a tím pádem se neseberou a neseberou a krásně si notují, že jsou spolu, ale ne povinně. A tak naše Markétka (vnučka), co je i naše, ale přece jenom nejvíc tatínkova a maminčina, má různě se jmenující rodiče. Vlastně má nevlastní maminku podle jména, protože ta se jmenuje jinak, než se jmenuje ona. Ale je prostě její a vlastní, když ji porodila a kojí ji. A dává jí to najevo tak vehementně, že ta naše dcera je od ní pokousaná a ocumlaná všude, kde to jen jde. Máme vnučku přícucku a kusačku. Ráda se přicucne či přikousne i na mě, babičku, kliku, ponožku i sousedku, jen když se ti všichni dají a neucuknou. Neucukáváme a máme radost, že nás má ráda i takhle.

Ale zpátky k jámě na skleník. Na to, že bylo druhého dubna, bylo hodně teplo. Na to, že to bylo opravdu druhého dubna, bylo teplo až moc. Ale díra nepočká. Beru tedy lopatu a hrabu a házím. Házím už dost vysoko, neboť díra pokročila, ale mám radost, že ještě dohodím a že na to mám, i když už to trochu bolí.To víte, věk nezastavíte jako Temelínský reaktor. Věk běží a běží, ale vy už moc ne. Vy už si na běh jen hrajete. Ale teď tedy házím a potím se a ptáci zpívají a naše Markétka na mě kouká a asi si plánuje, kde se mi příště přicucne a kde mě kousne. Ale kouká se moc mile. Umí to. Je nadaná na koukání. Sedí v kočáru a houká na mě, pak zase na mámu, pak zase na mě. Vám to nedá, houkáte taky a vlaky taky houkají. A díra se dělá a dělá a roste.

A pak přichází Lída. Lída je máma. Ne moje. Máma dvojčat a kamarádka naší dcery. Pořád nemohli mít děti a pak se to povedlo uměle a měli hned dvě. Vlastně dva. Pepíčka a Jiříčka a za necelý rok to najednou šlo samo a má kluky tři. Dvojčatům je už přes rok a chodí. Každý zásadně jinam. Když jde Pepíček z kopce, jde Jiříček do kopce. Jde-li Jiříček vlevo, jde Pepíček vpravo. Ještě že ten nejmenší nechodí. A tak ho hlídá doma jejich babička. Na zahradě jsou dva kočáry. V tom velkém sedí Pepíček a Jiříček a je to kočár, co se v něm dají stěhovat skříně, a vedle něj ten náš, co se v něm skříně stěhovat nedají. Kluci mají každý v ruce kus rohlíku a střídavě krmí naši Markétku. Ta se přicucne tu k jednomu, tu k druhému rohlíku. A když se kluci při krmení nestrefí, přicucne se k ruce, prstu či přikousne rukáv. A všichni se smějeme a smějí se i kluci i Markéta, i když asi vůbec ještě nechápou čemu.

Pak vylézám z díry a kluci jsou vsazení dovnitř té veliké díry a líbí se jim tam moc. Polévkovou lžící se hrabou v písku na dně jámy a slunce svítí jak na konci května a klukům se to líbí ještě víc. Lída je ráda, že jí neutečou a já jsem rád, že Lída je ráda, a všichni jsou rádi, že my všichni jsme rádi. V díře je úplně jedno, že si kluci chodí úplně jinak než spolu a Lída mě přemlouvá, abychom skleník nestavěli a nechali díru jejím klukům. Kdepak, to nejde. Vykopte si svoji. Tohle je naše díra. A pak se sluníčko zbaběle schová za kopec a je zima. Zabalíme a jdeme domů. Markéta, kluci, babičky , maminky i já. Tak takhle nádherně si plyne čas v řece času. Slunce budiž blahoslaveno a příroda velebena. A skleník? Ale ten má přece čas! Neblázněte! :o))))

Jiří Suchánek