MUŠKÁTY

Moje babička pěstuje ve svém pražském bytě muškáty a bezvadně jí prospívají. Muškáty pěstuje také moje prateta, ale u ní se jim příliš nedaří. Přitom se mi zdá, že v obou případech mají muškáty pro růst zhruba stejné podmínky; babička i prateta je nechávají stát na oknech orientovaných na stejnou světovou stranu, obě mají stejný druh vytápění bytu a velmi podobnou průměrnou teplotu v bytě, obě stejně pilně zalévají atd. Není proto možné, že kromě méně nápadných odlišností v prostředí, kde jsou pěstovány, které tu samozřejmě jsou, působí na jejich růst ještě něco jiného, třeba už ne tak hmatatelného? Vždyť rozdíl mezi tím, jak u babičky muškáty vzkvétají a u pratety naopak živoří, je tak nápadný!

U nás na chatě na zahrádce pěstujeme nejrůznější zeleninu. Některým druhům zeleniny se u nás výjimečně daří. Naši sousedé však při pěstování těchže druhů už takové ”štěstí” nemají, i když jejich záhony jsou na druhé straně plotu metr od našich. U jiných druhů zeleniny je to zase naopak. Lépe rostou u našich sousedů. Přitom se na jaře svorně dělíme o osivo, velmi podobným způsobem záhony obhospodařujeme, plejeme, zaléváme, ale stejně to není nic platné. Pokaždé vše dopadne stejně jako před rokem: při pěstování určitých druhů dosáhneme lepších výsledků my, při pěstování jiných druhů zase sousedé, přičemž jsou jednotlivé druhy zeleniny nám nebo zase sousedům každoročně naprosto věrné. Není tohle trochu zvláštní? Mohlo by to být zaviněno ještě něčím jiným, než případnými rozdíly v půdním prostředí na našem záhoně a záhoně sousedů?

Možná, že všechny druhy organismů, tedy i rostliny, vyzařují jakousi auru, která odpovídá jejich povaze. Nemám naprosto žádnou představu, jakou formu a charakter by toto vyzařování mělo mít z fyzikálního hlediska. Myslím si však, že obsahově musí být aura různých skupin organismů diametrálně odlišná. I přes tuto odlišnost by snad ale mohly být aury některých organismů vzájemně slučitelné nebo řekněme naladěné na stejnou či podobnou notu.To by mohl být jeden z důvodů, proč u babičky vzkvétají muškáty: její aura a aura muškátů spolu nejspíše harmonicky vycházejí. Slučitelnost těchto dvou aur by mě ostatně vůbec nepřekvapovala, protože babička má moc ráda přírodu, ba přímo věří v její zázračnou moc.Tuto její víru ilustruje i jedna příhoda. Jednoho dne u dveří jejího bytu zazvonili jehovisté a začali ji lákat do svých řad. Babička je odmítla se slovy:
"O váš spolek nemám zájem! Já jsem ateistka!”

"Neříkejte nám,že v nic nevěříte,”nevzdávali se jehovisté,”musíte přece v něco věřit!”
"Ovšem,”odtušila babička,”já věřím v přírodu! Příroda je mocná čarodějka!”
A zavřela jim dveře před nosem.

          Tím, co jsem zde napsal o babičce nechci tvrdit, že moje prateta nemá přírodu ráda. Jenom a pouze její aura neladí s aurou muškátů, což ovšem neznamená, že nemůže ladit s aurou  nějaké jiné rostliny. Například o kolosálních dýních, které moje prateta vypěstuje, si mohou nechat jiní jenom zdát!

          Přírodu mám rád i já. Nejvíce mě fascinuje její rozmanitost a pak také to, jak je v přírodě všechno dokonale zařízeno. Když jsme se na gymnáziu učili o proměnách u hmyzu, náš učitel biologie říkal:

"Nikdy nemluvte o proměně dokonalé a nedokonalé! Vždycky jenom o proměně úplné a neúplné. V přírodě je totiž dokonalé všechno!”
Myslím, že pod tento názor se mohu podepsat!

Kromě toho, že mám rád přírodu, pracuji také s oblibou na zahrádce. Někdy si dokonce říkám, že jsem se možná měl dát na zahradnickou dráhu. Když pečuji o nějakou plodinu, zpívám jí:

"Hop hej cibuláři,cibuláři jedou!Hop hej cibuličku,cibuličku vezou!”
To je můj popěvek pro cibuli. Popěvky pro ostatní zeleniny, které jsou v mém repertoáru, bohužel už nejsou tak specifické, to ovšem neznamená, že bych česneku a okurkám zpíval méně nebo s menším nadšením a nasazením. Kromě zpěvu si se zeleninou také povídám. Neustále jí pobízím, aby pěkně rostla, a když mě vyslyší, nikdy ji neopomenu pochválit. Možná, že i tento verbální kontakt, který s ní neustále udržuji, působí pozitivní způsobem na mou auru, tedy jestli něco takového jako aura existuje, a napomáhá slučitelnosti mého vyzařování a vyzařování některé zeleniny. Zde používám slovo některé, protože zatímco česnek, cibule a okurky mi mojí péči oplácejí tak, že rostou jako o život, u mrkve se moje snaha míjí účinkem. Ta u mě příliš neprospívá, kdežto u sousedů se jí daří mnohem lépe. Přitom jsem si nevšiml, že by sousedka mrkvi zpívala nebo si s ní povídala. Asi tedy moje aura s aurou mrkve neladí tak silně, že ani zpěv a přímluvy na tom nic nedokáží změnit, a naopak se sousedčinou aurou je v takové míře slučitelná, že žádný případný verbální kontakt není nutný. Nebo že bych s mrkví, třeba i nevědomě, komunikoval méně intenzívně, než s jinou zeleninou, a tím se jí nemile dotknul? Na tohle bych si měl dát příští rok pozor a kdyby tomu tak skutečně bylo, měl bych se pokusit tuto svou chybu napravit!

          Možná jsou někteří lidé naladěni na stejnou notu jako některé rostliny. Co když někdo dokáže ještě víc?

..."Slyšel jste už někdy květiny mluvit?”
Krajně zmatený jsem zavrtěl hlavou; představa,že by květiny mluvily, mi byla zcela nová.
"Nu,mohu vás ujistit, že skutečně mluví, a jak mluví,”přikývla.”Vedou spolu dlouhé rozhovory...aspoň se domýšlím, že to jsou rozhovory, protože přirozeně nerozumím, co říkají. Až budete tak starý, jako jsem já,budete pravděpodobně s to, je také slyšet; totiž zachováte-li si pro takové případy přístupnou nezaujatou mysl. Většina lidí tvrdí, že když člověk zestárne, v nic nevěří a nic ho nepřekvapí, takže se stává přístupnější různým představám. Nesmysl! Všichni staří lidé, co znám,mají mysl zavřenou jako šedivé šupinaté ústřice už od té doby, kdy jim ještě nebylo ani 20 let.”

Podívala se na mne bystře.

"Myslíte si ,že jsem podivínská? Potrhlá? Že mluvím o rozhovorech mezi květinami?
Spěšně ,a také podle pravdy ,jsem tuto domněnku popřel. Řekl jsem , že jak se domnívám, je to víc než pravděpodobné ,že květiny spolu hovoří. S důrazem jsem připomněl, že přece netopýři vydávají tenounké pisklavé zvuky, které mohu slyšet já, ale které by pro starší osobu byly neslyšitelné, poněvadž ten pískot je v příliš vysoké tónině.

"To je ono ,to je ono!”zvolala radostně.”Je to otázka vlnové délky.........
Je velmi pravděpodobné, že v tomto úryvky z knihy Geralda Durrella O mé rodině a jiné zvířeně, v kterém si mladý Gerry povídá s paní Kralevskou, se nám stará paní svěřuje pouze se svými fantaziemi. Můžeme si tím však být stoprocentně jisti?!

 Jiří Hrubý

Jiří Hrubý