Umění těšit se ze života
V sobotu v půl jedenácté dopoledne mne vzbudil telefon. Rozespale zvedám sluchátko a slyším  hlas mé kamarádky. Zoufalý!

Za ty tři roky už jsem si zvykla. Tedy - nezvykla, ale nijak zvlášť mne to nepřekvapuje. Pravidelnost jejich, pro mne krutě ranních telefonátů o sobotách, svátcích a volných dnech je předvídatelná. V hodině, kdy já dosnívám svůj další nádherný sen o životě, jaký bych měla, kdybych., ona má již umytá okna, vyprané prádlo, vycíděný byt a nudí se. Kdyby se jen nudila! Ona kvílí: "Co mám dělat? Kam a hlavně s kým mám někam jít? Teprve je sobota, venku je krásně, čumím u okna a brečím! Jak je to možné, že ty jsi v pohodě! Na tebe nepadají ty stěny, nedráždí tě to ticho v bytě? Jak můžeš takhle žít"!

 Chápu ji a je mi jí moc líto. Dvacet let prožila v nádherném manželství. Jsem oprávněna k tomuto konstatování, jelikož jsem toto manželství studovala zblízka a do detailů po celých 20 let. Krásní, zdraví dva synové, bezvadný, milující a obětavý manžel, nádherný velký pes. Full house - jak říkáme my češi. Plný dům dění, mluvení, pohybu, potřeb a srandy. Její chvilka o samotě, to byla chvilka, kdy si zalezla do koupelny a pustila sprchu. Pokud jí tam ovšem nevlítl pes nebo se některý ze synů, který právě nutně potřeboval cokoli z koupelny. Manžel tam vlítával pravidelně, protože ji miloval. Říkal tomu:" Nepotřebuješ umýt záda, miláčku?"

Pak přišla naše plyšová revoluce
Manžel, vedoucí pracovník, člen a výkonný činitel ve straně komunistické o své vedoucí  místo přišel. Zároveň díky paradentóze ( za to teda revoluce nemohla, opravdu ne!) přišel o zuby. A o náladu. A o sebevědomí. A smysl pro humor. Najednou se v bytě pohyboval člověk podrážděný, nespokojený, s protézou a pocitem nesmírného ublížení.
Nejlepším lékem na tyto neduhy pánů středního věku, jak všechny víme, je milenka. Pozvedne sebevědomí, polichotí, pochválí, vyposlechne - a tak nádherně chápe! (zvláště, když je chytrá,  uvědomí si, že samotná s malým synem to bude mít v nastávající éře těžké, a že nějakého živitele rodiny asi potřebovat bude).
Bývalý ideální  manžel, nyní tokající skoro padesátník tedy odešel. Znovu se oženil a získal pocit nových netušených možností, slibného vývoje a pocitu, že omládl.
Vzal si mladší ženu.
Vzal si s sebou i psa.
Vzal si s sebou sebevědomí mé kamarádky a vzal si s sebou  také její dosavadní smysl života. Synové postupně odešli také. Oba do světa - oba úspěšní a naplno žijící. Nejdřív jeden, pak druhý.
Kdyby byl ještě třetí, (či dalších pět) odešli by i ti, protože tak to prostě v životě chodí!
V bytě zůstala najednou žena, kterou nikdo nepotřebuje. Nikdo po ní nic nechce. Bloumá z pokoje do pokoje, utírá znovu a znovu prach. Ticho. Klid. Koupelna i záchod pořád prázdné místnosti. Hrající televize či rádio ještě více podtrhuje její pocit osamění. Kamarádky nemá, žila pro svoji rodinu a teď se vtírat do jiných rodin bylo pro ni ponižující.

Tři roky po večerech
(ale často i v hodinách denních) brečela a hledala chybu. V sobě, v manželovi, ve světě, ve vesmíru, v Havlovi, ve svých rodičích. Dostávala fobie z toho být sama doma. Představa, že nic nemusí, že v koutě netrčí koš nevyžehleného prádla, na sporáku nebublají tři hrnce, pes nevymáhá procházku a manžel milování, že se zase asi nedostane k tomu, aby konečně vyřadila všechny děravé ponožky a košile s roztřepenými manžetami ji postupně dostala do stavu deprese. Pocitu zbytečnosti. Marnost nad marnost..
Sledovala jsem její duševní devastaci s obavami. Stárla. Přestala o sebe pečovat - proč taky.
Jelikož můj život se odvíjel na základě absolutně odlišného scénáře, začala jsem trpět i já. Jejím zoufalstvím, bezradností. Neschopností žít!

Mám ráda svou kamarádku
pro mnoho a mnoho věcí, kdy mne tahala z průšvihů, vždy mi pomohla, když jsem padala a nezřídka i padla hluboko do temnot. Byla se mnou při  mých nejhorších okamžicích mého nabitého a šíleného života. Byla vždy oázou klidu a mým pevným bodem, když vše ostatní se hroutilo a černalo.
Cítila jsem obrovský dluh! Teď se role obrátily a řekla jsem si ne, v tom ji nenechám!
Po dlouhé době a dosti diplomatických náznacích jsem ji přesvědčila, aby se podívala na stránky Seniortip. Nejdřív nezabrala. "Co blbneš!", říkala. "Já ještě nejsem senior! Je mi sotva padesát a nechci se zařadit mezi odepsané starce!"
Chvilku mi ještě trvalo, než jsem jí vysvětlila, že nejsme starci, že jsme lidi s chutí žít, i když hodně z nás zůstalo z nějakých důvodů samo. Konečně se mi podařilo vytáhnout ji na první akci. Prudce  ožila! Zjistila, že se zde nešourají lidé nad hrobem, ale osůbky a osobnosti plné elánu a chuti žít! Teď už jen zírám jak se zapojila do aktivit, jak chodí se "starci" po horách, na srazy, na různé přednášky. Už se mi dokonce přiznala, že těm "starcům" kolikrát  nestačí. A že tam má konečně pocit, že je mezi svými! Najednou nemá čas na okna, na prach, tiše usedající za její nepřítomnosti na nábytek. Zjistila, že má čas konečně sama na sebe, že může vlastně dělat co chce, co ji baví, k čemu má blízko! Dávno zasunuté sny a touhy - poznat záhady vesmíru, toulat se jen tak, bez povinnosti starat se o proviant pro rodinu, po horách. Chodit na procházky, poznávat, co jí dříve unikalo.
Omládla! Ale to my všichni, kteří jsme to prostě nevzdali jen proto, že padesátka zaťukala či brzo zaťuká na naše dveře bytí! Nová přátelství, kamarádství, porozumění.
Moje, teď už veselá kamarádka mi teď  neustále nadává, když sedím o víkendu doma. Že ztrácím čas a teď je to ona, kdo mne přemlouvá, ať žiju!

Mám docela dobrý pocit.

Miluše Enenklová